Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Jiří Svoboda (* 1945)

• narodil se 5. května 1945 v Kladně

• dědeček Leopold Procházka byl za druhé světové války zatčen a vězněn

• vzpomíná si na úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953

• maturoval na průmyslovce roku 1963 a nastoupil na DAMU

• kvůli autorství dopisu kritického k režimu byl ze studií vyloučen

• vystřídal různé profese

• v roce 1966 ho přijali na FAMU, absolvoval v roce 1971

• pracoval ve Filmových studiích Barrandov jako scenárista a režisér

• roku 1975 vstoupil do KSČ

• natočil 13 celovečerních filmů a velký počet snímků pro televizi

• v letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění

• v letech 1990–1993 působil jako předseda KSČM

• v prosinci 1992 ho pobodal neznámý útočník

• roku 1993 odešel z politiky i ze strany

• poté se věnoval zejména pedagogické činnosti na FAMU a další tvorbě

• s manželkou Milenou vychovali dvě dcery

Ačkoliv pocházel z dělnického a průmyslového Kladna, Jiřího Svobodu to už v mládí táhlo ke kultuře, divadlu a filmu. Rozhodl se pro studia na Divadelní fakultě múzických umění (DAMU), odkud ho ale vyhodili za autorství dopisu kritického k režimu. Musel se načas vrátit k manuálním profesím, nakonec však vystudoval Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (FAMU) a tvořil ve filmových ateliérech na Barrandově. Tam začínal v době normalizace, kdy vládla přísná cenzura, ale i díky členství v Komunistické straně Československa (KSČ) si našel cestu natáčet, jak chtěl a s kým chtěl. Nesnášel převlékače kabátů, a proto ze strany po sametové revoluci v roce 1989 nejen že nevystoupil, ale dokonce se na dva a půl roku stal jejím předsedou. Poté se vrátil zejména k televizní tvorbě a pedagogické činnosti. 

V domě jsem slyšel strašné vytí 

Jiří Svoboda se narodil 5. května 1945, v den, kdy vypuklo Pražské povstání. Jeho otec JUDr. Jiří Svoboda byl notářem a maminka Božena, rozená Procházková, učila němčinu a angličtinu. Její otec, dědeček Leopold Procházka, byl všestranně nadaný člověk, strojní inženýr a doktor filozofie. „Dědeček byl prudká povaha, a když se pohádal s babičkou, práskl dveřmi, odjel do Vídně a vrátil se za týden,“ říká Jiří Svoboda, co se dozvěděl z vyprávění, protože svého dědu nepoznal. Za války ho zatkli, zřejmě za poslech zahraničního rozhlasu, během věznění v Německu těžce onemocněl a po převozu do Prahy roku 1944 zemřel. Rodiče původně bydleli v Dobřanech u Plzně, po záboru pohraničí se odstěhovali do Hořovic a později do Kladna. Z Hořovic jezdili do Mirošova u Rokycan. „Jezdili jsme na prázdniny do Mirošova, naučil jsem se samotářství, chodil jsem do přírody, lovit ryby, raky, pstruhy, do lesa. Hrozně jsem si oblíbil přírodu, tehdy nebyl strach o děti, i když mi bylo pět let, chodil jsem sám po loukách, pro máslo a mlíko, jedl jsem sádlo se škvarky,“ vzpomíná Jiří Svoboda. 

I když se mamince v Kladně nelíbilo, tatínek tam chtěl zůstat kvůli práci. Z pragmatických důvodů vstoupil do KSČ.  Jiří Svoboda začal chodit do základní školy, pamatuje si, jak přelepovali na počátku padesátých let stránky učebnic s „nepřáteli lidu“. Jinak se doma o politice nemluvilo, i když si vybavuje, jak otec poslouchal v rádiu proces s Rudolfem Slánským. Na rok 1953, kdy zemřel Stalin a československý prezident Gottwald, si dobře pamatuje. „Já jsem měl angínu a byl jsem doma. A v domě jsem slyšel vytí, jako když vyje nějaká šelma. Strašlivý křik. Tak jsem se šel podívat, co se děje, a to byla správcová. Křičela: ‚Zemřel Stalin, největší člověk na světě...!‘ Připadalo mi to směšný už jako dítěti, já jsem důvěřivej moc nebyl,“ popisuje pamětník přehnanou reakci některých lidí na úmrtí sovětského vůdce. 

„Druhou věc, kterou se pamatuju, jak umřel Gottwald. Mně bylo osm let, já jsem vůbec nevěděl, kdo to je. A zase na dvě minuty se všechno zastavilo. Lidi, auta, všechno stálo. Já měl takovej chlupatej kabátek a někde jsem běhal po ulici. Proti mně stál chlap jako hora. A ten mě chytil za flígr a zvedl mě do výšky a držel mě celý ty dvě minuty, co houkaly sirény. Pak mě postavil a prackou jako lopata mi jednu vrazil. Řekl: ‚Aby sis to celej život pamatoval, že dnes umřel náš největší člověk.‘ Pamatoval jsem si to dobře, protože jsem tři dny na to ucho neslyšel,“ vypráví Jiří Svoboda. 

Ty lumpe, makat půjdeš!

Po základní škole šel na radu svého otce na průmyslovku, kde maturoval roku 1963. Během studia chodil často do kina, začínaly se objevovat zajímavé filmy. Účinkoval v amatérském kladenském divadle, spolu s pozdějším textařem Eduardem Pergnerem. Fungovala cenzura, každé představení musel schválit příslušný tajemník. Jiří Svoboda si zvolil dráhu divadelního režiséra a byla přijat na Divadelní fakultu múzických umění v Praze (DAMU). Když se jednou vracel domů, dal se do řeči s člověkem, který mu doporučil chodit na filmové projekce na americkém velvyslanectví. Promítání byla tehdy veřejně přístupná. Po zhlédnutí zajímavých snímků napsal Jiří Svoboda dopis o cenzuře v Československu s nadějí, že se poměry změní. Neví, jak se tento  text dostal do ruky Státní bezpečnosti (StB), ale jednoho dne si jej předvolali k výslechu, který prý trval dvanáct hodin. Zamítli mu cestu i do východního Německa a následovalo vyloučení nejen z DAMU, ale ze všech škol v Československu. 

„Já jsem byl vyloučen nejen z DAMU, ale ze všech vysokých škol. Abych se mohl přihlásit na vysokou školu, tak bych byl musel požádat o dispens ministra školství. Začátek byl: ‚A půjdeš makat.‘ Oni si to kluci z StB ohlídali, tak já jsem přišel na Poldovku, na personální oddělení, že mám maturitu, průmyslovku, umím kreslit, umím počítat. ‚To je báječný, nech nám tady ty údaje a přijď pozítří.‘ Když jsem přišel, tak mi řekl: ‚Ty lumpe jeden, ty grázle, co jsi proti republice dělal, ty si myslíš, že půjdeš do kreslírny a tam se budeš ulejvat? Pojď!‘ A odvedl mě na Poldovku,“ vzpomíná Jiří Svoboda na vstup mezi dělnickou třídu. 

Postupně vystřídal práci v dílnách, u pošty a nakonec jezdil s autobusem. „Dva roky jsem řídil autobus, bylo to nebezpečné, občas jsem jezdil od tří od rána do půlnoci, to by dneska nešlo,“ popisuje těžké podmínky. Naštěstí mu lékař napsal, že jako nervově labilní nesmí vozit pasažéry, a mohl přejít do skladu Okresního podniku bytového hospodářství v Kladně. Tam hrozilo, že bude odsouzen za chybějící materiál, protože zaměstnanci kradli, jak se dalo, ale všechno přestál. 

Roku 1966 požádal o přijetí na FAMU, v přijímací komisi seděli Elmar Klos, Evald Schorm a Otakar Vávra, a protože poměry byly již liberálnější, přijali ho. Jeho prvním studentským filmem se stal Přízrak. Zažil uvolněné kulturní i politické poměry Pražského jara, zejména zrušení cenzury v červnu 1968. Tehdy byly k vidění filmy tzv. nové československé vlny od režisérů Miloše Formana, Ivana Passera, Jana Němce, Pavla Juráčka, Věry Chytilové, Jiřího Menzela a dalších. Na FAMU tehdy působil jako vyučující Milan Kundera, jehož přednášky o literatuře ho fascinovaly. Hodně ho naučil i režisér Otakar Vávra, ačkoliv nepatřil k nové filmařské vlně. 

Rozlet kultury a svobody brutálně zarazila okupace vojsky Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968. Dramatické dny prožil pamětník v Praze, viděl tanky na náměstí Republiky a s kamarádem se pokoušeli natáčet u rozhlasu, kde se střílelo. Tehdy viděl, jak lidé mění radikálně své názory, a říká, že „od té doby je mi jedno, co si o mně lidi myslí, v úterý si myslí něco a ve čtvrtek něco jiného“. V roce 1969 byl v západním Německu na filmovém festivalu a měl možnost odejít do emigrace. Rozhodl se však pro návrat, hlavně kvůli rodičům, kteří tehdy byli již starší. „Bylo to buď žít, nebo emigrovat,“ dodává ke svému rozhodnutí. Více ho mrzí, že nevyslyšel nabídky své kamarádky, která měla kontakty na filmový průmysl v USA, kde žila. 

Poměry jsem necítil tak dramaticky

Jako absolvent FAMU nastoupil roku 1971 do scenáristického oddělení na Barrandově. Ačkoliv komunistické vedení utahovalo šrouby a mnoho režisérů nové vlny nemohlo volně pracovat nebo emigrovali, Jiří Svoboda doufal, že bude moci točit, a v roce 1975 byl zařazen mezi režiséry. Jeho přání se mu splnilo, přestože nebylo jednoduché vyjít s cenzory a musel často bojovat se stranickými tajemníky nebo řediteli o obsazení herce, který byl v nemilosti. Ústředním ředitelem Československého státního filmu byl tehdy Jiří Purš, který rozhodoval o tom, kdo a jaké filmy bude točit. Jiří Svoboda ale vzpomíná, že na Barrandově měl velké slovo ústřední dramaturg Ludvík Toman. Do příprav filmů zasahoval i známý tajemník Miroslav Müller, vedoucí kultury v ústředním výboru KSČ. Podobná situace panovala v televizi, kde byl dvacet let, až do sametové revoluce, ředitelem Jan Zelenka. 

V roce 1975 Jiří Svoboda pragmaticky vstoupil do KSČ. „Samozřejmě, že nějaké rozhodování bylo, byť k tomu musel být člověk vyzván, ne že by mohl sám vstoupit do komunistické strany. Čili mě oslovil dramaturg Vaculík, což byl docela liberální člověk, a řekl mi, že o tom uvažovali v tom výboru. To byla organizace režisérů a scenáristů. A stejně jako mým několika kolegům mi nabídli členství ve straně. Jistě že jsem o tom různě uvažoval, bylo zřejmé, že ten krok bude hodnocen asi jako konjukturální [prospěchářský]. Na druhé straně ty poměry tehdy, já jsem je necítil tak dramaticky, jak je dneska cítí. Já jsem se nekamarádil vlastně s žádným disidentem,“ vysvětluje pamětník svoje rozhodnutí. 

Členství v komunistické straně mu zajišťovalo větší míru volnosti než jiným tvůrcům. Jak říká: „KSČ byla jiná forma sdružení režisérů a scenáristů na Barrandově. Byli tam Sequens, Balík, měli silnou pozici vůči vedení Barrandova.“ Přesto se musel neustále potýkat s omezeními ohledně herců, kteří byli u režimu zrovna v nemilosti. Měl problémy s obsazením Jiřího Menzela, Jana Kačera, Miroslava Macháčka, Radka Brzobohatého a dalších, ale podle svých slov si je až na jednu výjimku – Radovana Lukavského – vždy vydupal. To samé se týkalo televizních projektů, kultura v té době byla silně svázaná stranickými pravidly a zákazy. 

V Archivu bezpečnostních složek (ABS ČR) se uchoval spis č. VKR 789831 – MV, který pod krycím názvem „Živnostník“ shromažďoval zjištění, zda se neznámý pachatel nedopouští „distribuce nepřátelských tiskovin přes ČSSR do PLR“. Rozsáhlý svazek se týká mnoha osob, z okruhu Jiřího Svobody také jeho spolužačky, režisérky Agnieszky Hollandové. Jemu samému jsou ve spise věnovány dvě strany. Roku 1978 byl prověřován a shledán nezávadnou osobou.[1]

V době, kdy probíhala kampaň proti prohlášení Charty 77 a podepisovala se tzv. Anticharta, bydlel podle svých slov Jiří Svoboda v Kladně, do Prahy nejel a nebyl tak významným umělcem, aby jeho podpis později někdo vyžadoval. Sám se s undergroundovými kruhy nestýkal. Spolupracoval ovšem se scenáristkou a výtvarnicí Ester Krumbachovou, která na Barrandově pracovat nesměla. Pro film Skalpel, prosím si vyvzdoroval obsazení Miroslava Macháčka, jenž také nebyl režimu po chuti. 

Mezi filmy, na které Jiří Svoboda rád vzpomíná, patří Modrá planeta s Jiřím Menzelem v hlavní roli (1979), Jen o rodinných záležitostech podle knihy Jaromíry Kolárové, Zánik samoty Berhof (1983), Skalpel, prosím podle Valji Stýblové (1985), Papilio s Milanem Kňažkem a Prokletí rodu Hajnů na motivy knihy Jaroslava Havlíčka Neviditelný. Celkem natočil třináct celovečerních filmů a rozsáhlá byla i jeho tvorba pro televizi, která zahrnuje více než pětadvacet titulů.  Po sametové revoluci natočil například snímky Sametoví vrazi a Jasnovidec. Zabýval se často historickými náměty, zajímaly ho osobnosti jako Jan Amos Komenský, Jan Hus nebo Alois Rašín. 

Na sjezdu Svazu českých dramatických umělců v roce 1987 ho kolegové zvolili předsedou filmové sekce. Podle svých slov chtěl dostat do vedení svazu mladší umělce a přijal ty, kteří předtím členy být nemohli, jako Karel Kachyňa a Ester Krumbachová. Se svými filmy jezdil po evropských festivalech, prezentoval je v zemích východního bloku i na Západě. 

Když jsem se rozhodl, tak jsem to udělal

V osmdesátých letech lidé v Československu vkládali velké naděje do nového vůdce SSSR Michaila Gorbačova a jeho „perestrojky“. Jeho návštěva v Praze však nenaplnila očekávání. Podle Jiřího Svobody panovala nejistota i v nejvyšším vedení KSČ a sovětští přátelé mu prý již před rokem 1989 naznačovali, že Sověti dají od Československa ruce pryč a budou souhlasit se změnami. Ty skutečně nastaly, počínaje 17. listopadem 1989 a sametovou revolucí.  V té době pamětník natáčel film Jen o rodinných záležitostech, o procesech v padesátých letech, ale kvůli změně režimu neměl po uvedení v roce 1990 velký ohlas. 

S pádem totalitního režimu se Jiří Svoboda aktivněji zapojil do politiky. V prvních demokratických volbách byl zvolen poslancem Federálního shromáždění (FS), opakovaně byl členem parlamentu v roce 1992. Funkci vykonával až do rozpadu Československé federativní republiky v lednu 1993.

KSČ se roku 1990 formálně změnila na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM). Jiří Svoboda neuvažoval o odchodu, nikdy nepatřil k těm, kteří mění názor. Na podzim téhož roku kandidoval na předsedu strany. „Celý život, když jsem se k něčemu rozhodl, tak jsem to udělal,“ odpovídá na otázku, zda toho někdy nelitoval. Během svého předsednictví se pokusil prosadit ve stranickém referendu změnu názvu strany, například na Levý blok. To se mu však nepodařilo a navíc ztratil část podporovatelů na pozicích okresních tajemníků. 

Do jeho života zasáhla dramatická událost z 5. prosince 1992, kdy na něj před domem zaútočil maskovaný muž a dvakrát jej bodl nožem. Díky pomoci dcery a manželky se dostal včas do nemocnice. Vcelku rychle se zotavil, ale mezitím proběhl sjezd KSČM, který schválil usnesení, s nimiž nesouhlasil, a proto navrhl svolání mimořádného sjezdu v červnu 1993. „Já jako předseda jsem nebyl zvolen ani jako delegát s hlasem rozhodujícím, nemohl bych hlasovat. Špatně jsem odhadl lidi a členskou základnu strany a taky odešli ti lidé z okresů, vrátili se tam konzervativci,“ vysvětluje pamětník, proč na předsednickou funkci rezignoval a ze strany i z politiky odešel.

Od konce osmdesátých let se věnuje pedagogické práci, především na FAMU. V roce 1994 ho rektor AMU jmenoval docentem pro obor filmové a televizní režie a o čtyři roky později se stal  členem Akademického senátu AMU. Od září 1999 pracoval jako vedoucí kabinetu Multimediální tvorby při katedře režie FAMU. Je členem České filmové a televizní akademie, Společnosti Franze Kafky a Asociace českých audiovizuálních režisérů. 

Ekonomickou transformaci v devadesátých letech hodnotí Jiří Svoboda velmi kriticky, stejně jako současnou politickou situaci. S manželkou Milenou, rozenou Nižňanskou, vychovali dvě dcery, Jarmilu a Gabrielu. 

[1] Výňatky ze svazku uchovaného v ABS ČR pod číslem VKR 789831 – MV jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka, 3 strany pdf.