Karel Štěpánek

„To jsme stáli ve Svatém Martině, najednou jsme dostali rozkaz, hned nás naložili a vezli nás, co se dalo. Já myslel, že přijdu o nějakou ruku nebo o nohy.“ „Na ten pohřeb generála Sázavského?“ „No jo, tam hrát. Tak jsme tam byli dva dny, hráli jsme jeden i druhý den.“ „Ten jeho osud je taky spojený s vaším bratrem. Jestli byste mi řekl, co se stalo?“ „Tak on mi to vyprávěl, bratr, že vyšli, už byli na hranici. A už tam z papíru udělali takový ten, že už jsou Československo. A Sázavský udělal vojákům, jak tam přešli Duklu, hostinu. Měli tam kořalky, vojáci to všem rozdávali a brácha u toho musel být ještě s jedním. Pak když měli jet, tak si nasedli, všecko odjelo dopředu a oni měli jet za nimi, za tím transportem. A jeli. A jak nasedli do auta, tak vybuchla mina. Nevím, co to mohlo být. Sázavského to zabilo a bráchovi to utrhlo nohu. Toho odvezli a druhého souseda, kamaráda, to zabilo taky. A tak zůstal jen Lojzík.“ „A z celého auta zůstal jenom on naživu? Z celého auta?“ „No…“

„Najednou v jednu chvíli… Co se stalo, nevím. Někdo tam něco udal. Byl tam nějaký Malín a tam byli Češi. Měli tam snad udělanou nějakou schovávačku, tam měli nemocnici a tam léčili. Byli tam nějací židovští doktoři a tam léčili.“ „A koho tam léčili? Partyzány?“ „Nevím koho.“ „Takže nějaká skrytá nemocnice?“ „No, možná, že tam byli Ukrajinci nebo kdo tam byl, to já nevím. Byla to taková velká vesnice česká, Malín, a vedle byla ukrajinská.“ „Vy jste tam byl svědkem toho, když se to tam stalo?“ „Nebyl jsem tam svědkem, ale jak u nás vypravovali… To bylo od nás do Malína šest nebo sedm kilometrů.“ „A co se tam stalo?“ „Najednou ráno přijeli Němci dokola a zapálili to. Ty lidi všechny, kde byli Malínští, sebrali do stodol a tam to odstříleli. Stodoly zapálili a baráky zapálili. Kde se něco hnulo, tak všecko zničili a postříleli. Ruský (ukrajinský – pozn. autora) Malín, sousedský… tam sousedy ukrajinské taky postříleli. Zavedli je do církve, do kostela jejich, ten kostel zapálili a to tam všecko zničili. Spálili to, no…“

„Moje (manželka) s Dobruškou spaly u sousedů a já jsem vzal kolečko – trakař se tomu říkalo. Jel jsem do zahrady normálně nasekat dobytku zelení. To bylo v létě. Tak jsem to nasekal, naložil, a když jsem to nakládal, tak přes naši zahradu šli Němci. Červení, jako když je nabarví (opálení), vysoukané rukávy, kvéry drželi a šli přes naše zahrady, takhle to procházeli. Byl tam plot drátěný, to přelezli. Tam se chodilo, to bylo takové, že se tam prošlo.“ „A co tam Němci dělali?“ „Patrola taková. Sověti byli utečení dole v lesích, státních lesích. A nebyli tam (na místě, kde byla německá patrola). Tak já jsem to nakrmil a šel jsem domů se oholit. Tak jsem se holil, už jsem to uklízel všechno, a najednou vylezli (Rusové), oni šli tím obilím. Tam bylo obilí všude. Tak Sověti proti Němcům táhli hned tím obilím, přišli sem k našim stodolám a tam granát hodili. Tam byly vyvržené stroje – byli venku, protože jsme se báli. Ti tam hodili granát, přišli za stodolou zezadu. A jak tam naházeli ten granát, tak to bouchlo. Jak se strhl boj, to byla hrůza. Tanky tady měly stát, jak tam začali pálit do nás, do našich, tak všechny stodoly shořely. Stodoly zapálili, tam nezůstaly stohy, nic. A ty chlívy, co byl ve chlívech dobytek, tak to zahynulo. To bylo postřílené z kulometů, jak pálili z těch tanků. Tak vždycky ty tanky odsud přijely… A zrovna tady vedle mého baráku jezdil tank. A já, když jsem to uslyšel, jak to začalo rachotit, tak jsem si vlezl – tam jsme měli v baráku sklep, tak do toho. Jsem si otevřel poklop, zděný sklep to byl a byl jsem v tom. Najednou, jak on vždycky tím tankem jel, to byla hrůza poslouchat.“ „To vám jezdil nad hlavou?“ „No jo. Tak jsem se bál, začal být kouř, jak zapálili ty stodoly. Kouře plno a chlív náš dřevěný jsme měli a jeden jsme měli zděný. A zděný byl taky tam dole mezi těmi stromy, tam se nic nestalo. Ale ten dřevěný shořel, to bylo vedle baráku. A já jsem si v tom sklepě už nevěděl rady. Už jsem myslel bůhvíco. Měl jsem takový kožíšek, tak jsem kožíšek sundal a zastrčil jsem jeden luft, ale druhý nebylo jak. A ten kouř mi nalezl dovnitř. Já myslel, že se udusím. Tak jsem koukal, po schodech jsem lez’, lez’, lez’, pozvednul jsem poklop a tak jsem nahlížel. A koukám – všude kouř, tanky drčely a střelba. To byla hrůza. Jako když sypete hrách na stěnu, tak to drnčelo. Sověti přišli odsud, tady byly lesy státní a oni byli v těch lesích, přišli ze státních lesů sem. Měli kulomety, pušky a nic jiného neměli. A jen tak.“

„Moc pěkné to taky nebylo. My jsme bydleli tadyhle a před námi byly udělané nakopané zákopy. To si vykopali Rusové a v těch zákopech zalehli. Tady zase byly lesy a tam dvě kuchyně. U nás právě stál plukovník, na baráku, to byl barák jenom na spadnutí. To si pamatuji, že on seděl venku a měl na stolečku med, plukovník carský. Jako děti nás volal a rozdával nám každému med. Nůž měl a lžičku. Ale to měl s voštinami, s tím voskem – takový bílý, pěkný.“

„Šli naproti sobě Rusové s Rakušany na bodáky. To jsme jako kluci šli, ale dál bylo zabitých lidí, protože proti sobě šli. To byl takový atak.“ „Bodákový?“ „Jo, jo.“ „A kdo to vyhrál?“ „No zatím to vyhráli Rakouští, protože Rusové ucouvli zpátky a Rakouští tam přišli k nám. K nám se chovali dobře, rakouští vojáci. Byli tam Češi taky. Ale netrvalo to dlouho, to bylo v patnáctým roku.“

„Jsem se narodil 1907 prvního listopadu ve Starém Teremně.“ „A jmenujete se?“ „Štěpánek Karel.“ „A kolik jste měl sourozenců?“ „Sourozence jsem měl – (byli jsme) tři bratry – a sestru. Všichni tři (bratři) jsme byli armádě. Měli jsme hospodářství, tak pracovali na tom hospodářství a museli to obdělávat sami (rodiče).“