Pavel Veselý

„V roce 1982, myslím, jsem se nechal zaměstnat v Sadech, lesích, zahradnictví. To bylo v září, což bylo taky docela zajímavé, protože to bylo ve Vojanových sadech. A já jsem tam tenkrát přišel, to bylo takhle v září, touhle dobou jsem tam přišel a tam Vojanovy sady, vysoká zeď, brána. Vejdeš tam a pod stromem kluci s dlouhými vlasy češou ovoce. Takový jako ráj najednou, jsem si říkal. Tak jsem tam za těmi kluky šel a říkal jsem: ‚Hele, já sháním práci, není tady něco pro mě?‘ A on říkal: ‚Jdi támhle do toho domku a tam sedí šéf a on ti řekne.‘ Tak jsem tam přišel a řekl jsem: ‚Dobrý den, já hledám práci.‘ A on že tam nějaké místo má, že by mě teda vzal. A teď mi představil, tam seděl ještě takový pán vedle něj, a mně ho představil a říkal: ‚To je Jiří Hanzelka.‘ Tak jsme se začali bavit s Hanzelkou o věcech, které byly kolem. Jsme zjistili, že máme několik známých, a zaměstnali mě tam. Že to úplně takový ráj nebyl, jsem samozřejmě zjistil záhy, protože nastala zima a to bylo prostě sypání cestiček na Petříně v mrazu lopatkou, stát na multikáře a házet za sebe písek s močovinou... Protože se to míchalo se solí nebo s močovinou. Močovina byla od nějakého vyššího stupně teploty, co byla minus, protože sůl zamrzala už při těch -15. To bylo potom víc než -15. Takže to nebyl žádný med. Ani s některými těmi lidmi jsme si úplně nesedli. Kromě toho, jestli jsem o tom Hanzelkovi už nevyprávěl, že prostě Hanzelka si mě vybral, že budu po něm přebírat, on prořezával stromky na Petříně. Ale já jsem k tomu zas tak úplně nebyl, pro mě to nebylo životní poslání, být zrovna zaměstnancem Sadů, lesů, zahradnictví, takže jsem nebyl ten, který by to úplně uvítal, takže jsem ho trošku zklamal.“

„To je taky zajímavá historka, jak jsem podepsal Chartu, protože já jsem byl hlášený v té Sedlici u Blatné trvale. Do toho jsem podepsal Chartu v roce 1981, myslím, že někdy v únoru, a to už běžela [akce] Asanace. A teď se stalo to, že já jsem to, teda ještě s pár lidmi jsme to podepsali u Dienstbiera v bytě. Myslím, že tam byl Vašek Malý, ale hlavně ten, u kterého jsem to podepisoval, byl Petr Pospíchal, potom byl velvyslancem myslím někde. A domluvili jsme se, že on to někam odnese, do nějakého archivu. A potom se stalo to, že si mě zavolali, myslím, že Petruška Šustrová si mě zavolala, a říkali mi: ‚Hele, ty jsi z nějakého malého města?‘ Já jsem jsem říkal: 'No, jsem tam z…' [Ona] říkala: ‚Hele, tebe tam zničí, my to zatím nebudeme zveřejňovat. Necháme to zatím být.‘ Protože ti kluci, s kterými já jsem to podepsal, si okamžitě šli podat žádost o vystěhování, což bylo hrozné. Oni to podepsali proto, aby se dostali ven. A to já jsem teda nechtěl. Oni říkali: ‚Ty chceš ven?‘ Já jsem říkal: ‚Ne, nechci.‘“