Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Linus Vrba (* 1929)

• narozen 12. srpna 1929 v Lehnici (tehdy Německo, dnes Polsko)

• v únoru 1945 odešel před frontou z Lehnice k příbuzným do Krkonoš

• 15. března 1945 přišel do Hrádku na Moravě

• v roce 1950 ukončil Střední průmyslovou školu textilní v Liberci

• v roce 1952 maturoval na vyšší průmyslové škole v Ružomberku na Slovensku

• v letech 1952–1954 vykonával základní vojenskou službu na Slovensku

• poté pracoval jako textilní technolog v Nejdku

• v letech 1958–1968 byl členem KSČ

• v roce 1989 odešel do důchodu

• v roce 2025 žil v Karlových Varech

V březnu roku 1945 odvážel patnáctiletého Linuse Vrbu jeho strýc s čerstvými falešnými doklady (na jméno o dva roky mladšího bratrance) ze strachu před Volkssturmem z Německa do „bezpečí“ k příbuzným do Hrádku na Moravě. Ocitl se však uprostřed těžkých osvobozeneckých bojů a několikrát mu šlo o holý život. Zachoval se statečně, když přespávajícím německým vojákům v noci potají vyndal z pušek náboje. Koncem dubna pomáhal rumunským vojákům přepravit se na koňském povoze za velmi dramatických okolností směrem k Brnu. Stačilo velmi málo a německé letadlo by ho rozstřílelo na kusy stejně jako lidi, kteří jeli několik vozů před ním. O nic bezpečnější nebyla ani jeho cesta zpět do Hrádku, která vedla zaminovanými silnicemi a za stále probíhajících bojů.

Linus Vrba přišel na svět 12. srpna 1929 v historicky významném městě Lehnice v Dolním Slezsku, v tehdejším Německu. Pocházeli odtud oba jeho rodiče Jan a Markéta Vrbovi. Prarodiče z otcovy strany tam přišli koncem 19. století z obce Hrádek na Vlárské dráze u Uherského Brodu. Matka Markéta, rozená Valentinová, se narodila do polsko-německé rodiny, ale po sňatku získala československé státní občanství. Otec Jan Vrba provozoval na okraji Lehnice malé hospodářství, kde pěstoval zeleninu. Linus Vrba vzpomíná na sezónní pracovníky s našitou židovskou hvězdou, kteří přicházeli na hospodářství koncem 30. let vypomáhat: „U otce pracoval jeden starší pán, který najednou zmizel a nebyl. (…) Po Křišťálové noci se už neukázal.“ Pogrom na židovské obyvatelstvo nazývaný Křišťálová noc se odehrál v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v celém tehdejším Německu. Když 10. listopadu procházel Linus Vrba cestou do školy centrem Lehnice, viděl poničené židovské domy a vypálenou synagogu: „Byl to první šok, který jsem zažil. (…) Začalo nám být jasné, že se děje něco strašného,“ vzpomíná.

Prohlédl si válečnou ponorku a vyzkoušel flaky

Těsně před válkou, v srpnu 1939, jel Linus Vrba se svou tetou na ozdravný pobyt k Baltskému moři do města Kolberg, polsky Kolobrzeg. Pamatuje si na válečné lodě a ponorky, které si mohli jako turisté prohlédnout. „V rámci hitlerovské propagandy měly děti na ponorku volný vstup. Samozřejmě jsem byl jako desetiletý kluk zvědavý,“ říká. Podobnou propagandistickou akci zažil asi ve 12 letech, kdy jel na školní výlet. Němečtí vojáci tehdy děti posadili do protiletadlových děl, kterým se lidově říkalo flaky.

Myslel si, že se za dva týdny vrátí k rodičům

Válka pro Linuse Vrbu začala houkáním sirén a leteckým poplachem v Lehnici v noci z 1. na 2. září 1939. Až dlouho po válce se dozvěděl o událostech, které tomu předcházely – o německém přepadu vysílačky v Gliwicích 31. srpna 1939. Zinscenovaný útok na rozhlasovou stanici provedli příslušníci SS převlečení do polských uniforem. Právě tato operace se stala pro Německo záminkou k útoku na Polsko, což rozpoutalo druhou světovou válku.

Nejdramatičtější doba pro Linuse Vrbu ale nastala až na sklonku světového konfliktu. Zlom, kdy se válka začala chýlit ke konci, si pamatuje přesně: „9. února 1945 v osm hodin ráno jsem koňským spřežením s valníkem a za doprovodu mé tety, manželky mého strýce Latiňáka, opustil Lehnici.“ Rodina se obávala příchodu fronty do Lehnice, která byla průmyslovým městem, a proto teta ještě se svými dětmi odešla ke známým na německou stranu Krkonoš. Pamětník si myslel, že fronta za dva týdny přejde a on se vrátí k rodičům. Po válce ale bylo všechno jinak a do Lehnice se vrátil až po 26 letech. Po osvobození Rudou armádou 11. února 1945 sovětští vojáci město zdevastovali a zničili řadu historických památek. Zkáza Lehnice vyvrcholila založením řady „ohňů vítězství“ v jeho centru během květnových oslav konce války.

S falešnými doklady uprchl do Protektorátu

Dalším důvodem, proč s tetou z Lehnice odešel, byla skutečnost, že nacisté odváděli mladé chlapce od věku 15 let do tzv. Volkssturmu, lidové domobrany, kterou Hitler zřídil v září roku 1944 a která měla pomoci německé armádě zvrátit vývoj války. Poté, co Linuse Vrbu v Krkonoších jednoho dne zastavila hlídka a nařídila mu, aby se další den dostavil na služebnu, rozhodl jeho strýc, že musí co nejrychleji odjet. Sehnal mu falešné doklady na jméno svého syna a v Jelení Hoře propustku do Protektorátu. Druhý den ráno odjel se strýcem k příbuzným na Moravu do Hrádku. „Byl to kritický moment. V životě jsem zažil chvíle, kdy jsem měl opravdu štěstí. Jeden z mých spolužáků zemřel jako volkssturm nasazený u flaku proti letadlům. Američtí letci byli šikovnější než nějací kluci, kteří seděli u kanónů. Většinu jich zlikvidovali. Přišel o život pár hodin před koncem války,“ vzpomíná Linus Vrba.

Život si zachránil v kanalizační rouře

Kvůli dopravním problémům způsobeným nálety i pozemními boji trvala cesta do Hrádku asi pět dní. Dorazili 15. března a ubytovali se u strýcových příbuzných. Ani tady však nebylo příliš bezpečno. Linus Vrba popisuje, jak tzv. hloubkaři nebo také kotláři, tzn. hloubkoví letci, kteří útočili na různé pozemní a vojenské cíle, prováděli v okolí Hrádku nálety: „Stalo se, že jednoho dne v březnu jsme sázeli poblíž nádraží v Hrádku brambory a najednou se tam objevilo letadlo. Začalo střílet na nádraží, kde stál nákladní vlak. Musel jsem utéct. Úplně instinktivně jsem utíkal po silnici k nejbližší kanalizační rouře. Vlezl jsem tam, abych se zachránil.“

Na procházce je chytili partyzáni

Situace v okolí Hrádku byla nepřehledná a nebezpečná. Probíhaly zde boje mezi ustupující německou armádou a partyzány, kteří se mimo jiné snažili například zabránit německým vojákům opravit telefonní vedení kolem železniční tratě nebo zprovoznit poničený most. Při jedné procházce s bratrancem po lese je chytili partyzáni: „Křičeli: ‚Stůj!‘ a ‚Lehněte si na záda!‘ (…) Protože to trvalo nějakou chvíli, ani ne čtvrt hodiny, říkali jsme si, že je ticho, tak už tady asi nikdo nebude. Tak jsme vstali a zmizeli jsme honem domů,“ vypráví Linus Vrba. Kvůli časté střelbě si proto stejně jako ostatní obyvatelé vesnice vykopali úkryt.

Německým vojákům raději vyndal z pušek náboje

Linus Vrba měl zkušenost nejen s partyzány, ale i s ustupujícími německými vojáky. Vypráví, jak požádali rodinu, u které bydlel, o nocleh a otevřeně mluvili o tom, že se chtějí dostat na západ do Stuttgartu. „Za kilo špeku nabízeli nabité revolvery i s náboji. Druhý den ráno ještě za šera zase zmizeli,“ vzpomíná. U jiné rodiny přespala skupina německých dělostřelců. Linus Vrba jim v noci z každé jejich pušky potají odvážně vyndal náboje. „Netroufl jsem si to říct ani nikomu z rodiny. Mohl to být velký průšvih,“ vypráví.

Pomoc rumunským vojákům ho málem stála život

Dobře si pamatuje i frontu blížící se ze Slovenska a rumunské vojáky, kteří osvobozovali naše území v rámci sovětské armády. Vzpomíná na střelbu, kterou slyšel od slovenských hranic. „Večer jsme už na dvoře lezli prakticky po čtyřech, abychom byli mimo dostřel. (…) Ráno, když jsme se probudili, tak už u nás chodili Rumuni,“ vzpomíná Linus Vrba. Brzy poté se zapojil do pomoci rumunským vojákům a odvážel je z Hrádku spolu s asi dvěma dalšími koňskými povozy směrem do Bojkovic, Uherského Brodu, Uherského Hradiště a dále směrem na Brno. Cestou se jejich kolona stala terčem bombardování německých letadel. „Když nalétávali proti svahu, viděli, jak tam jde kolona. Zasáhli jeden nebo dva vozy. Ten den už jsem neměl chuť na nic,“ vzpomíná Linus Vrba na tragický zážitek z nebezpečné cesty. Zpátky se pak vraceli přes Napajedla, Luhačovice a Biskupice. Kolem Zlína slyšeli ještě kolem 6. a 7. května střelbu. Asi pětidenní cesta zpět do Hrádku byla nebezpečná hlavně kvůli minám. Museli postupovat velice opatrně a pomalu. Domů se vrátili 9. května.

Ani po válce nebylo bezpečno

Po válce se Linus Vrba s příbuznými odstěhoval do Jablonného v Podještědí. „Strýc tam získal usedlost po Němcích, původních obyvatelích, kteří tam ještě byli. Neviděli s velkou radostí, že jsme přišli,“ vzpomíná. V září a v říjnu pracovali na polích, aby zachránili sklizeň obilí. Ani po válce však nebylo venku bezpečno. Ve stodole našli po Němcích schovaných asi deset pušek i s náboji. Nalezenou munici z celého okolí vojáci likvidovali v nedalekém lomu a občas ji odpálili. Jednoho dne, když byl venku s koňmi v okolí lomu, mu najednou po velkém výbuchu zasvištěly ocelové střepiny kolem hlavy. Stačil se schovat do roury pod cestou. Jemu ani koním se nic nestalo. Měl štěstí, že přežil.

Matka musela nosit bílou pásku

S rodiči se setkal až koncem roku 1945 v Jablonném v Podještědí, kdy se otec vrátil domů z nucených prací v Horním Slezsku a společně s matkou přijel z Lehnice do Jablonného. „Byli jsme strašně rádi, že jsme se sešli,“ vzpomíná Linus Vrba. Jeho otec zažádal o usedlost po Němcích a rodina se přestěhovala do Chyše, kde asi rok hospodařili. Úředník národního výboru však matku označil za Němku a nařídil jí nosit bílou pásku. „Otec se strašně rozčílil a říkal, že když má být matka označená jako Němka, tak nemá zájem o přidělenou usedlost po Němcích, (…) a vrátil dekret,“ vypráví Linus Vrba. Rodina se tak znovu stěhovala, tentokrát do Velichova u Karlových Varů, kde otec získal práci v zahradnictví.

Česky se začal učit až po válce ve škole

Linus Vrba se naučil česky až v české škole. Po válce, v září 1946, nastoupil v Chyši do devátého ročníku měšťanky, který probíhal jako jednoletý učební obor. Po jeho ukončení si našel práci v textilním podniku v Nejdku. 1. září 1947 začal pracovat v česárně vlny a současně nastoupil do zdejší učňovské školy, odkud pak v roce 1948 přestoupil na Střední průmyslovou školu textilní v Liberci, kde bydlel v katolickém internátu. Z té doby si pamatuje na řádové sestry, které po likvidaci klášterů v rámci Akce Ř v roce 1950 musely nuceně pracovat v továrnách: „Pracovaly u strojů ve svém hábitu, a dokonce si během směny věšely u strojů obrázky svatých. Ale pracovaly velice dobře a poctivě.“ Když v roce 1950 odešel do Ružomberku, výuka vyšší odborné školy, jejímž byl studentem, probíhala v klášterních budovách, kde žily řádové sestry. „Jedné noci byly odvezeny autobusem neznámo kam,“ vzpomíná Linus Vrba. Po maturitě v roce 1952 dostal umístěnku do textilního závodu v Čadci, kde pracoval do nástupu na vojnu. V roce 1952 nastoupil ke spojovacímu vojsku v Bratislavě a poté ho převeleli do Trnavy.

Události roku 1948 mu připomněly Hitlera

V létě 1947 si Linus Vrba ještě užíval svobodné mezinárodní atmosféry v Praze, kde probíhal 1. světový festival mládeže a studentstva. Slavnostního zahájení 25. července se tehdy na Strahovském stadionu zúčastnilo 17 000 lidí. V této souvislosti Linus Vrba vypráví: „Později mi začalo vrtat hlavou a bylo mi strašně nepříjemné a proti srsti, co se stalo v únoru a v létě 1948.“ Z událostí v roce 1948 neměl dobrý pocit. Postupně v něm začaly probouzet vzpomínky na vzestup Hitlerovy moci. V květnových parlamentních volbách 1948 ještě odevzdal jednotnou kandidátku Národní fronty: „Nějakou dobu jsem neuvažoval nebo neměl tušení, co z toho všechno vyplývá. Ovšem neměl jsem dobrý pocit. Cítil jsem, že se něco zlomilo,“ vzpomíná Linus Vrba. 

Komunistickou stranu chtěl přeměnit na sociální demokracii

V roce 1958 vstoupil Linus Vrba s několika dalšími lidmi do komunistické strany. „S tím úmyslem, že budeme ve straně pracovat na tom, aby se komunistická strana z těch ostrých způsobů přeměnila na sociální demokracii. Nebyli jsme sami, jak ukázal šedesátý osmý rok, když přijely tanky,“ vypráví. Na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy však ze strany vystoupil. Další dva roky si ho komunisté předvolávali a zjišťovali, jestli si to nerozmyslel a jak moc je „pomýlený“. „Šlo také o existenci a nebylo to úplně jednoduché. Prostě jsem se rozhodl, že nebudu kličkovat. Byl jsem opravdu toho přesvědčení, že to byla velká politická událost a velká zrada na našem státě,“ vypráví. Výsledkem jeho „nepochopení“ politického vývoje se stalo přeřazení z výzkumného útvaru, kde pracoval jako textilní technolog, na dělnickou pozici, kde zůstal 17 let ve stejné platové kategorii. Tři roky před odchodem do důchodu v roce 1989 pracoval jako dispečer přádelny.

Podle Linuse Vrby je velmi důležité, aby se lidé zajímali o historii, poučili se z ní, aby neopakovali historické chyby. Válka Ruska s Ukrajinou mu v mnohém připomíná nástup Hitlera k moci a počátek druhé světové války. „Je to podobné, jako když Hitler začal válku. Tečka,“ říká na závěr.