Josef Švehla

* 1939

  • "Na hranicích to probíhalo normálně. Měli jsme tam klid. Narušení státní hranice mohlo být zvenku, když by se sem k nám chtěl někdo dostat z Rakouska. Takových zájemců bylo patrně málo, aby chtěli dojít ostnatým drátem a drátěným zátarasem, který byl obyčejně v nočních hodinách nabit elektrickým proudem. Potom bylo nebezpečí narušení vnitřní, jako z naší strany, což byli většinou lidé od nás anebo to byli ti, kteří tady nechtěli být a nemohli se dostat normální cestou. Ale byli to spíše lidé cizích národů nebo cizích států. Konkrétně v té naší oblasti to byli občané Polska. Ty jsme obyčejně zkontrolovali už na nádraží ve Slavonicích. Když neměli potřebné doklady, tak jsem je předali policii a oni si je odvezli, vyslýchali, dali pokuty, respektive je dostali zase z našeho území. Takže my jsme tam za ten rok, co jsem byl, měli kdo ví jestli dvě nebo tři takováto zadržení. Jako pohraničníci jsme tam měli lepší žold, lepší vojenský plat, než měli ti, kteří sloužili ve vnitrozemí a třeba nedaleko hranice. Uvedu příklad: Jemnice, to je u Moravských Budějovic. Nebo Hodonín a podobně. Celou tuto oblast na hranicích s Rakouskem jsem od jedničky, což byly Slavonice, po ruské domky, což byla poslední jednotka na hranicích se Slovenskem, měl možnost projít a provádět takzvanou demarkaci, kontrolu hraničních mezníků. Zda-li nám ho někdo neposunuje k nám, nebo na druhou stranu."

  • "Mohu říci, že pro mě američtí vojáci byli osvoboditelé. Byly to tanky a vozidla, která měla krásnou bílou hvězdu. Pro zajímavost byly vyvěšeny státní vlajky. Já si pamatuju, že moje babička Anežka Švehlová už někdy v měsíci dubnu vytvořila i americkou vlajku Tenkrát ještě s osmačtyřiceti bílými hvězdičkami. A když za války kdysi, a to bylo zakázáno. Hodně zakázáno pod tvrdými tresty. Tak poslouchala mimo jiné vysílání Volá Londýn. Tam to přišli poslouchat i spálenopoříčtí policajti, tehdejší četnictvo. A potom za to dostala diplom za odvahu. To kdyby někdo býval objevil začátkem měsíce května, tak jsme za to mohli být ještě tvrdě trestáni."

  • "V roce 1945 v dubnu, na to si ještě vzpomínám, byly různé záblesky, ale nebyl slyšet žádný hrom. Ale záblesky, hlavně na západě, tak řada těnovických občanů znalých okolí a zeměpis říkala: To je bombardován Norimberk. To bylo někdy začátkem měsíce dubna. A pro zajímavost posledních deset dní měsíce dubna 45 si pamatuji dobře. To mě naši probudili, abych se podíval, jak lítají světlice a jak je vidět od nás z Těnovic na severozápad na Plzeň, jak tam je světlo na Škodovku nebo na Elektrotechnické závody v Doudlevcích, jak je to bombardováno. Na to pamatuju a to mám opravdu v živé paměti."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 04.04.2025

    (audio)
    délka: 02:34:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Babička šila v dubnu 1945 americkou vlajku

Josef Švehla v roce 1958
Josef Švehla v roce 1958
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Švehla se narodil 8. února 1939 v Plzni. Jeho otec Josefa Švehla a matka Jarmila Švehlová, rozená Skočilová, měli několikahektarové hospodářství a hospodu v Těnovicích. Při náletech na Plzeň v roce 1944 zemřel novorozený bratr Josefa Švehly. Jelikož Těnovice ležely asi dvanáct kilometrů za demarkační linií, osvobodila obec americká armáda. Po válce si místní založili družstvo, aby dosáhli na materiální pomoc z UNRRA. Do JZD, jež vzniklo počátkem 50. let, vstoupila už i rodina pamětníka. Ten vystudoval učitelství, vojnu absolvoval u pohraniční stráže a velkou část života učil tělocvik na učilišti. Kvůli svému nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa mu byl znemožněn kariérní postup. Uzavřel se tedy do sportu a péče o rodinu. Ve 37 letech ovdověl a sám se staral o dvě dospívající dcery. Po roce 1989 po deset let působil jako ředitel základní školy v Plzni. V roce 2025 Josef Švehla žil ve svých rodných Těnovicích.