„Občanské fórum, když začalo fungovat, tak se jednak rozdělily pracovní skupiny… To už jsem začínala trochu pociťovat, že se nám tam do toho vkrádají lidé, ke kterým jsem osobně neměla takovou důvěru. Hodně lidí jsem znala. Třeba i z kultury nebo třeba ty doktory a tak dále. To jsem trochu už začínala mít obavy. Pak mě velmi zklamaly, a bylo mi z toho strašně smutno, stávkové výbory, které se začínaly dělat na různých pracovištích. Tím, že jsem byla jakoby z dělnické rodiny, tak za mě nějaká náborářka dostala zaplaceno, že mě přivede – mladou holku – do komunistické strany. Samozřejmě jsem nechtěla. Tak mi paní profesorka říkala: ‚Nauč se tady ten text, proč nemůžeš být komunistkou.‘ Myslím, že od Nezvala nebo od Čapka, už si nepamatuji. Tak jsem vysvětlovala, proč nechci být. Neměla jsem rodinu, děti, ale prostě jsem nechtěla být. A pak tyhle ženské, které na mě byly nepříjemné a vysvětlovaly mi, že nebudu mít budoucnost, když nebudu ve straně, a že si zavírám dveře před vším, tak seděly v první řadě ve stávkových výborech a cinkaly. To mě rozlaďovalo.“
„Nabitá energií davu a atmosférou jsem říkala, že to už není možné, a šla jsem v Jablonci ve čtvrtek na náměstí. Shodou okolností byl tímhle způsobem nastartovaný i Zbyněk Šolc, který dělal v té době diskotéky – také v Jelenu v Jablonci. Přijel s autem a měl aparaturu, vytáhl mikrofon a mohli jsme mluvit. Říkala jsem pocity, které jsem měla z Václaváku, a lidi se scházeli a chtěli to slyšet. Manžel začal jezdit pravidelně do Občanského fóra na Můstek a vozit materiály z ústředí OF. Měla jsem kolem sebe hodně středoškolských studentů, tak v noci vylepovali plakáty. Takhle začala pravidelná setkání před radnicí, kde se četly zajímavé věci. Četly se věci, které nám poskytovalo Občanské fórum. Četly se věci, které nám posílali třeba lidi z vesnic z celého Jablonecka. Zpívala se hymna. Měla jsem ještě ne dvouletou holčičku, která tam často bývala s námi a říkala pak vždycky v noci: ‚Maminko, zazpívej mi Kde domov můj.‘ To byla její nejoblíbenější ukolébavka.“
„Sedmnáctého listopadu 1989 jsme shodou okolností s manželem konečně získali hlídání a mohli jsme jít do divadla. Byli jsme v Divadle F. X. Šaldy na opeře Nabucco, což mně doteď přijde úžasné. Nevím, kdo dělal dramaturgii, ale 17. listopadu hrát Nabucca v divadle, to je velká bomba. Jednak opera nebyla doporučována v divadlech, aby se hrála. Liberecké divadlo začalo hrát Nabucca a už jen ta hudba Verdiho je nádherná a sbory otroků, těch Židů, to je famózní. Najednou bylo představení přerušeno a vystoupili herci z činohry – myslím, že to byl pan Palouš – a řekli, že přijeli z Prahy a co se děje v Praze během protestu. Pamatuji si, že do mě vjel takový vztek a taková zvláštní síla, že jsem říkala: ‚No to snad ne!‘ Pak to ještě umocnily při pokračování sbory a zpívala se hymna. V životě na to nezapomenu. Na ten zvláštní pocit v těle, kdy jsem si říkala: ‚Je to tady a musíme něco udělat.‘“
Libuše Vrtišková Hájková se narodila 26. března 1963 v Jablonci nad Nisou. Otci Josefovi bylo čerstvě osmnáct let, ale ze zdravotních důvodů neodešel na vojnu. Maminka Libuše, tehdy dvacetiletá, pracovala jako tkadlena v podniku Seba. Mladým rodičům se dostávalo pomoci velmi rozvětvené rodiny, když žili u prarodičů z maminčiny strany v Jablonci nad Nisou a k prarodičům z otcovy strany jezdili do nedalekých Hamrsek na statek. Pozemky jim po roce 1948 komunisti znárodnili, ale statek jim kvůli útrapám, které prožili se sovětskou armádou na konci druhé světové války, zůstal. Pamětnice chodila do literárně-dramatického oboru už od druhé třídy základní školy. Učitelka Jana Vobrubová žáky seznamovala s tehdy zakázanou literaturou. Po počátečních peripetiích s kádrovým posudkem se dostala na Střední pedagogickou školu v Liberci, kterou vystudovala a pokračovala na loutkářské katedře DAMU. Vdala se za Petra Hájka, člena bluegrassové kapely Modrotisk. Společně pořádali tajná bytová divadla a malé koncerty. Ráda navštěvovala i oficiální divadla a do Divadla F. X. Šaldy šli s manželem i 17. listopadu 1989 na operu Nabucco. Představení bylo v půlce přerušeno a herci vystoupili před diváky s informací o masakru na Národní třídě v Praze. S manželem se ihned vypravili do Prahy, aby přivezli do Jablonce fotky a materiály k formování Občanského fóra. Společně se Zbyňkem Šolcem začala pamětnice mluvit na náměstí v Jablonci o pocitech po pražské manifestaci a číst z přivezených materiálů. Později se stala mluvčí OF v Jablonci nad Nisou a první schůze proběhla v jejím bytě. Působila v učitelské platformě, která vyhrála volby do městského zastupitelstva. Kvůli bývalým komunistům v řadách OF však raději politiku opustila. Mluví o „ukradené revoluci“. Krátce učila na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, v mateřských školách a v lidové škole umění v Jablonci nad Nisou. V době rozhovoru, v roce 2024, učila na Základní umělecké škole v Liberci a žila ve Frýdlantu.
