Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Veselý (* 1961)

• narodil se 12. dubna 1961 ve Strakonicích a vyrůstal v Sedlici u Blatné

• filmař, fotograf, spisovatel a restaurátor, tvoří pod pseudonymem Pablo de Sax

• roku 1976 odešel do Prahy studovat Střední školu uměleckých řemesel, obor kov

• s přáteli, zejména s Lubomírem Drožďem (Čarodějem), tvořil v 80. letech filmy a samizdatové publikace

• v roce 1981 podepsal Chartu 77 a vyslýchala ho StB

• do roku 1989 pracoval v manuálních profesích a Státní technické knihovně

• od roku 1992 působí jako restaurátor kovů v Židovském muzeu v Praze

• věnuje se sbírce tzv. domácího umění

Pavel Veselý, filmař, fotograf, spisovatel a restaurátor, je v kulturním světě známý pod pseudonymem Pablo de Sax a jeho životní dráhu určil jak konzistentní postoj k totalitnímu režimu, tak trvalý zájem o kulturu, umění a řemesla. Nedovedl si představit, že by studoval na vysoké škole poznamenané politickou propagandou nebo se zbraní v ruce sloužil komunistickému aparátu. Šel si vlastní cestou, ačkoliv se o něj zajímala Státní bezpečnost a někdy neměl ani kde spát. Dokázal si udržet míru svobody v normalizačním režimu, s okruhem spolehlivých přátel natáčeli filmy, fotografovali, provozovali hudbu a vydávali samizdatové časopisy. Po sametové revoluci se mohl naplno věnovat restaurování a fenoménu tzv. domácího umění. 

Ministrovat v kostele mi nedovolili

Pavel Veselý se narodil 12. dubna 1961 ve Strakonicích, ale své dětství prožil v Sedlici u Blatné. Jeho otec Jan Veselý pracoval po většinu života jako traktorista v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD), které obhospodařovalo i původní pozemky jeho rodiny. Matka Jana, rozená Rešová, byla poštovní úřednicí. Do rodiny přibyla po dvou letech ještě jeho sestra Jana a po 13 letech i nejmladší Jitka. 

Dědeček z otcovy strany patřil k zakladatelům Komunistické strany Československa (KSČ) a působil v obci jako velitel dobrovolných hasičů a předseda národního výboru. Kvůli tomu Pavel nemohl vstoupit do skautu ani se stát ministrantem v kostele, protože byl vnímán jako „komunistické dítě“. Paradoxně s farářem vycházel velmi dobře a o mnoho let později mu z Prahy vozil samizdatové materiály. Dědeček Reš pocházel z rodu hajných, za první republiky byl úředníkem u finanční stráže v Kraslicích. Po německé okupaci se odmítl přihlásit k německé národnosti, načež musel odejít do Sedlice, kde se seznámil s babičkou. Ta pracovala ve 30. letech v Praze v módním salonu zaměřeném na židovskou klientelu a na začátku války se také vrátila do jižních Čech poté, co klientelu nacisté perzekvovali a salon byl pro nedostatek zakázek zrušen.

Protože rodiče byli v době narození syna dosti mladí, museli oba pracovat a splácet dluhy vzniklé přestavbou domu už ve 30. letech, trávil malý Pavel většinu času s prababičkou z matčiny strany. Zásadně ho ovlivnila zejména svou vírou, ale měl rád i vyprávění o Vídni, kde žila až do roku 1919, a setkávání s jejími vrstevnicemi u venkovského rybníku. Prababička žila až asketickým způsobem života, v domku bez elektřiny si svítila pouze s petrolejkou ještě 20 let poté, co elektrifikaci v roce 1956 odmítla s odůvodněním, že již brzo zemře. Pavel Veselý popisuje Sedlici 60. let 20. století jako poklidné městečko, kde se lidé přirozeně setkávali a vykonávali zemědělské práce. Připomíná ovšem, že „komunisti zavedli na venkov soutěž a závist a tím narušili mezilidské vztahy a celou vesnici“.

Byli jsme spíš nezávislé společenství než underground

Do školy chodil v Sedlici, stal se členem Pionýra, jehož schůzky spočívaly v procházkách za město, vzpomíná i na povinné prvomájové průvody, ty se konaly v nedaleké Blatné. V roce 1976 došlo v jeho životě k zásadní změně – odešel do Prahy na Střední školu uměleckých řemesel, která původně sídlila v centru, po roce pak byla přesunuta do Vysočan. Pavel Veselý se v 15 letech ocitl sám ve velkoměstě, v malém bytě pronajatém od sousedky ze Sedlice, a postupně objevoval svět undergroundu, neoficiální literatury a hudby. Škola mu hodně dala, nikoliv však z pohledu praxe nebo výuky. Otevřely se mu nové obzory díky pedagogům, jako byl např. literární kritik, historik a pedagog Jaroslav Med, a navázal inspirující a dlouhotrvající přátelství. Mezi jeho spolužáky patřili hudebník a sochař Martin Janíček, výtvarník David Němec, fotograf a novinář Ludvík Hradilek, hudebník Václav Stádník či sochař a řezbář Libor Krejcar. 

Život Pavla Veselého v období normalizace mohl být relativně svobodným díky úzkému okruhu přátel, kteří si v izolaci od oficiální kultury vytvořili vlastní svět. „Ta oficiální kultura mě ani nezajímala. My jsme se považovali spíš za nezávislé společenství než za underground. Nechodili jsme moc do hospod, pivní kultura mě trochu odpuzovala, my jsme spíš pili čaj, ani jsem nikdy nezkoušel drogy,“ říká. Klíčovými postavami tohoto společenství byli Lubomír Drožď, známý jako Čaroděj, se kterým ho roku 1978 seznámila Irena Gosmanová, zvaná Pigi. Po určitou dobu dokonce bydleli společně v jeho v malém bytě, než se Čaroděj s Pigi odstěhovali do Ždírce u Dubé. Později se centrem setkávání stala pražská dělnická kolonie Buďánka, kde Pavel Veselý sdílel domek s rodinou Hradilkových poté, co o pronájem přišel. 

Skupina přátel, kterou doplňoval ještě Vladimír Gaar, se v té době věnovala filmové tvorbě. Společně si koupili kameru na formát Super 8 mm a věnovali se natáčení s neuvěřitelným nasazením, ačkoliv šlo o finančně i technicky náročný proces. Zatímco Čaroděj s Vladimírem Gaarem točili hrané filmy a parodie na známé snímky jako Perný den nebo Easy Rider, Pavel Veselý se zaměřoval na dokumentární eseje a krátké filmy, jako byl například snímek Proces 1984. Odhaduje, že v kruhu přátel vzniklo kolem stovky filmů, jejichž zpracování se na FAMU věnuje Martin Blažíček. Právě v domečku na Buďánce se filmy během domácích festivalů nejen promítaly, ale také stříhaly a nahrával se k nim zvuk. Na saxofon hrál i Pavel Veselý, i když přiznává, že „jen po citu – a podle toho to vypadalo“. Provádění filmového střihu v domácích podmínkách bylo oproti dnešku primitivní a vyžadovalo trpělivost: „Stříhalo se to tak, že ses díval na film proti světlu, co tam je, a pak jsi to někde střihnul, aby to nebyl moc velký skok. A potom izolepou, kterou jsme si nastříhali na tenoučké proužky, se to v tom místě slepilo. Potom jsme si pořídili i lepičku a ještě jsme to stejně pojišťovali izolepou.“

Lubomír Drožď alias Čaroděj zůstal celoživotním přítelem Pavla Veselého a zásadní postavou jeho kulturních aktivit v mládí. Popisuje ho jako všestranného umělce, filozofa a spisovatele se zájmem o ekologii, mystiku a psychedelii. Přestože mu nucený pobyt v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde dostával elektrošoky v rámci snahy vyhnout se vojně, poškodil zdraví a žil v ústraní, zůstal neuvěřitelně produktivní. Vydával samizdatové časopisy jako Opium pro lid či Sado-Maso a přispíval do samizdatového časopisu Vokno, jehož se po roce 1989 stal šéfredaktorem. Aby se vyhnul tlaku Státní bezpečnosti (StB) v Praze, uchýlil se do izolace na venkov ve Ždírci u České Lípy, kde se živil manuální prací, ale nadále zůstával hybatelem nezávislé kultury. Lubomír Drožď, zvaný Čaroděj, výtvarník, filmař, hudebník, performer, spisovatel a překladatel zemřel nečekaně roku 2024.[1]

Tvůj podpis Charty zatím nezveřejníme

Začátkem 80. let nebyl život v Praze pro Pavla Veselého lehký. Při studiu si přivydělával úklidem na přírodovědecké a lékařské fakultě. Byl i nočním hlídačem v bývalém obchodním domě Perla na rohu Jungmannova náměstí a na stavbě stanice metra Můstek pomáhal při výkopových archeologických pracích. Přespával po kamarádech nebo v práci, než mu trvalejší ubytování nabídl Ludvík Hradilek. Zapojil se do šíření samizdatové literatury a podepsal Chartu 77. 

„To je taky zajímavá historka, jak jsem podepsal Chartu, protože jsem byl hlášený v Sedlici u Blatné. Podepsal jsem Chartu v roce 1981, to už běžela akce Asanace. Ještě s pár lidmi jsme to podepsali u Dienstbiera v bytě. A potom si mě zavolala, myslím, Petruška Šustrová a říkala mi: ‚Hele, ty jsi z nějakého malého města? Tebe tam zničí, my to zatím nebudeme zveřejňovat. Necháme to zatím být.‘ Protože ti kluci, s kterými jsem to podepsal, si okamžitě šli podat žádost o vystěhování, což bylo hrozné. Oni to podepsali proto, aby se dostali ven. A to já jsem nechtěl. Takže to zveřejnili až po revoluci,“ vypráví pobaveně pamětník.

Překvapivě se však dostal do kontaktu s StB kvůli šíření informace o demonstraci na podporu uvězněného signatáře Charty a člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) Jiřího Gruntoráda. Letáky se svou bývalou pražskou adresou nechal u Dany a Jiřího Němcových v bytě v Ječné ulici, kde je vzápětí nalezla Státní bezpečnost a začala se zajímat o iniciátora protestu. Nejprve ho marně hledali na udané adrese, pak u rodičů v Sedlici a nakonec ve škole. Tehdejší ředitel ho však podržel. „Dokonce když tam estébáci za mnou přišli, zavolal si mě do ředitelny a říkal, že se na mě byli ptát, ale řekl mi, že se za mě postavili, že se nemusím bát. To bylo navíc před maturitou, to byl rovný člověk.“ 

Poptáváním ve škole to však neskončilo, Pavla Veselého zatkli přímo jako nočního hlídače v Perle a odvedli ho do Bartolomějské ulice k výslechu. „V pět ráno mě vedli, bylo to jako z Procesu, na ulici byli takoví jako kamarádští, slušní, ale tam se proměnili v bestie. Staly se z nich zrůdy, které začaly řvát, strkali do mě, nechali mě stát čelem ke zdi, pak mě vyslýchali klasicky jako hodný a zlý. Bylo to jenom kvůli tomu protestu a demonstraci, kdo to je, co je zač, že to svolává. Nebili mě, ale strkali do mě a křičeli. Chtěli hned podepsat spolupráci – přemlouvačka, že by nechtěli nic moc, jenom kdybych se něco dozvěděl, že bych jim dal vědět. Já jsem říkal, že nic nepodepíšu, ať se mnou nepočítají,“ popisuje téměř třídenní zadržení. 

Sám jsem si našel psychiatrickou diagnózu

Po maturitě se rozhodl nepokračovat ve studiu na umělecké škole, i UMPRUM považoval za komunistickou instituci a nechtěl mít s mocí nic společného. Hrozilo mu však povolání na povinnou vojenskou službu. „Od dětství jsem věděl, že na vojnu nemůžu. Už na základní škole mi byla vojna odporná a věděl jsem, že tam nechci nikdy přijít,“ říká. Aby se službě vyhnul, zvolil Pavel Veselý cestu simulování psychické poruchy, což byla v undergroundových kruzích běžná, avšak riskantní strategie. Přes známého lékaře získal diagnózu, která mu nakonec otevřela cestu k modré knížce, ale vyžádala si pobyt v psychiatrické léčebně ve Lnářích.

„Našel jsem si diagnózu schizoidní psychopatie, která má skvělý popis, protože to zahrnovalo věci jako: planě filozofuje, rád se toulá v přírodě a nesnáší vojenskou službu. To byl úplně skvělý popis toho, co jsem chtěl. V tom blázinci ve Lnářích mi psychiatr říkal: ‚Vám to vychází zajímavě, ale máte tady diagnózu schizofrenie a to se mi nezdá.‘ A já jsem povídal: ‚Já si spíš myslím, že jsem schizoidní psychopat,‘ a on na to: ‚To je lepší diagnóza.‘ A přepsal mi tu diagnózu, takže těch 14 dní jsem jen posedával po chodbě, bylo to tam zajímavé,“ popisuje, jak dosáhl zproštění vojenské služby. 

Velmi zásadní postavou byl pro Pavla Veselého básník a spisovatel Egon Bondy, o němž společně s Tomášem Mazalem natočil dokumentární film My žijeme v Praze. Vnímal sice Bondyho jako sebestředného člověka a je si vědom kontroverze ohledně jeho spolupráce s StB, kterou odsuzuje, přesto mu jeho dílo bylo inspirací. „Co Bondy dělal, bylo hnusné, ale napsal krásné věci, jeho texty jsou skvělé,“ dodává. 

V Sadech, lesích, zahradnictví pracoval i Jiří Hanzelka

Pavel Veselý procházel různými dělnickými profesemi, aby se vyhnul problémům s režimem, lidem bez „řádného“ zaměstnání totiž hrozilo obvinění z příživnictví. V roce 1981 nastoupil do podniku Sady, lesy, zahradnictví. „To bylo v září ve Vojanových sadech. Já jsem tam přišel, vysoká zeď, brána a pod stromem kluci s dlouhými vlasy češou ovoce. Připadalo mi to jako ráj. ‚Dobrý den, já hledám práci.‘ A šéf říkal, že tam nějaké místo má, že by mě vzal. Tam seděl pán a on mně ho představil: ‚To je Jiří Hanzelka.‘ Že to úplně ráj nebyl, jsem samozřejmě zjistil záhy, protože nastala zima. A to bylo sypání cestiček na Petříně v mrazu lopatkou, stát na multikáře a házet za sebe písek s močovinou. Ani s některými těmi lidmi jsme si úplně nesedli. Hanzelka si mě vybral, že budu po něm přebírat práci, on prořezával stromky na Petříně. Ale pro mě to nebylo životní poslání, být zaměstnancem Sadů, lesů, zahradnictví, takže jsem ho trošku zklamal,“ vypráví pamětník o setkání s legendárním cestovatelem. Ve stejném podniku pracoval i s výtvarníkem a pozdějším kreslířem časopisu Respekt Pavlem Reisenauerem. 

Útočiště nakonec našel ve Státní technické knihovně v Klementinu, kde mohl v klidu pracovat ve skladu a půjčovně až do roku 1989. Odpoledne nerušeně přepisoval samizdatové texty na psacím stroji a žil v tvůrčí komunitě svých přátel. „Když člověk něco dělal, věděl, že chce bolševiky dráždit, nastavovat jim zrcadlo. Člověk ale počítal s tím, že ho můžou zavřít, věci se neříkaly cizím. Mimo své společenství byl člověk pořád ve střehu. Pro mě bylo důležité svobodně se pohybovat ve světě, který mi byl milý,“ charakterizuje své vnímání blízkého prostředí. 

Kdybych nepracoval na Albertově, tak bych na demonstraci nešel

V lednu 1988 se Pavel Veselý oženil s Petrou Kocourkovou, svatbu provázely kuriózní okolnosti. Přestože spolu v té době žili již tři roky, k sňatku je přiměl především plán Františka Stárka (Čuňase) na získání tehdy nedostupné videotechniky pro potřeby undergroundu. Měli si nechat poslat ze Západu videokameru jako svatební dar, čímž by se legálně vyhnuli placení vysokých daní a cla. Novomanželé dostali výjezdní doložku a po návštěvě Itálie jednali o kameře i s Pavlem Tigridem v Paříži. Akce nakonec skončila neúspěchem: peníze do Československa doručili jinou cestou a kameru koupili v Tuzexu. Pamětník s nadsázkou vzpomíná, že nakonec zůstal „ženatý bez kamery“ a manželství později skončilo rozvodem.

Nedlouho před změnou režimu, v říjnu 1989, nastoupil jako arteterapeut v protialkoholní léčebně U Apolináře. Zde pracoval v týmu primáře Marečka a emeritního primáře Skály se zajímavými lidmi, včetně tajně vysvěceného kněze Tomáše Halíka, a zažil atmosféru euforie spojenou se svatořečením Anežky České v Římě.

Odpoledne 17. listopadu 1989 skončil Pavel Veselý práci a sešel schody přímo na Albertov, kde právě začínala povolená demonstrace. „Kdybych nepracoval na Albertově, tak bych na demonstraci nešel, moc jsem od svazácké akce nečekal,“ říká. Projevy ho však zaujaly natolik, že se k průvodu připojil, s davem pokračoval na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy a odtud do centra. Cestou po nábřeží lidé skandovali hesla a zdravili Václava Havla před jeho domem. Na Národní třídě se demonstranti ocitli v obklíčení, následovalo mrazivé čekání, zapalování svíček a náhlý příchod zásahové jednotky, červených baretů, z Mikulandské ulice. V nastalém chaosu se mu podařilo uniknout právě touto ulicí, přičemž pomáhal zraněné a otřesené dívce, kterou policisté nakonec nechali projít. 

Nevěděli jsme, že začíná něco revolučního

„Potom jsme jeli někdy o půlnoci domů, a to už jsme z rádia slyšeli, že se tam stalo něco hrozného, že tam byl hrozný masakr. Tenkrát jsem bydlel v domečku U Zámečnice s Hradilkovými, tak s Terezou Hradilkovou jsme jeli ještě v noci taxíkem právě na Národní třídu. Už tam uklízeli, kropili ty zkrvavené zdi, všude poházené věci. To jsme ještě nevěděli, že vlastně začíná něco revolučního. To byl takový první masakr. Předtím nás mlátili, stříkali nás děly, házeli po nás slzný plyn, ale že by to takhle brutálně uzavřeli a zbili tam ty lidi, to se ještě nestalo,“ popisuje nebývalé násilí vůči studentům. 

Během revolučních dnů se Pavel Veselý ihned zapojil do práce. Pracoval v tiskovém centru Občanského fóra v galerii U Řečických, kde na cyklostylu tiskli letáky a malovali plakáty. Do politiky se nezapojil, po volbě Václava Havla prezidentem nebylo potřeba dobrovolné práce a šíření informací. Hned v únoru 1990 odešel z léčebny a stal se správcem depozitáře orientální sbírky Národní galerie na Zbraslavi, kde pečoval o unikátní asijské, především čínské, tibetské, japonské a další umění. Od roku 1992 působí jako restaurátor kovů v Židovském muzeu v Praze, kde se již přes 30 let věnuje záchraně a obnově stříbrných rituálních předmětů.

Pavel Veselý se od 80. let stýkal i s nepřehlédnutelnou postavou pražského kulturního centra a umělcem s pohnutým osudem Vincentem Venerou. Popisuje ho jako mimořádně vzdělaného člověka se specifickým duchovním světem ovlivněným duševní i fyzickou nemocí. Pavel Veselý o něm pod jménem Pablo de Sax napsal v roce 1990 knihu „Tak pravil Vincent“ založenou na zápiscích jejich rozprav v kavárnách, v níž se Vincent Venera stylizoval do role evangelisty. Kniha zaznamenávající Venerovy mystické vize a originální myšlenkové pochody má své volné pokračování v knize „Tak pravil Svatý Vincent“, vydané roku 2025.

Kromě své profese restaurátora je Pavel Veselý významným sběratelem předmětů, které s kamarády označili názvem „domácí umění“. Sám tento fenomén definuje a charakterizuje takto: „Domácí umění je všechno, co si lidi od roku 1948 do roku 1989, když neexistoval v Československu trh, dělali vlastníma rukama doma nebo v práci pro výzdobu svých domácností. Je to taková paměť kultury národa.“

Jejich sbírka, čítající v roce 2025 přes 1 800 předmětů od drátěných figurek Ferdy Mravence, výrobků z pivních zátek přes chemlonové koberečky až po plexisklové hrady, dokumentuje neuvěřitelnou fantazii a poněkud pokleslé estetické cítění běžných lidí v době nesvobody. Aktivita, které se věnuje v rámci spolku Domácí umění, doplňuje jeho celoživotní úsilí o uchování kulturních památek, byť v tomto případě různé umělecké úrovně.

Pavel Veselý žil roku 2025 stále v Praze se svojí partnerkou a věnoval se práci restaurátora. 

 

[1] PAMĚŤ A DĚJINY, ÚSTR ČR. Lubomír „Čaroděj“ Drožď. Online. Ustrcr.cz. 2024. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2025/02/PD_04_2024_Vodrazka.pdf. [cit. 2026-01-18].