Linus Vrba

* 1929

  • „Ráno, když jsme se probudili ještě za šera, tak už tu chodili Rumuni. Máte to také na snímku z knihy. Zajímali se o to, jestli mohou ve vesnici získat nějaké koňské spřežení s kočím. Já zase jako blbý kluk, s kočím, který byl Slovák od Trenčína, říkám: ´Pojedu s ním, aby nebyl sám.´ Bylo mi šestnáct. Tak jsme jeli. Přesně, jak to vidíte na snímku, Bojkovice, Rumuni, kolona s vojáky. Jeli jsme s jedním spřežením, jedním vozem. Byly to otevřené selské vozy. Myslím, že z vesnice jely celkem dva nebo tři vozy. Přidali jsme se ke koloně, na korbu naložili vojáky, kteří by jinak šli pěšky, a jeli z Hrádku dál směrem na Bojkovice. Je to asi třetí vesnice, dál na Uherský Brod směr Uherské Hradiště. Předpokládalo se, že jsou odminované úseky nebo místa, kde by byl nebezpečný průchod, nebo mosty. Brali jsme to víceméně jako jistotu, že se nám nemůže nic stát. Přešli jsme na druhou stranu řeky Moravy směrem Zdounky na Brno. Nacházeli jsme se v koloně. Bylo nás tam více, ne jen naše tři povozy. Na snímku vidíte rumunské vojsko u Bojkovic. Přesně tak jsme pokračovali směrem na Brno. V jednom místě, kde byl svažitý terén a silnice vedla vodorovně, ale ve svažitém zalesněném terénu byly občas průseky, jak v lese bývají. Létala tam letadla. Nevěděli jsme, o co jde. Nejdříve jsme byli klidní. Potom jsme najednou slyšeli nějaký rachot a zase klid. Jeli jsme možná sto – dvě stě metrů. Najednou jsme uviděli výsledek střelby z letadel. Pravděpodobně to byli Němci, kteří stíhali nějaké vojenské letadlo. Poprvé jsem viděl lidský guláš. Stříleli a zasáhli je v průseku, který byl otevřený. Když nalétávali proti svahu, viděli, jak tam jde kolona. Zasáhli jeden nebo dva vozy a roztrhali těla. Ten den už jsem neměl chuť na nic."

  • „Na Moravě v Hrádku to bylo tak, že přijeli tito dva s nákladním autem, brückenkommando – ženijní komando, a chtěli se dostat na západ. A co chtěli? Chtěli dostat špek. Za kilo špeku nabízeli revolvery nabité náboji. Za to, že dostali kilo špeku, aby měli něco na cestu, nám je dávali. Druhý den ráno ještě za šera zmizeli a jeli na západ. Takto to fungovalo. Druhá skupina, druhý případ byl takový, že dělostřelci i s koňmi – tenkrát jezdilo dělostřelectvo ještě na koňských spřeženích – se ubytovali u jedné rodiny v Hrádku. Chtěli přenocovat. Koně měli na dvoře. Vojáci si lehli ve stodole na slámě. Pušky nechali v domě v předsíni a já jako kluk, zvědavý, blbý, nezkušený, nezodpovědný, jsem na ty pušky v noci koukal. Uměl jsem je otevřít. V každé pušce – byly to staré normální wehrmachtské pušky, neměli samopaly – měli pět nábojů. Z každé pušky jsem vyndal čtyři náboje a zase je zavřel a nechal je tam stát. Až pozdě jsem si uvědomil, že by to mohl být velký průšvih. Netroufl jsem si to říci nikomu z rodiny. Kdyby na to přišli, tak by z toho asi radost neměli. Bral jsem to tak, že pomohu tomu, aby nestříleli po našich lidech."

  • „Strýc šel – jestli vám dneska něco říká – v Polsku do Jelení Gúri. Bylo to okresní město v podhůří na polské straně Krkonoš. Řekl, že potřebuje pro něho a pro syna propustku. Lidé museli mít z Německa na území Protektorátu durchlassschein, propustku. Abych zmizel co nejrychleji, šel jsem pod jménem mého bratrance, syna mého strýce, hned druhý den ráno, jak dostal z úřadu lístek. Sedli jsme na vlak, já a strýc, a jeli jsme směr Morava, směr Hrádek. Byl to kritický moment. V životě jsem měl momenty, kdy jsem měl opravdu štěstí. Několik let po válce, když moje maminka vzpomínala, co se stalo s mými spolužáky, tak říkala, že jeden z mých spolužáků právě zemřel jako ‚volkssturm‘ nasazený u flaku proti letadlům."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 15.04.2025

    (audio)
    délka: 01:13:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 2

    Karlovy Vary, 23.04.2025

    (audio)
    délka: 01:34:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Několikrát měl štěstí, že přežil

Linus Vrba v roce 2025
Linus Vrba v roce 2025
zdroj: Post Bellum

Linus Vrba se narodil 12. srpna 1929 v tehdy německém městě Lehnice v Dolním Slezsku, v dnešním Polsku. Jeho matka Markéta rozená Valentinová pocházela z německo-polské rodiny a otec Jan Vrba byl synem českých přistěhovalců z Hrádku na Vlárské dráze u Uherského Brodu. Linus Vrba v Lehnici navštěvoval reálné gymnázium, které však nedokončil, protože se v roce 1944 školy zavřely. Matka ho koncem války poslala s příbuznými do bezpečí před Volkssturmem a před blížící se ruskou frontou k rodinným známým do Krkonoš. Odešli 9. února 1945 v osm hodin ráno. Vzhledem k tomu, že Linuse Vrbu zde jednoho dne zastavila hlídka, která ho chtěla další den vyslechnout na služebně, zajistil mu strýc falešné doklady a odjel s ním z Německa k příbuzným do Hrádku. Na místo dojeli 15. března 1945. V Hrádku zažil Linus Vrba několik kritických okamžiků, kdy mu šlo o život. Byl svědkem bojů partyzánů a vojáků Rudé armády proti ustupujícím Němcům. Po válce se Linus Vrba přestěhoval s rodinou strýce do Jablonného v Podještědí, do statku, který strýc získal po sudetských Němcích. S rodiči se opět setkal až před Vánoci roku 1945, poté, co se jeho otec vrátil z nucených prací v Horním Slezsku. Otec také zažádal o statek, který mu byl přidělen v Chyši, kde rodina asi rok hospodařila. Matka Linuse Vrby však byla jedním z úředníků národního výboru označena za Němku. Nařídil jí proto, že musí jako ostatní Němci v Československu nosit bílou pásku. Otce to tak pobouřilo, že statek vrátil. Rodina se pak odstěhovala do Velichova u Karlových Varů a Linus Vrba na internát v Nejdku, kde nastoupil do textilní továrny a do učení. Později začal studovat na Střední průmyslové škole textilní v Liberci a na vyšší průmyslové škole v Ružomberku na Slovensku, kde v roce 1952 maturoval. Po vojně v roce 1954 se vrátil do Nejdku a začal pracovat jako textilní technolog. V roce 1958 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) s cílem přeměnit ji zevnitř na sociální demokracii. Po zklamání, které přinesla invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná okupace Československa Sovětskou armádou, v roce 1968 ze strany vystoupil. Svůj postoj ani po několika předvoláních na výbor strany v následujících letech nezměnil, což pro něho znamenalo vyloučení z výzkumné pozice a přestup na dělnickou, kde zůstal téměř až do odchodu do důchodu v roce 1989. Poslední tři roky pracoval jako dispečer přádelny. V době natáčení v roce 2025 žil v domově seniorů ve Staré Roli v Karlových Varech.