Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Vrtišková Hájková (* 1963)

• narodila se 26. března 1963 v Jablonci nad Nisou

• prarodičům ze strany otce Josefa znárodnili komunisti pozemky v roce 1948

• od dětství pamětnice navštěvovala literárně-dramatický obor pod vedením Jany Votrubové

• vystudovala Střední pedagogickou školu v Liberci a loutkářskou katedru DAMU v Praze

• vdala se za Petra Hájka, člena bluegrassové kapely Modrotisk

• byla svědkyní přerušení opery Nabucco v Divadle F. X. Šaldy v důsledku masakru na Národní třídě 17. listopadu 1989

• společně se Zbyňkem Šolcem pořádala první manifestace v Jablonci nad Nisou během sametové revoluce v roce 1989

• v roce 1989 se stala mluvčí Občanského fóra v Jablonci nad Nisou

• působila v učitelské platformě v zastupitelstvu města Jablonce nad Nisou

• učila na Konzervatoři Jaroslava Ježka, v ZUŠ v Jablonci nad Nisou a v mateřských školách

• v době rozhovoru, v roce 2024, žila ve Frýdlantu

Po zásahu bezpečnostních složek proti studentům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 se v pondělí 20. listopadu v Jablonci stále nic nedělo. V úterý jak by smet. Ve středu se Libuše Vrtišková Hájková sebrala a vyrazila do Prahy sama na manifestaci na Václavské náměstí. „Z tribuny zaznělo: ‚Je tu někdo z malého města?‘ Kamarádi mě zvedli a vysadili nahoru. Zakřičela jsem: ‚Jablonec je s vámi!‘ A zase mě sundali,“ vzpomíná.

Nabita energií se rozhodla vyjít ve čtvrtek 23. listopadu na náměstí v Jablonci nad Nisou. Stejně na tom byl i Zbyněk Šolc, který se tam objevil s aparaturou a mikrofonem a umožnil tak konečně lidem v Jablonci, aby promluvili. Libuše Vrtišková Hájková začala mluvit o pocitech z manifestace v Praze. Lidé se scházeli. Manžel Petr Hájek začal jezdit pravidelně na ústředí Občanského fóra a vozil materiály, které studenti po nocích po městě vylepovali. 

První schůze Občanského fóra (OF) v Jablonci nad Nisou, jehož se Libuše Vrtišková Hájková stala mluvčí, se konala v bytě Hájkových u kuchyňského stolu. Později je pouštěl potají školník do prostor ekonomické školy na Horním náměstí, kde připravovali generální stávku. Nakonec se jablonecké OF usídlilo v prostorách státního podniku JAVOZ.

Nápisy v osmašedesátém jsem ještě neuměla přečíst

Libuše Vrtišková Hájková se narodila 26. března 1963 v Jablonci nad Nisou velmi mladým rodičům. Na zábavě v Tanvaldu se mladá, tehdy dvacetiletá Libuše seznámila s jen osmnáctiletým Josefem, který kvůli zdravotním problémům neodešel na vojnu. Z tkadleny tanvaldského podniku Seba a vyučeného tesaře se stali rodiče čtyř dětí. „Rodily jsme se za sebou jako stupínky – já jsem byla první, v roce 1963, pak bratr Josef, sestra Lenka a nakonec bratr Pavel v roce 1968,“ vypráví pamětnice.

Ještě před jejím nástupem do základní školy překvapily občany Jablonce nad Nisou okupační tanky Rudé armády. Psal se 21. srpen 1968 a malá Libuše se sourozenci a maminkou šla zrovna po Dolním náměstí (dříve „Švermák“). „Mám zážitkovou paměť a byl to pro mě hodně emoční zážitek. Na náměstí přijížděly tanky. Běželi jsme domů. Všude se malovaly po ulicích nápisy, které jsem jako malá neuměla přečíst. Doma všichni plakali. Děda a strejda utekli a někde se schovali. Dlouho jsme nevěděli, kde jsou. Pamatuji si, že pak přišli nějací pánové a oba je hledali.“ Kam a proč utekli, se Libuše Vrtišková Hájková nikdy nedozvěděla.

Od malička chodila do literárně-dramatického kroužku k Janě Vobrubové, která přesvědčila rodiče, aby nechali dceru při jejím talentu udělat přijímací zkoušky na Střední pedagogickou školu v Liberci. První pokus ale nevyšel. „Dostala se děvčata s lepším kádrovým profilem,“ říká Libuše Vrtišková Hájková. „Další rok jsem se už dostala, protože jsem byla na prvním místě v talentovkách.“

Rusové jim stříleli pod nohy

Kádrový profil pamětnici nevycházel dobře kvůli oběma dědečkům. Oba se postavili v roce 1948 komunistům. Ten z Hamrsek měl polnosti a louky, které mu v roce 1948 znárodnili. „Když táhli krajem Rusové, tak se k rodině chovali špatně. Postavili je ke zdi a stříleli jim pod nohy, protože děda bránil svoje hospodářství. Proto jim pak při znárodnění alespoň dvě kravky a dva koně nechali,“ vypráví Libuše Vrtišková Hájková. Dědeček ze Šumavy zase nechtěl vstoupit do JZD.

Věděli jsme, že je mezi námi udavač

Po Střední pedagogické škole v Liberci chtěla jít studovat divadlo. „Ani si nedávejte přihlášku. Nemá to cenu, nemáte předpoklady. Nedostanete doporučení,“ slyšela však od ředitelky. Studovat nešla a brzy se vdala – za muzikanta Petra Hájka. Loutkářskou katedru na DAMU pak studovala až později, při zaměstnání. Dokončila ji v roce 1986.

Manžel Petr Hájek byl houslistou kapely Modrotisk, která se však Modrotisk zprvu nejmenovala. „Dříve se jmenovali Bluegrass Band. Jistý představitel strany v Jablonci řekl, že se tu žádná americká muzika hrát nebude. Když byli na přehrávkách, řekli jim, že se musí přejmenovat. Můj manžel měl shodou okolností košili z modrotisku, tak se chvíli rozhlíželi a pak řekli, že se budou jmenovat Modrotisk,“ vypráví Libuše Vrtišková Hájková.

Když se v Jablonci nad Nisou rušila sklárna, udělali v jejích prostorách koncert v rámci výstavy umělců, kteří jinde vystavovat nemohli. „Byla to vlastně i taková rozlučka s někým, o kom se vědělo, že bude emigrovat,“ popisuje Libuše Vrtišková Hájková. „V noci někdo vyvěsil na komín černou vlajku. Šla po tom StB. Lidé chodili na výslechy.“ Při zájezdu v Julských Alpách jí a manželovi Petrovi nabídly další manželské páry, jestli nechtějí emigrovat taky. Odmítla. Pouto k rodině v Československu bylo silnější.

Manželé Hájkovi bydleli v Jablonci nad Nisou v bytě ve staré vile. Velký pokoj s koncertním křídlem přímo vybízel k organizování koncertů pro známé a k pořádání bytového divadla. „Já osobně jsem nehrála, ale jezdili třeba přátelé z Divadla Jesličky z Hradce Králové. Bylo to nadšení a osobně jsem si nepřipouštěla, co se může stát. Někteří starší kolegové asi věděli, že je mezi námi udavač, ale nedělali jsme nic vysloveně zakázaného. Nebyli jsme underground,“ vypráví pamětnice a dodává: „Byla to taková doba, že – dostuduješ, pak se vdáš, pak budeš mít rodinu. Nic jiného nám nenabízela. Politická situace mě nezajímala. Štvala mě, ale nezajímala.“

Vjel do mě vztek a zvláštní síla

Dlouho si manželé Hájkovi snažili zařídit hlídání dětí, aby spolu mohli do divadla. Podařilo se to 17. listopadu 1989 a vyrazili do Divadla F. X. Šaldy na operu Nabucco. „Dodnes nevím, kdo připravoval dramaturgii,“ říká Libuše Vrtišková Hájková, „ale hrát 17. listopadu Nabucca byla bomba. Opera se k hraní nedoporučovala.“ 

Po chvíli se představení přerušilo a herci z činohry pod vedením režiséra Pavla Palouše vystoupili na pódium s informací o násilném zásahu proti studentům na Národní třídě v Praze. Pak představení pokračovalo. Napjatou situaci umocnila pasáž se sborem židovských otroků. Pak se zpívala státní hymna. „Vjel do mě vztek a zvláštní síla,“ vzpomíná Libuše Vrtišková Hájková. „Nezapomenu na ten zvláštní pocit, kdy jsem si řekla, že je to tady. Že musíme něco udělat. Přijela jsem domů a hned jsem žhavila telefon do Prahy. Na náměstí v Jablonci se v tu dobu ještě nic nedělo.“

Po pár dnech se situace změnila a setkání na náměstí, na kterých mluvila s pomocí aparatury Zbyňka Šolce, nabrala na síle. Se studenty a ředitelem gymnázia Jiřím Šimůnkem uspořádala happening na motivy hry Krysař – Vyžeňme krysy z radnice. Ze všech středních škol rámusili studenti s plechovkami po městě. Odbor školství jim půjčil klíč od kabiny městského rozhlasu, odkud mohli vysílat. „Uměla jsem dát do kupy lidi, aby jinou formou než politickou diskusí dali najevo svůj názor,“ říká pamětnice. 

Komunisti byli zalezlí jako krysy

„Shromáždění se postupně z náměstí přesunula do divadla a divadlo praskalo ve švech. Přijel František Přeučil. Zazpívala jsem si hymnu s Karlem Zichem nebo přijížděly skupinky studentů z DAMU. Postupně ale nastala vlastní politická práce. Ve stávkových výborech nebo ve výborech Občanského fóra,“ říká Libuše Vrtišková Hájková.

Sama se ale do politických diskusí příliš nepouštěla. „Přišlo mi, že byli komunisti zalezlí jako krysy. Že neměli dostatek pokynů k tomu, jak se mají chovat,“ dodává. Postupně se příznivci bývalého režimu začali vkrádat i do práce OF. Ve stávkových výborech uviděla stejné postavy, které ji před rokem 1989 nutily ke vstupu do Komunistické strany Československa. „Ti lidi hlásali, že jsou obrození komunisti,“ říká pamětnice. „Tam se mi svíral krk. Některé pány jsem znala z dřívějška a nechtěla jsem s nimi spolupracovat. Dokázala bych říct – ukradená revoluce.“

Za učitelskou platformu kandidovala do zastupitelstva. Platforma volby nakonec vyhrála. „Ve chvíli, kdy si ostatní začali ‚rozdělovat Jablonec‘, jsem pochopila,“ vysvětluje pamětnice, „že nejsem dostatečně informovaná, abych do podstaty toho viděla. Nikdo se ke mně špatně nechoval, ale našli se i muži, kteří mi dávali najevo, že jsem jenom mladá ženská a nevím, jak to chodí.“

Vedle práce v zastupitelstvu učila na ZUŠ. Po druhé mateřské dovolené, kdy se jí v roce 1992 narodil syn Kryštof, bratr Elišky, narozené v roce 1988, se chtěla vrátit k učení, ale nešlo to. Šéfem školského úřadu se totiž stal bývalý komunista, který se postaral, aby v kraji už práci nesehnala. Udělala proto konkurz na Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, kam dojížděla vyučovat. V době rozhovoru, v roce 2024, žila Libuše Vrtišková Hájková ve Frýdlantu v Čechách.