Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Stivín (* 1942)

• narodil se 23. listopadu 1942 v Praze

• od roku 1960 studoval kameru na FAMU

• flétnista, saxofonista, jazzman, interpret staré hudby

• v 60. letech založil soubor Jazz Q

• hrál s jazzovým kvintetem SHQ a s avantgardním Quax Ensemble

• v roce 1964 mu emigrovala sestra

• od poloviny 60. let vyjížděl jako muzikant i na Západ

• během vojny v letech 1965–1967 působil jako hudebník v Armádním uměleckém souboru

• v roce 1969 studoval na Royal Academy of Music v Londýně

• v letech 1970–1973 byl členem činoherního orchestru Národního divadla

• založil soubor Stivín & Co. Jazz System

• v 70. a 80. letech tvořil s Rudolfem Daškem jazzové duo System Tandem

• po převratu hrával na pozvání prezidenta Havla na Hradě

• v roce 1999 založil ve Všenorech Centrum pro improvizaci v umění

• žije ve Všenorech

Jiří Stivín je považován za jednoho z nejoriginálnějších muzikantů své generace. Multiinstrumentalista známý především hrou na flétnu a saxofon, vyznavač klasického i free jazzu i staré hudby od středověku po baroko, skladatel, pedagog, ale také fotograf a kameraman. A především velký improvizátor, otevřený experimentům. „Jsem renesanční člověk, mám rád změny. Takže lítám od jedné věci ke druhé, což je komerčně dost problematické – ale mně to nevadí,“ říká Jiří Stivín.

Syn herečky a vynálezce

Narodil se 23. listopadu 1942 v Praze v uměleckém prostředí. Jeho matka Eva Svobodová byla filmová a televizní herečka, dědeček Milan Svoboda profesor konzervatoře a zakladatel herecké školy na Slovensku. Významnými kulturními aktéry byli i matčin bratr Miroslav, ředitel filmového archivu, a jeho dva synové – tedy Jiřího bratranci – dramaturg Jan a Milan, který založil Pražský Big Band, v němž Jiří Stivín později také působil.

Nezapře však ani geny svého otce, vynalézavého konstruktéra s mnoha vlastními patenty. Jiří Stivín starší byl za války zaměstnancem fabriky v Čelákovicích. „Jak skončila válka, vyházeli samozřejmě všechny Němce. A potřebovali ředitele pro továrnu na obráběcí stroje v Rychnově u Jablonce nad Nisou,“ vysvětluje Jiří Stivín mladší, jak se v dětství ocitl na Liberecku. „Přestěhovali jsme se, otec byl ředitelem fabriky, která tam stojí dodnes. Dostali jsme velký barák po Němcích.“

Do obecné školy tak Jiří v září roku 1948 nastoupil v Rychnově. Záhy poté však otce „převeleli“ do pražských Záběhlic, kde se opět stal ředitelem továrny na obráběcí stroje. Rodina se proto vrátila do Prahy, první dobu „překlepali“ v garsonce, kterou si zde matka celou dobu držela, tu se jim pak podařilo vyměnit za větší byt v Balbínově ulici. Brzy nato se ale rodiče rozešli a v bytě na Vinohradech potom Jiří žil jen s matkou a starší sestrou Zuzanou.

Ani po rozchodu rodičů však nepřestal navštěvovat svou babičku z otcovy strany Marii Stivínovou. Ta za první republiky založila zahradnictví v Černolicích u Prahy. „Měla tam krávy, koně. Měla asi patnáct zaměstnanců, fungovalo to velice dobře,“ podotýká Jiří Stivín, který v Černolicích strávil podstatnou část dětství. Po komunistickém převratu musela babička zahradnictví „věnovat“ Akademii věd, směla tam však dál bydlet. Byla vdova a žila tam „v baráčku“ s malířem Karlem Horkým. A na byt vzala také generála Jaroslava Hrbka, jehož komunisté – tak jako i další nepohodlné vysloužilé vojáky – vykázali z Prahy.

„Generál Hrbek byl skvělý. Byl svým způsobem můj vychovatel, naučil jsem se od něj spoustu věcí. Pořád poslouchal Svobodnou Evropu a vykládal mi, jak to bylo za cara v Rusku, a takové věci.“

Dá se hrát jazz na zobcovou flétnu?

V Praze docházel do školy Na Smetance. Díky matce trávil hodně času v divadle a chodil také do houslí k profesoru Žlábkovi. „Profesor Žlábek učil tím způsobem, že jsem tahal půl roku prázdnou strunu. Všechno, co jsem se u něj naučil, dodnes umím do poslední noty. Ale chtít ze mě v mých deseti letech udělat profesionála, to skutečně nebyla dobrá cesta. Proto jsem si řekl: ‚Už nikdy hudbu,‘“ vysvětluje, proč na housle zanevřel a místo hudby se dočasně věnoval raději plachtění po Vltavě. Téměř celá 50. léta totiž byl členem vodních skautů – šlo o slavnou „Pětku“, která po zákazu skautingu pokračovala ilegálně pod hlavičkou Českého Yacht klubu v rámci TJ Slavoj Vyšehrad. S kamarády, se kterými tehdy zažíval skautská dobrodružství, se schází dodnes.

Když v roce 1959 maturoval na gymnáziu, resp. tehdejší jedenáctiletce Santoška na Smíchově, bylo mu teprve šestnáct. Matka mu pak sehnala práci rekvizitáře na Barrandově, podílel se například na filmech Holubice nebo Vyšší princip. U filmu se mu líbilo, začal fotit a v roce 1960 složil přijímací zkoušky na FAMU, obor kamera.

V té době začal hrát na různé dechové hudební nástroje – zpočátku prostě na ty, které byly k mání. Kdosi mu půjčil klarinet, poté od spolužáka odkoupil saxofon, od dalšího flétnu. Podstatný byl prý i moment, kdy se jeho sestře Zuzaně, studentce DAMU, podařilo sehnat magnetofon. „Sonet Duo. Koupila ho, což byla senzace, protože magnetofon, to byla tehdy úplná novinka. A na to mi Vašulka přinesl nahrávky: Armstronga, Milese Davise, Paula Desmonda a Adderleyho. Tomu jsem absolutně propadl!“

Rád také chodíval do kavárny na zimním stadionu na Štvanici, kde mělo pravidelné jazzové večery Studio 5. „Skamarádil jsem se s těmi muzikanty a říkal jsem: ‚Já hraju na zobcovou flétnu.‘ Oni na to: ‚No to je divný nástroj. Jde na to hrát jazz?‘ ‚Já to zkusím.‘ A dodneška hraju na zobcovou flétnu jazz.“

FAMU dostudoval, byť víc než film už ho v té době zajímala muzika a relativně štědrá studijní volna využíval právě k muzicírování. Jako muzikant poprvé veřejně vystupoval v roce 1962 v divadle Na Zábradlí. Následně s Martinem Kratochvílem založil kapelu Jazz Q a hrál i v dalších uskupeních – zejména v SHQ Karla Velebného.

Stivín nepojede, má sestru emigrantku

V roce 1964 jeho sestra, herečka Zuzana Stivínová, emigrovala spolu se svým budoucím mužem do Francie. Jiří pak zůstal ve vinohradském bytě sám s matkou – byt se pro ně stal „nadrozměrným“ a museli ho vyměnit za menší. A odevzdat mimochodem Jiří musel i sestřin skútr, který poté, co Československo Zuzanu v nepřítomnosti odsoudilo za ilegální odchod ze země, propadl s veškerým jejím majetkem státu.

Emigrace rodinného příslušníka pak Jiřímu i jeho matce zkomplikovala možnost cestování – v době komunismu i tak nesnadno dosažitelnou. Právě v roce 1964 je přitom pozval na návštěvu matčin dávný přítel, který za nacismu utekl do Švýcarska. „Dostali jsme povolení, nějakou tu bumážku do pasu. Ono to někdy šlo, když to bylo na pozvání a tak. Ale jak ta Zuzana utekla, tak jsme byli v čudu. Šel jsem za nějakým známým a říkám: ‚Co mám dělat?‘ ‚No, seberte se a okamžitě jeďte.‘ Měli jsme už pasy a všechno. Jenže přeci nepojedeme na návštěvu k někomu o dva měsíce dřív! Tak jsme nejeli a samozřejmě nám pasy vzali.“

V roce 1965 ho režim nepustil ani na mezinárodní hudební soutěž do Vídně. Přesto pro soukromé a služební výjezdy platila jiná pravidla. Státní agentura Pragokoncert, která zajišťovala zahraniční kulturní styky Československa, měla na vysílání umělců do „kapitalistické“ ciziny svůj zájem a v druhé polovině 60. let pragmaticky pouštěla na Západ s kapelou SHQ i Jiřího Stivína.

„Poprvé jsme jeli nahrávat desky někam do Belgie a Pragokoncert řekl: ‚Vy můžete, ale Stivín ne, ten má sestru emigrantku.‘ Ale Velebný řekl: ‚Dobře, ale v tom případě my nepojedeme taky.‘ A to se tomu Pragokoncertu nelíbilo, protože devizi potřebovali. Tak řekli: ‚Dobře. Ale musíte se za něj zaručit, že se vrátí. Což Velebný klidně udělal.“

Jazzmani z okupovaného Československa

S jazzovým kvintetem SHQ pak jezdil po světě – a to i v letech 1965–1967, kdy byl na vojně. Vojnu měl „fešáckou“, podařilo se mu dostat do Armádního uměleckého souboru (AUS), takže dva roky vojenské služby strávil v Praze na Pohořelci jako muzikant v jazzové kapele. „Měli jsme povoleno v poledne a večer na dvě hodiny opustit kasárna, abychom se mohli najíst. Takže jsem vždycky opustil kasárna a už jsem se nevrátil. Chodil jsem spát domů.“

Jeho noční absence ovšem nezůstaly bez následků: poté co několikrát nebyl k mání během nočního nástupu, dostal „sedm ostrých“ – tedy sedm dní vězení v kasárnách na náměstí Republiky. „To pro mě byla nejzajímavější zkušenost. V životě jsem si tak neodpočinul, protože člověk tam absolutně vypne,“ říká překvapivě. Vězení by prý samozřejmě nikomu nepřál, ale jemu tehdy krátkodobě vyhovovalo dělat jen to, co mu nakázali.

Pod hlavičkou AUS zůstal i po vojně, celý kvintet SHQ se totiž u AUSu nechal zaměstnat jako civilní zaměstnanci. „Měl jsem v občance razítko ministerstva vnitra. Takže když mě kontrolovali policajti, salutovali mi – protože nevěděli, že jsem muzikant v AUSu. A skutečně nás dokonce i pouštěli do ciziny. To byl rok 1967, 1968.“ Kromě SHQ hrál dál i se svou kapelou Jazz Q, působil i v avantgardním souboru QUaX Petra Kotíka a v letech 1967–1969 byl také členem Divadla Járy Cimrmana.

V době pražského jara se tak věnoval především hudbě a s politikou si, jak říká, „nedělal velké starosti“. Když přišla invaze, vzal foťák a několik dní fotil události v centru Prahy. Negativy později při jednom ze svých výjezdů za hranice propašoval v ponožce a několik jich pak vyšlo v německém časopise.

Asi pět dní po invazi nicméně odjel s SHQ do Belgie. „Na festival, kde hráli taky Pink Floyd. My jsme měli hrát snad až druhý den, a oni najednou ty Pink Floyd zastavili a šli jsme na to pódium my. Říkali: ‚Tihle přijeli z okupovaného Československa, z Prahy.‘ A tam šílený bordel. Tleskali nám, bylo to velice spontánní,“ popisuje Stivín vřelé přijetí, kterého se tehdy Čechoslovákům ve světě dostávalo.

Zůstat v Anglii?

Byť je mnozí přesvědčovali, aby se do Prahy už nevraceli, vrátili se a s SHQ pak mimo jiné hráli pro československé vojáky v kasárnách. S Karlem Velebným spěchal Jiří Stivín právě na jedno takové hraní vojákům, když měli koncem roku 1968 autonehodu. Tím skončilo Stivínovo angažmá v AUS – i jeho spolupráce s Karlem Velebným, kterého čekala delší rekonvalescence.

V roce 1969 pak Jiří Stivín odletěl na pozvání kamaráda Petera McMahona do Anglie. Další kamarád, klarinetista Allan Hacker, ho doporučil na Royal Academy of Music, kde se poté jako „externista“ mohl vzdělávat – jazzové oddělení tam řídil slavný saxofonista a jazzman Johny Dankworth. Zároveň byl Stivín stále členem Jazz Q, s nímž se v roce 1969 zúčastnil amatérského festivalu ve španělském San Sebastiánu – z Londýna tam za svými spoluhráči přijel vlakem a získal tam první cenu. S Jazz Q pak odehrál ještě několik koncertů po Evropě, než se vrátil do Anglie.

V Brightonu se přidal ke kapele Samuel Purdy. Spoluhráči mu tehdy nabídli smlouvu na tři roky a získal už i povolení, aby jako cizinec směl v Anglii podnikat. Nechtěl se však připravit o možnost návratu domů a trval na tom, že si pobyt v cizině musí legalizovat i u československých orgánů.

„Šli jsme na velvyslanectví, kde se ten šéf kapely ptal, jestli mi to povolí. Na velvyslanectví řekli: ‚Samozřejmě, to není problém. Musí ale zajet do Prahy.‘ No tak mi koupili zpáteční letenku. Dojel jsem do Prahy – a už mě nikdy zpátky nepustili,“ vypráví Jiří Stivín. Mrzelo ho sice, že přišel o angažmá, k emigraci ovšem podle svých slov neměl vážný důvod a těžko mohl nechat svou matku samotnou v Praze.

Koncem roku 1969 se tak ocitl znovu doma, obohacený o zkušenost s anglickými muzikanty, kteří prý oproti svým českým kolegům při zkouškách víc spoléhali na improvizaci a hledání vlastního výrazu. To Stivínovi vyhovovalo a setkání s anglickým free jazzem se odrazilo na desce Coniunctio, kterou v roce 1970 natočil opět již se svým Jazz Q.

Věděl jsem, že mezi chartisty nepatřím

V témže roce 1970 se oženil, a protože dcera „byla na cestě“, nechal se zaměstnat jako saxofonista a flétnista v činoherním orchestru Národního divadla. Vedle toho dál hrál s různými kapelami: založil free jazzové trio Stivín and Co. Jazz System; s Rudolfem Daškem utvořil uskupení System Tandem. Ačkoliv vrátit se do Anglie mu režim v roce 1969 nedovolil, později ho Pragokoncert do světa znovu vysílal.

„Měli jsme štěstí, že jsme dělali muziku, která nebyla moc komerční ani masová. Takže jsem nebyl nějak zvlášť omezovaný,“ vysvětluje s tím, že byť znovu jezdil i na Západ, Státní bezpečnost se ho prý nikdy nesnažila získat ke spolupráci. „Tomu jsem se vyhnul, protože jsem zkrátka dovážel ty peníze a s nikým jsem si o tom moc nepovídal. Ale hlavně ta muzika nebyla populární, nezpíval jsem jako Gott nebo Vondráčková.“

Přesto ho normalizace připravila třeba o vystoupení v newyorské Carnegie Hall, kam byli s Daškem pozvaní na Newport Jazz Festival. „Mám doma plakát, kde jsme napsaní, že tam budeme vystupovat. Ale bohužel nás tam bolševik nepustil.“

V 80. letech se více věnoval zobcové flétně a také vážné hudbě – zejména té renesanční a barokní. Hrál se souborem Collegium Quodlibet i s Pražským Big Bandem svého bratrance Milana Svobody, spolupracoval s Due Boemi či s Pražskými madrigalisty. Se souborem Ars rediviva připravoval proslulé Hovory s flétnou a posluchači a v roce 1983 se zapojil do avantgardní performance Minimální hry s Bohuslavem Blažkem. Učil na konzervatoři a zasazoval se o přijetí zobcové flétny jako plnohodnotného nástroje, flétnu vyučoval také na letních kurzech v Bechyni. Věnoval se i folkové hudbě, hrál s romskými kapelami, vystupoval na folk festivalech, např. v Lipnici v roce 1988, na níž se poprvé po dlouhé době objevil na pódiu i Václav Havel.

„Nikdy jsem proti režimu nijak veřejně nebojoval,“ poznamenává v té souvislosti Jiří Stivín. Znal se sice s lidmi, jako byli Václav Havel, Marta Kubišová či Pavel Landovský, sledoval dění kolem procesu s Plastiky i zveřejnění Charty 77, sám se ale přímo neangažoval. Když mu někdy kolem roku 1985 byla Charta nabídnuta k podpisu, odmítl. „Uvědomil jsem si, že nejsem jejich člověk. To bych se absolutně odřízl. Já jsem byl vždycky sám. Dělal jsem si svou práci a věděl jsem, že nejsem z té party.“ Signatářům ale „fandil“ a měl mezi nimi kamarády.

Havel ho využíval jako „neobvyklost“

Spíš stranou politického dění se pohyboval i v době sametové revoluce. Přímo 17. listopadu 1989 byl s Rudolfem Daškem na štaci v Hannoveru. V následujících dnech se sice snažil zapojovat do revolučních událostí, pak si ho ale zase vyžádalo umění: asi týden po 17. listopadu odletěl do USA, kde měl jako kameraman natáčet film o svém spolužákovi z FAMU Bohuslavu „Woody“ Vašulkovi. Vrátil se až po Novém roce, takže „u toho nejdůležitějšího“, co se zatím doma dělo, chyběl.

Z konce komunistického režimu měl ale pochopitelně radost a byl šťastný, že se prezidentem stal Václav Havel. Toho znal už z doby jeho působení v divadle Na Zábradlí a ještě víc se s ním sblížil během jeho prezidentství, kdy ho Havel zval na Hrad, aby hrál během různých společenských akcí. „Využíval mě často jako takovou neobvyklost, docela si to v tomhle směru užíval. A já tedy taky. Bylo to zajímavé a zkrátka jsme se měli rádi.“

Po revoluci dostal podle svých slov křídla, mohl dělat věci, které dřív nešly, byť pro samotné muzicírování to až tak velká změna nebyla. S různými kapelami koncertoval v Česku i po světě, se souborem Collegium Quodlibet pořádal od roku 1992 každoročně koncert Pocta sv. Cecilii, často hrál také pro děti. Dál se věnoval free jazzu a improvizaci, propojoval hudbu s mluveným slovem, tvořil hudbu pro film i divadlo.

Po revoluci také restituoval starý mlýn ve Všenorech, který komunisté znárodnili spolu se zahradnictvím jeho babičce Marii Stivínové, a v roce 1999 v něm otevřel Centrum pro improvizaci v umění. Pořádá v něm improvizační víkendy zvané CAP-ART, na nichž se schází zájemci o improvizaci z různých uměleckých oborů.

„Vždycky jsem propagoval, že by se člověk měl snažit žít tak, aby se nenudil. A to znamená, že by se neměl jenom držet určitých přesných pravidel, ale měl by se snažit naučit trochu tvořit. Schopnost tvořit je v každém člověku, ale většinou je utlumená,“ dodává Jiří Stivín. „Takže bych mohl říct, co už sice řeklo mnoho lidí, ale něco na tom je: dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč.“