Jiří Stivín

„V Londýně jsem se samozřejmě snažil uplatnit taky nějak hudebně. Takže jsem se díval na inzeráty a nějaká kapela sháněla saxofon a flétnu, takže jsem se přihlásil, oni mě vzali. Byla to kapela z Brightonu, jmenovala se Samuel Purdy, což prý je název pro takovou tu flintu, která je na konci roztažená – nebo pistoli, která má takové to… je rozšířená. Nevím sám, to je jedno. Zkrátka jsme zkoušeli v Brightonu. Oni chtěli, abych podepsal u nich smlouvu na tři roky, takže já jsem mohl teoreticky klidně tam zůstat v té Anglii. Dostal jsem dokonce už povolení pro cizince, že jsem mohl i podnikat. Ale já jsem nechtěl emigrovat, tak jsem jim řekl: ‚Prosím vás, ale já se musím vrátit domů si to prodloužit – to povolení a tyhle věci.‘ Šli jsme ještě na velvyslanectví, kde se ten šéf ptal, jestli mi to povolí. On říkal: ‚Samozřejmě, to není problém. Musí ale zajet do Prahy.‘ No tak mi koupili zpáteční letenku. Já jsem dojel do Prahy – a už mě nikdy zpátky nepustili. Což bylo normální, mimochodem máma mně vzkazovala mockrát, abych se nevracel. To byl ten devětašedesátý, tam to vlastně začalo někdy na podzim, ten průšvih. Nicméně já jsem věděl, že to myslí, jak to myslí, protože jsem si říkal, přece ji nenechám tady samotnou, v republice. Takže jsem se samozřejmě kvůli ní vrátil. Ani jsem neměl zvláštní důvody se nevracet. Akorát mě mrzelo teda, že jsem ztratil to angažmá.“

xxx

„Byl jsem tedy na té vojně dva roky, kde jsem se seznámil s Jirkou Válkem, který byl velice dobrý flétnista a který tam taky právě byl v tom symfonickém orchestru. My jsme tedy, jelikož jsme nesměli chodit ven… shodou okolností to bylo tak, že jsme sice nesměli chodit ven, ale nevařili. Tak abychom se mohli najíst, tak jsme měli povoleno v poledne a večer na dvě hodiny opustit kasárna. Takže já jsem je vždycky opustil, a už jsem se nikdy nevrátil. Vždycky jsem chodil spát domů. A stalo se to, že vždycky byl v noci nějaký nástup a asi třikrát jsem se nedostavil, nebyl jsem k mání, tak jsem dostal sedm ostrejch. Šel jsem na náměstí Republiky do kasáren na sedm ostrejch. To byla pro mě nejzajímavější zkušenost, jakou jsem kdy zažil. V životě jsem si tak neodpočinul, protože v ten moment člověk absolutně vypne. Já to nikomu samozřejmě nepřeju, ono to vězení je asi hrozná věc, ale tam zkrátka jsem jenom zametl… Řekli mi ‚zameť!‘, tak jsem zametl. ‚Vstávej!‘, tak jsem vstal. Teďka rozcvička do půl těla, to mi nevadilo, ze skauta jsme měli všechno vytrénovaný, tak to byla pro mě sranda. A zkrátka dělal jsem jenom to, co bylo potřeba, říkali mi Kapelník. Měl jsem s sebou peníze… Bylo zajímavý – docela hezký – když jsem potkal kamarády… Když jsme tam zrovna šli a vedl mě tam ten dozorčí nebo co, do těch kasáren, tak jsme potkali Romy, kamarády od Gondolana, myslím, že to byli nějací jeho příbuzní. ‚Vole, kam jdeš?‘ Já říkám: ‚Jsem zavřenej.‘ ‚Ježišmarjá. Máš prachy?‘ A hned normálně vytáhli a okamžitě mi dali všechno, co měli. Ti Romové byli skvělí. Dali mně to, tak jsem byl zaopatřen, když jsem tam přišel, do toho vězení. Tak mi říkali ‚Kapelník‘ a nosili mi jídlo a takové věci, které jsem platil. Takže ta zkušenost byla taková, že tihle nejjednodušší kluci byli nejskvělejší. A takoví ti jednoročáci, co tam chodili třeba na noc přespávat – jednoročáci, vojáci, kteří byli odsouzení třeba na den na dva, že musejí do vězení přes noc – tak tam přišli, a když třeba přinesli chleba, tak oni si ho sebrali a nikomu nedali. A byli to vlastně inteligenti z vysokých škol. A bylo to překvapivé, jak byli nekamarádští a vlastně nefér. Takže někdy ta jednoduchost hraje možná velkou roli v lidském charakteru – nebo naopak ta složitost někdy může ten charakter úplně změnit.“

„Bylo zajímavé to, že jsem s tím Velebným začal jezdit po světě. Asi třikrát jsme byli venku. A pak jsem chtěl jet soukromě do Polska, na Jazz Jamboree. To byl jiný pas – to byl jedno soukromý pas a jedno byl služební pas. A já jsem šel s tím soukromým pasem na ty policajty a říkám: ‚Já chci jet‘ – to taky muselo být povolení – ‚do Polska. Já bych chtěl do Polska.‘ On říkal: ‚To nejde, vy máte sestru v zahraničí, emigrantku.‘ Já říkám: ‚No ale já jsem se včera vrátil z Frankfurtu, ze západního Německa.‘ ‚Jak to? To není možné. Ukažte!‘ A teď jsem vzal ten druhý pas a ukázal jsem mu a on na to čuměl vytřeštěně a normálně mě pustili do toho Polska. Jak to neměli propojené, tyhle věci… což bylo docela zajímavé.“