Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Wagner (* 1938  †︎ 2022)

• narozen 18. srpna 1938 v Bratislavě českým rodičům

• do tzv. jedenáctiletky chodil se slovenským spisovatelem Rudolfem Slobodou, vysokou školu vystudoval spolu s hokejistou Jozefem Golonkou

• po svatbě odešel z Bratislavy bydlet do Brna, kde mj. šéfoval brněnskému jazzovému klubu Ornis a psal pro různá periodika

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 strávil v Moskvě

• na začátku roku 1969 emigroval za manželkou a dětmi do Kanady

• v Kanadě se živil jako čistič koberců, později si založil firmu, která čistila koberce mj. v rezidenci tehdejšího kanadského ministerského předsedy Pierra Trudeau, otce bývalého kanadského premiéra Justina Trudeau

• v Kanadě psal pro různá exilová a emigrantská periodika, např. Západ, a podílel se na vysílání Československého kaleidoskopu

• z Brna se znal s Karlem Krylem, který ho během pobytu v Kanadě opakovaně navštěvoval a seznámil jej i s jeho druhou manželkou Eliškou Wagnerovou, pozdější soudkyní a senátorkou

• do České republiky se natrvalo vrátil v lednu 1994

• pracoval v deníku Rovnost, v Českém rozhlase Brno a byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

• později doprovázel svoji ženu Elišku Wagnerovou coby předsedkyni Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a senátorku na jejích zahraničních cestách

• zemřel v Brně 23. dubna 2022 ve věku 83 let

Arnošt Wagner se narodil 18. srpna 1938 v Bratislavě. Rodiče Arnošt a Olga Wagnerovi byli oba československé národnosti a pohybovali se v místní komunitě Čechů a Moravanů. Otec byl vysoce postavený manažer ve firmě Kablo Bratislava, kde pracovala i matka pamětníka jako úřednice. Rodina měla služku, která s malým Arnoštem často chodila na procházky na Dunajské nábřeží. Toto místo bylo oblíbené i u tehdejšího slovenského prezidenta Jozefa Tisa, který na procházce malého Arnošta potkal, a protože to bylo dítko blonďaté a modrooké, prezident ho vzal do náručí a nechal se s ním fotografovat. Dalšího dne vyšla fotka v novinách a jak říká Arnošt Wagner se smíchem: „V té době přestaly mluvit s mojí mámou všechny kamarádky z Moravy – kvůli té fotce, jak sedím dědkovi Tisovi v náručí.“

Válka se přiblížila, a tak se rodina po roce 1940 rozhodla přestěhovat na vesnici, kde bydleli u sedláka. „Tam jsem zažil opravdovou válku,“ vzpomíná pamětník a zážitek z dětství ilustruje na vzpomínce návštěvy holiče. „Maminka mě poslala do vesnice asi dva kilometry od té naší s tím, že se mám nechat ostříhat. Řekla mi, ať se ostříhám nakrátko, ne do hola, no já to samozřejmě popletl,“ směje se pamětník. K holiči šel ještě s kamarádem a po cestě zpátky se rozhodli, že půjdou zkratkou. „A ten kamarád tehdy zahynul, protože šlápl na minu,“ popisuje hrozivý zážitek z dětství Arnošt Wagner. Dodává, že si vybavuje, jak přes vesnici koncem války proudili Slováci, Maďaři, Rumuni, Němci i Sověti.

Strýc dostal dvaadvacet let

Po válce se rodina nastěhovala zpět do Bratislavy do bytu po Židech, který byl velmi pěkný, a malý Arnošt Wagner nastoupil do první třídy. „Na tu dobu nemám moc dobré vzpomínky,“ říká. Vybavuje si také, že je jednou nad ránem vzbudila sousedka a celá rodina šla do bytu přátel, odkud bylo vidět, jak popravují Jozefa Tisa. „Viděli jsme víceméně jenom jeho hlavu a prkno, o které byl opřený. Viděl jsem, jak ruka, asi kata pravděpodobně, mu zkoumá bradu,“ líčí Arnošt Wagner. Jozef Tiso byl popraven oběšením na nádvoří bratislavské věznice 18. dubna 1947.

Politické procesy na Slovensku se dotkly i rodiny Wagnerů. Manžel matčiny sestry Ivan Horváth, advokát a spisovatel, působil v letech 1948–1949 jako delegát ČSR v OSN a v období 1948–1950 jako velvyslanec v Maďarsku. Byl zatčen a souzen spolu s Novomeským a Husákem v procesu s tzv. buržoazními nacionalisty. Ivan Horváth, který prý jednu dobu s Husákem v Leopoldově sdílel i stejnou celu, dostal 22 let. Z vězení jej propustili v roce 1959 a krátce poté zemřel. Věznění neunikla ani rodina Ivana Horvátha – pamětníkova teta a bratranec a sestřenice. „Teta byla vězněna dva roky a bratranec a sestřenice, kteří tehdy byli v podobném věku jako já, byli v dětském domově pro zlé děti,“ popisuje pamětník.

Kvůli schovaným oblekům jsem se málem nedostal na vysokou školu 

Arnošt Wagner říká, že ho vyhodili ze šesti jedenáctiletek. „Ředitelé mi nedávali trojku z chování, aby mě ten další ředitel mohl přijmout. Přehazovali si mě jako horký brambor, protože jsem vedl blbé řeči. A organizoval jsem průvody v Bratislavě, různé studentské manifestace. Většinou to byla satira a humor, nebylo to moc protikomunistické, ale měl jsem z toho různé průsery,“ vypráví pamětník. 

Během studia jedenáctiletek jednu dobu Arnošt Wagner chodil do školy i s budoucím slavným slovenským spisovatelem, Rudolfem Slobodou. „Měli jsme profesora, ten si dával záležet na esejích, slohových pracích apod. S Rudkou jsme soutěžili, jednou byl lepší on, jednou já,“ vzpomíná pamětník na Rudolfa Slobodu. „Do školy jezdil z Devínské Nové Vsi. Chodil v černém obleku, rukávy krátké, kalhoty krátké, pokrčenou košili s límečkem, upnutou u krku tak, že nemohl skoro ani mluvit. Celé roky takhle chodil, ve stejné košili. Ale psal jak pán bůh!“

Na vysokou školu Arnošta Wagnera málem nepřijali. „Moje máma tetě schovala pro strýce pár kvalitních obleků, které měl z New Yorku. Já jsem si ta saka bral na různé školní zábavy a někdo nás udal. Mámu vyhodili ze zaměstnání a já jsem se málem na tu školu nedostal, i když mě nakonec vzali,“ líčí Arnošt Wagner peripetie s přijímacím řízením. 

Vysokou školu pak studoval mj. s Jozefem Golonkou, budoucím slovenským hokejovým útočníkem a trenérem. „Studovali jsme spolu slovenský jazyk a tělesnou výchovu. Já jsem za něho dělal zápočty ve skoku vysokém a on za mě běhal,“ směje se Arnošt Wagner. „Byl to velmi fajn kamarád,“ dodává. Vysokoškolská studia však pamětník nedokončil, protože ve druhém ročníku vysoké školy vyhrál celoslovenskou soutěž o nejlepší esej a vzali ho do redakce Bratislavské směny. Jezdil na reportáže, psal a potom musel nastoupit na vojnu do důstojnické školy. 

Vojenské službě se však vyhýbal, jak jen to bylo možné. „Většinu vojny jsem strávil ve věznicích, od Vsetína až po Špilberk,“ vykládá pamětník. „Byl jsem tzv. chorý, dost často jsem si sugeroval teplotu nad 37 stupňů,“ směje se. „Takže jsem byl napůl ve vězeních a napůl jsem ležel v nemocnicích. A v jedné té nemocnici jsem potkal svoji první ženu a už jsem zůstal v Brně,“ popisuje Arnošt Wagner. 

O invazi vojsk jsem se dozvěděl v Moskvě

Manželům se krátce po svatbě narodily dvě děti, Olga a Igor. Manželka Olga Wagnerová pracovala jako učitelka na základní škole ve Velaticích a Arnošt Wagner jako výchovný pracovník. Později dostal nabídku pracovat jako vedoucí jazzového klubu Ornis. „Ten aby mohl fungovat, byl pod krajským výborem školství. Sehnali jsme místnosti v Domě pionýrů v Lužánkách ve sklepě a tam jsme se několik let scházeli,“ vzpomíná na své brněnské působení Arnošt Wagner. Ten v prostorách klubu také organizoval různé výstavy. Vedl také klub pracující mládeže, přes který v létě 1968 zapůjčili do SSSR několik obrazů na výstavu. „Už začínala různá cvičení, začalo se to divně chovat. Měl jsem strach, abychom o ty obrazy nepřišli, a tak jsme se pro ně vydali do tehdejšího Sovětského svazu,“ popisuje pamětník. „V Moskvě 21. srpna spím v posteli, když si ke mně přisedla tlustá dáma v bílém plášti a klobouku, pustila rozhlas na drátě, vzbudila mě, slzy v očích a kapesník v ruce. Rozhlas hlásil, že ‚Sovětskaja armija vstupila na těritoriju Čechoslovakii,’“ vypráví Arnošt Wagner. „Byli jsme tam tehdy s kolegou, nedostali jsme se nikam, jenom na Komsomol [Komunistický svaz mládeže], kde jsme podali písemnou stížnost proti okupaci,“ vzpomíná na vypjaté dny v Moskvě. „Druhý den nás vystěhovali z hotelu a namísto letadla, které jsme měli zaplacené, nás posadili do vagonu a až do Čierné pri Čope s námi v kupé byl voják se samopalem. Bez něho už jsme překročili hranici,“ popisuje Arnošt Wagner cestu z Moskvy zpět do vlasti. 

Doma ho čekaly nedojedené meruňkové knedlíky a vzkaz od manželky, že má něco zařídit. Teprve později se dozvěděl, že jeho žena i s dětmi emigrovala přes bývalou Jugoslávii do Kanady. Protože pracovala jako učitelka, až do Vánoc za ni Arnošt Wagner učil na základní škole a zapíral ji tvrzeními, že je nemocná, bolí ji zuby apod. Po Vánocích 1968 se vydal za rodinou do Kanady. „Nějaké cenné věci a dokumenty jsem zakopal v Bratislavě do sklepa mé mámy pod uhlí. Byt byl školní, takže to jsem neřešil,“ popisuje pamětník, jak emigrace tehdy ještě byla rychlý proces. „Na Silvestra jsem přejel z Bratislavy do Vídně, kde jsem bydlel u známého mého otčíma. A cestu do Kanady platila vláda, a i s čekáním to trvalo tři dny.“

Přísahali jsme na královniny vlasy

Rodina dostala od kanadské vlády byt a peníze na stravu na prvního půl roku a také hrazené lekce angličtiny. „Bylo to šest nebo osm hodin denně, už si přesně nepamatuji. Bylo tam plno Čechů, emigrantů,“ vzpomíná pamětník. Česká komunita osmačtyřicátníků, tedy lidí, kteří emigrovali z Československa okolo roku 1948, se na nově příchozí vlnu emigrantů z Československa dívala s opovržením. „Podezřívali nás, že jsme agenti. Nemohli pochopit, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou antikomunisté, antirusové,“ říká k situaci mezi krajany Arnošt Wagner. Vlna emigrantů, kteří přišli do Kanady po roce 1968, však většinou držela pospolu. 

Po třech letech v Kanadě Arnošt Wagner spolu s dalšími emigranty skládal zkoušku pro získání kanadského občanství. Po zkoušce znalostí se přísahalo na věrnost královně a jejím potomkům. „Naše angličtina tehdy nebyla úplně dobrá a potomci a vlasy či chlupy se v angličtině vyslovují podobně. Nějak jsme to popletli a přísahali jsme na vlasy královny Alžběty, a to se smáli i ti vážení soudci,“ vypráví pamětník pobaveně. 

Zatímco v Kanadě žádal o občanství, ve své vlasti byl v podobném čase odsouzený k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku za trestný čin nedovoleného opuštění republiky.[1]

Manželka pamětníka, která v Kanadě vystudovala slavistiku a lingvistiku, učila česky kanadské diplomaty, kteří pak odcházeli na ambasádu do Prahy, a Arnošt Wagner pracoval jako pokladač koberců. Později se vypracoval na odborníka na perské koberce a založil si vlastní firmu, která měla zakázky i pro vládu. Díky těmto kšeftům často pobýval v rezidenci tehdejšího kanadského ministerského předsedy Pierra Trudeau, otce nedávného premiéra Kanady Justina Trudeau. Jeho matka, Margaret Trudeau, prý byla velkou vyznavačkou svobody a to znamenalo, že oba její synové nenosili plenky. Čištění koberců proto bylo u Trudeau poměrně častou záležitostí.

Novinařina mě dostala i před soud

Arnošt Wagner byl kromě firmy na čištění koberců také velmi aktivní v místní emigrantské komunitě. Hojně publikoval v emigrantských časopisech, psal asi pro tři nebo čtyři periodika a byl členem redakční rady časopisu Západ, který vydával Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou pod hlavičkou ‚68 Publishers. „Redakční rada se scházela jednou až dvakrát měsíčně, téma se určovalo podle toho, co se zrovna dělo. Měli jsme obrovské množství příspěvků a povídek z různých částí světa. Časopis byl velmi profesionální a chodil do 70 států,“ popisuje pamětník fungování měsíčníku Západ. 

Později dala kanadská vláda etnickým skupinám k dispozici televizní studio, aby měly možnost točit svoje vlastní programy. Czechoslovak Caleidoskop vycházel jedenkrát týdně ve večerních hodinách na kabelové televizi v Ontariu a ještě v dalších oblastech. „Točilo se bohužel načisto, naživo, 30 minut bez přestávky. Dvakrát měsíčně jsme měli studio k dispozici pro natáčení,“ popisuje práci pro Caleidoskop Arnošt Wagner. „Idea televize byla satirickým způsobem vystupovat proti Sovětům a komunistům. Nedávali jsme si pozor na jazyk a na urážky, ale ta parta, která to se mnou dělala, to byli kulturní lidé,“ vysvětluje pamětník. „Režisér Táborský, Pavel Kantorek nám dělal titulky, 20 lidí to se mnou dělalo ty roky. Technicky to bylo špatné, neměli jsme vlastní kameru, všechno jsme točili na kameru a chromaky ve studiu, ale postupně jsme se i díky titulkům a zvukovým efektům dostávali na stále lepší úroveň,“ vzpomíná na fungování Caleidoskopu Arnošt Wagner. 

Fungování československého týdeníku se chytili Slováci v Kanadě a spustili svoje Slovak Spectrum. „To bylo tak neskutečně protičeské, že jsme proti němu bojovali,“ nastiňuje situaci, jež zažehla spor, který skončil až před soudem, Arnošt Wagner. Ten zjistil, že za Slovak Spectrem a štvavými řečmi proti Čechům stojí mimo jiné Jozef Kirschbaum. „To byla pravá ruka Tisa, náčelník Hlinkovy akademické gardy na Slovensku, který utekl přes Švýcarsko do Kanady, kde založil pojišťovnu,“ vypráví Arnošt Wagner. „Byl to válečný zločinec, který byl v nepřítomnosti odsouzený k vysokým trestům, a já ho začal zveřejňovat v těch našich relacích,“ dodává. Arnošt Wagner dokonce v kanadských novinách publikoval text týkající se Kirschbauma v rozsahu dvou stran. Jozef Kirschbaum na základě novinového článku Arnošta Wagnera zažaloval a požadoval odškodnění ve výši jednoho milionu dolarů. „Mě se ujala židovská společnost. Dostal jsem nejlepší advokáty zdarma, obhajoval mě slavný Greenspan. Kanada tehdy poslala na Slovensko několik vyšetřovatelů s televizními záznamy, kteří natočili tři nádherná svědectví,“ předkládá podrobnosti k celé kauze Arnošt Wagner. Kanadský soud ale trval na tom, že svědci musejí přijet vypovídat do Kanady, což vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nebylo vůbec možné. Jozef Kirschbaum pak žalobu stáhl. 

Pamětníkova tvrzení o Jozefu Kirschbaumovi není bohužel možné v plné šíři ověřit. To, že Jozef Kirschbaum byl přinejmenším kontroverzní postavou slovenských emigrantů v Kanadě, však potvrzuje i článek Roberta C. Totha publikovaný v Los Angeles Times, kde se Kirschbaumovými aktivitami podrobně zabývá.[2]

Karel Kryl mi dohodil manželku 

První manželka Olga podala po několika letech v Kanadě žádost o rozvod, o které Arnošt Wagner údajně vůbec nevěděl. Z legrace si tehdy podal inzerát v magazínu Západ ve znění: „Starý, nemajetný, tlustý kuřák, alkoholik bez peněz hledá ženu s nějakým věnem. Může mít ráda psa.“ „Zdena [Salivarová] to uveřejnila. Dala tam dokonce moji adresu,“ směje se Arnošt Wagner. V Mnichově si tehdy inzerát přečetla jeho budoucí manželka Eliška, která se na Arnošta Wagnera zeptala Karla Kryla. „Karel Kryl u mě bydlel velice často za ty roky, byli jsme dobří kamarádi, znal jsem se s ním ještě z Brna, kde jsme spolu natáčeli nějaký pořad,“ vypráví Arnošt Wagner. „Karel mě vychválil a prý, že za mnou má Eliška jet a má si mě vzít,“ směje se pamětník. Budoucí manželé si spolu nejprve psali a volali, Arnošt Wagner se za Eliškou vypravil do Mnichova a ona pak přijela do Kanady, kde se v září 1989 vzali při nekonvenčním svatebním obřadu. „Od úřadů jsme dostali kontakt na nějakého kněze z těch stovek církví, co v Kanadě mají, který měl právo oddávat. Oddal nás na dvoře činžáku, kde bydlel, musel jsem mluvit strašně nahlas, protože kolem jezdila auta. Za svědky nám šli domovník a nějaký černoch, kterého jsme splašili ve foyeru toho baráku,“ směje se pamětník. 

Návrat do vlasti s sebou přinesl i pozici v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání

Sametovou revoluci manželé sledovali v Kanadě v televizi a hned v prosinci 1989 přijeli do Československa, společně s Karlem Krylem. Účastnili se demonstrací a schůzek Občanského fóra, cestovali po Tatrách a navštívili Eliščiny rodiče. Pak se vrátili do Kanady, kde kvůli zdravotním obtížím Elišky Wagnerové zůstali ještě několik let, než se nadobro přestěhovali zpátky do už samostatné České republiky. Ještě v Kanadě se Eliška Wagnerová seznámila s ústavním soudcem Zdeňkem Kesslerem, který se stal předsedou Ústavního soudu a Eliška Wagnerová jeho asistentkou. Později pracovala také jako soudkyně Nejvyššího soudu a místopředsedkyně Ústavního soudu či jako senátorka. 

Zdeněk Kessler také doporučil Arnošta Wagnera do deníku Rovnost, kde pamětník několik let pracoval. Poté odešel do Českého rozhlasu Brno, kde dělal programového ředitele. U obou subjektů Arnošt Wagner zmiňuje silné komunistické podhoubí, které v deníku Rovnost i v Českém rozhlase Brno zůstalo revoluci navzdory. „To bylo něco neskutečného, to byli opravdu kovaní komunisté. A Rovnost vlastnili také dva komouši. Ale snažili se chovat demokraticky, takže jsem měl absolutně volnou ruku,“ popisuje pamětník poměry, které ho přivedly k odchodu do soukromého rádia a také do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kde ho však tehdejší poměry rodící se demokratické instituce a personální neshody také znechutily.[3]

Jelikož jeho žena Eliška už tou dobou byla soudkyní, pamětník jí nechtěl svým psaním, které sám označuje za cynické, škodit, a tak odešel do důchodu. V důchodových letech doprovázel svoji manželku na pracovních cestách a navštívil tak mnoho zemí. 

Arnošt Wagner zemřel 23. dubna 2022 v Brně. 

 

[1] Dokumenty ze soudního vyšetřování jsou dostupné v Dodatečných materiálech.

[2] Toth, C. Robert: COLUMN ONE : Emigres Fuel Old Hatreds: While Slovaks and Croats in North America mostly engage in legitimate fund-raising for their causes, there also have been cases of extortion and illegal weapons trade. Los Angeles Times, 19. 2 . 1992. Dostupné na: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1992-02-19-mn-2350-story.html

[3] Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, které byl Arnošt Wagner členem, byla v roce 2003 odvolána tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou v souvislosti s arbitráží mezi Českem a Central European Media Enterprises (CME). Premiér Špidla tehdy vysílací radu odvolal, protože podle sněmovny opakovaně závažně neplnila své povinnosti a Česko kvůli tomu arbitráž prohrálo. Justice poté konstatovala, že Špidlovo rozhodnutí bylo nezákonné. (ČTK, 14. dubna 2024. RRTV musí doplatit miliony korun odvolaným radním, potvrdil soud. Dostupné na https://zpravy.aktualne.cz/domaci/rrtv-musi-doplatit-miliony-korun-odvolanym-radnim-potvrdil-s/r~cb9ff0f49d0b11ebb234ac1f6b220ee8/)