„Samozřejmě, že nějaké rozhodování to bylo, byť k tomu musel být člověk vyzván, ne že by chtěl vstoupit do komunistické strany. Čili mě oslovil dramaturg Vaculík, což byl takový docela liberální člověk, a řekl mi, že o tom uvažovali v tom výboru. To byly jednotlivé organizace, tohle byla organizace režisérů a scenáristů. A stejně jako mým několika kolegům mi nabídli členství ve straně. No tak jistě, že jsem o tom různě uvažoval, ale bylo zřejmé, že ten krok bude hodnocen asi jako konjukturální. Na druhé straně ty poměry tehdy, já jsem je necítil tak dramaticky, jak je dneska cítí. Já jsem nekamarádil vlastně s žádným disidentem. Dvakrát jsem mluvil s Václavem Havlem, když byl dramaturgem, a nabízel jsem mu tehdy nějakou svoji hru, když byl tehdy dramaturgem Na zábradlí, v takové maringotce tam sídlil. Kamarádil jsem se zblízka s básníkem Josefem Hiršalem, tak on jistě nebyl příznivec režimu, ale knížky mu vycházely.“
„Já jsem byl teda vyloučenej nejen z DAMU, mám to ještě doma, taky ten papír. Ony byly dva stupně, že buď vás vyhodili ze školy, ale mohl jste se třeba za rok přihlásit na nějakou jinou školu. Tady to bylo tak, že já, abych se mohl přihlásit na vysokou školu, tak bych byl musel požádat o dispens ministra školství. Nevím, jak by se byl k tomu tehdejší ministr školství postavil. Navíc ten začátek byl: ‚A půjdeš makat.‘ Oni si to ty kluci z StB ohlídali, tak já jsem tam přišel na Poldovku, na Koněv tedy, na to personální oddělení, že mám maturitu, průmyslovku, oni říkali: ‚Úžasný, kreslit umíš?‘ Já jsem říkal, že umím kreslit, umím počítat. ‚No to je báječný, nech nám tady ty údaje a přijď pozítří.‘ Pozítří jsem přišel a ten mi říkal: ‚Ty lumpe jeden, ty grázle, ty jsi proti republice dělal, ty si myslíš, že půjdeš do nějaký kreslírny a tam se budeš ulejvat? Pojď!‘ A odvedl mě na Poldovku.“
„První věc byla, že já jsem měl, tuším, že angínu nebo co, a byl jsem tedy doma. A v tom domě jsem slyšel vytí, jako když tam vyje nějaká šelma. Strašlivý křik. Tak jsem se šel podívat, co se tam děje, a to byla správcová. A ta správcová křičela: ‚Zemřel Stalin, největší člověk na světě...!‘ A strašně plakala a pokřikovala to po celým domě. Připadalo mi to už jako dítěti, já jsem důvěřivej moc nebyl, připadalo mi to směšný, u takhle starý ženský k nějakýmu Stalinovi, kterýho jsme měli ve škole a visel vedle Gottwalda. Druhou věc, kterou se pamatuju, tak umřel Gottwald. Prosím vás, co to pro mě bylo jako pro dítě v třiapadesátém roce, osm let, já jsem nevěděl, kdo to je vůbec. A zas na dvě minuty se všechno zastavilo. Lidi, auta, všechno stálo. Já měl takovej kabátek chlupatej a já jsem tam někde běhal po ulici, k nějakým kamarádům, kde jsme hráli ping-pong. A proti mně stál chlap jako hora. Opravdu mně připadal, já byl malej, jako hora. A ten mě chytl za flígr a zvedl mě do výšky a držel mě v tý vejšce proti obličeji celý ty dvě minuty, co zvonily ty sirény. To byl havíř a já viděl poprvé, jak ono je zažraný to uhlí do obočí a vrásek. A když to přestalo houkat, tak mě postavil a tou prackou jako lopata mi jednu vrazil. Řekl: ‚Aby sis to celej život pamatoval, že dnes umřel náš největší člověk.‘ No pamatoval jsem si to dobře, protože jsem tři dny na to ucho neslyšel.“
Jiří Svoboda se narodil 5. května 1945 v Kladně. Jeho otec, JUDr. Jiří Svoboda, byl notářem a maminka Božena, rozená Procházková, učila němčinu a angličtinu. Dědeček Leopold Procházka, strojní inženýr a doktor filozofie, byl za války zatčen za poslech zahraničního rozhlasu. Během věznění v Německu těžce onemocněl a po převozu do Prahy roku 1944 zemřel. Rodiče původně bydleli v Dobřanech u Plzně, po záboru pohraničí se odstěhovali do Hořovic a Kladna. Pamatuje si afektované reakce lidí na smrt komunistických vůdců Stalina a Gottwalda v roce 1953. Po ukončení základní školy studoval na průmyslovce v Kladně a maturoval v roce 1963. Byl přijat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze (DAMU), ale zhruba po roce ho vyloučili ze všech vysokých škol v Československu kvůli autorství dopisu kritického k režimu. Postupně vystřídal práci v dílnách, u pošty, jezdil s autobusem a vedl sklad Okresního podniku bytového hospodářství (OPBH). Roku 1966 se přihlásil na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (FAMU). Jeho pedagogy byli například Elmar Klos, Evald Schorm, Karel Kachyňa, Otakar Vávra a spisovatel Milan Kundera, jeho spolužačkou Agnieszka Hollandová. Zažil rozmach tzv. československé nové vlny a uvolněné kulturní poměry během Pražského jara. Okupaci v srpnu 1968 prožil v Praze, možnosti emigrovat do západního Německa v roce 1969 nevyužil. Roku 1971 nastoupil jako absolvent FAMU do scenáristického oddělení ve filmových studiích Barrandov, o čtyři roky později ho zařadili k režisérům. V tvůrčí práci se potýkal s normalizační cenzurou a kádrováky jak na Barrandově, tak v Československé televizi. Roku 1975 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Spolupracoval i s tvůrci, se kterými měla oficiální místa problém – například s Miroslavem Macháčkem, Janem Kačerem, Jiřím Menzelem nebo Ester Krumbachovou. Mezi filmy, kterých si nejvíce cení, patří Modrá planeta, Jen o rodinných záležitostech, Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím, Papilio, Prokletí rodu Hajnů, Sametoví vrazi, Jasnovidec. Celkem natočil třináct celovečerních filmů, rozsáhlá je i jeho tvorba pro televizi, která zahrnuje více než pětadvacet titulů. Často se inspiroval historickými náměty a osobnostmi. Roku 1990 a znovu o dva roky později byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. Na podzim 1990 se stal předsedou Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), jejíž název později neúspěšně navrhoval změnit. Po útoku, který na něj spáchal neznámý pachatel 5. prosince 1992, svolal mimořádný sjezd, ale protože nezískal dostatečnou podporu uvnitř strany, na funkci rezignoval a z politiky se stáhl. Věnoval se i nadále zejména pedagogické činnosti na FAMU, roku 2000 byl jmenován profesorem a stal se členem Akademického senátu AMU. I nadále tvořil pro Českou televizi. Jiří Svoboda s manželkou Milenou, rozenou Nižňanskou, vychovali dvě dcery. Roku 2025 žil v Praze.
