Pavel Veselý

* 1961

  • „Potom jsme jeli někdy o půlnoci nebo před půlnocí domů, a to už jsme z rádia slyšeli, že se tam stalo něco hrozného, že tam byl hrozný masakr. Tenkrát jsem bydlel v tom domečku U Zámečnice s Hradilkovými, tak s Terezou Hradilkovou jsme jeli ještě v noci taxíkem právě na Národní třídu. Tam bylo takové... už tam uklízeli, už tam kropili, tam byly ty zkrvavené zdi, všude poházené věci. To jsme ještě nevěděli, že vlastně začíná něco takového, revolučního. To se vůbec nevědělo, co bude dál. Vlastně to byl takový první masakr. Předtím nás mlátili, stříkali nás děly, házeli po nás slzný plyn, ale že by takhle přímo brutálně uzavřeli a zbili tam ty lidi, to se do té doby ještě nestalo. Že řezali lidi, vytahovali lidi z davu, zatýkali, házeli do antonů... A tam to bylo opravdu takové, že to vlastně zavřeli ze všech stran. A i ty červené barety, co se později ukázalo, že to je ta zásahovka, nebo ti, co měli bílé přilby. To jsme předtím vídali jenom na Václaváku, a vždycky že šli a tlačili lidi před sebou. Takhle že to budou řezat na jednu hromadu, to se do té doby vlastně neznalo.“

  • „V roce 1982, myslím, jsem se nechal zaměstnat v Sadech, lesích, zahradnictví. To bylo v září, což bylo taky docela zajímavé, protože to bylo ve Vojanových sadech. A já jsem tam tenkrát přišel, to bylo takhle v září, touhle dobou jsem tam přišel a tam Vojanovy sady, vysoká zeď, brána. Vejdeš tam a pod stromem kluci s dlouhými vlasy češou ovoce. Takový jako ráj najednou, jsem si říkal. Tak jsem tam za těmi kluky šel a říkal jsem: ‚Hele, já sháním práci, není tady něco pro mě?‘ A on říkal: ‚Jdi támhle do toho domku a tam sedí šéf a on ti řekne.‘ Tak jsem tam přišel a řekl jsem: ‚Dobrý den, já hledám práci.‘ A on že tam nějaké místo má, že by mě teda vzal. A teď mi představil, tam seděl ještě takový pán vedle něj, a mně ho představil a říkal: ‚To je Jiří Hanzelka.‘ Tak jsme se začali bavit s Hanzelkou o věcech, které byly kolem. Jsme zjistili, že máme několik známých, a zaměstnali mě tam. Že to úplně takový ráj nebyl, jsem samozřejmě zjistil záhy, protože nastala zima a to bylo prostě sypání cestiček na Petříně v mrazu lopatkou, stát na multikáře a házet za sebe písek s močovinou... Protože se to míchalo se solí nebo s močovinou. Močovina byla od nějakého vyššího stupně teploty, co byla minus, protože sůl zamrzala už při těch -15. To bylo potom víc než -15. Takže to nebyl žádný med. Ani s některými těmi lidmi jsme si úplně nesedli. Kromě toho, jestli jsem o tom Hanzelkovi už nevyprávěl, že prostě Hanzelka si mě vybral, že budu po něm přebírat, on prořezával stromky na Petříně. Ale já jsem k tomu zas tak úplně nebyl, pro mě to nebylo životní poslání, být zrovna zaměstnancem Sadů, lesů, zahradnictví, takže jsem nebyl ten, který by to úplně uvítal, takže jsem ho trošku zklamal.“

  • „To je taky zajímavá historka, jak jsem podepsal Chartu, protože já jsem byl hlášený v té Sedlici u Blatné trvale. Do toho jsem podepsal Chartu v roce 1981, myslím, že někdy v únoru, a to už běžela [akce] Asanace. A teď se stalo to, že já jsem to, teda ještě s pár lidmi jsme to podepsali u Dienstbiera v bytě. Myslím, že tam byl Vašek Malý, ale hlavně ten, u kterého jsem to podepisoval, byl Petr Pospíchal, potom byl velvyslancem myslím někde. A domluvili jsme se, že on to někam odnese, do nějakého archivu. A potom se stalo to, že si mě zavolali, myslím, že Petruška Šustrová si mě zavolala, a říkali mi: ‚Hele, ty jsi z nějakého malého města?‘ Já jsem jsem říkal: 'No, jsem tam z…' [Ona] říkala: ‚Hele, tebe tam zničí, my to zatím nebudeme zveřejňovat. Necháme to zatím být.‘ Protože ti kluci, s kterými já jsem to podepsal, si okamžitě šli podat žádost o vystěhování, což bylo hrozné. Oni to podepsali proto, aby se dostali ven. A to já jsem teda nechtěl. Oni říkali: ‚Ty chceš ven?‘ Já jsem říkal: ‚Ne, nechci.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.05.2025

    (audio)
    délka: 01:42:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.09.2025

    (audio)
    délka: 01:40:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 06.10.2025

    (audio)
    délka: 01:25:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pro mě bylo důležité svobodně se pohybovat ve světě, který mi byl milý

Pavel Veselý, 1988
Pavel Veselý, 1988
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Veselý, známý pod pseudonymem Pablo de Sax, je filmař, fotograf, spisovatel a restaurátor. Narodil se 12. dubna 1961 ve Strakonicích, dětství prožil v Sedlici u Blatné. Jeho otec Jan Veselý pracoval jako traktorista v jednotném zemědělském družstvu (JZD), matka Jana Veselá, rozená Rešová, byla poštovní úřednicí. V dětství ho silně formovala výchova a víra prababičky i podporující rodiče. Roku 1976 odešel do Prahy studovat Střední školu uměleckých řemesel, obor kov, kde navázal důležitá přátelství a zapojil se do neoficiální kulturní scény. Spolu s přáteli, zejména s výtvarníkem, filmařem a spisovatelem Lubomírem Drožďem (Čarodějem) se věnoval dokumentárnímu filmu, hudbě, fotografii a tvorbě samizdatových časopisů. V roce 1981 podepsal Chartu 77 a kvůli letáku vyzývajícímu k podpoře uvězněného chartisty Jiřího Gruntoráda byl vyslýchán Státní bezpečností (StB). Po maturitě roku 1981 se živil manuálními profesemi, mimo jiné jako noční hlídač a pracovník v podniku Sady, lesy a zahradnictví, kde se setkal se známým cestovatelem Jiřím Hanzelkou. Později našel místo ve Státní technické knihovně v Klementinu, kde setrval až do sametové revoluce. Dne 17. listopadu 1989 se účastnil demonstrace na Národní třídě a později pomáhal v tiskovém středisku Občanského fóra (OF). Po roce 1990 působil v orientální sbírce Národní galerie na Zbraslavi a od roku 1992 pracuje jako restaurátor kovů v Židovském muzeu v Praze. Dlouhodobě se věnuje také fenoménu tzv. domácího umění, jehož ukázky sbírá, a literární tvorbě. V roce 2025 žil v Praze.