Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Štěpánek (* 1907  †︎ 2008)

• narodil se 1. listopadu 1907 ve Starém Teremně na Volyni

• byl pamětníkem událostí první světové války

• jeho otec bojoval v ruské carské armádě

• zákopová válka mezi ruskou a rakousko–uherskou armádou probíhala i v jejich vsi

• v roce 1915 byl Karel s matkou a sourozenci z Teremna vysídlen

• po válce našli svou obec zničenou

• za sovětské okupace po roce 1939 musel pro Sověty pracovat v lese

• poté působil v kapele, kterou Sověti využívali pro osvětové účely

• Sověti deportovali jeho strýce Aloise Pyšla a sestřenici Elizabetu Golkovou

• deportace hrozila i Štěpánkovým

• po napadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 u nich probíhaly těžké boje

• v březnu 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• byl vybrán do náhradního hudebního pluku Víta Nejedlého

• s armádou došel až do Československa

• usadil se v Soběnicích na Litoměřicku

• byl mu přidělen statek po Němcích

• v roce 1950 mu byl statek kolektivizován

• pracoval pro zemědělské družstvo

• zemřel v roce 2008

Karel Štěpánek se narodil 1. listopadu 1907 ve Starém Teremně (pozdějších Lipinách) nedaleko města Luck v severozápadní části dnešní Ukrajiny. Šlo o oblast Volyně, kam koncem 19. století přišli na pozvání ruského cara čeští osadníci a zaváděli tam pak pokrokové metody zemědělství. Karlův otec Jaroslav byl vyučený kovář, ale s maminkou Marií obdělávali půdu – tak jako většina tamních Čechů – a hospodařili na vlastním.

Rusové a Rakušani na sebe stříleli přes náš dvůr

Oblast spadala pod Rusko až do první světové války. Když ta vypukla, museli také volyňští Češi narukovat do ruské carské armády. Pro Karlova otce Jaroslava si prý ruský desátník přišel s povoláním přímo na pole. „Tatínek musel tu kosu hned položit – a víc jsme ho neviděli. Nezahynul, ale čtyři roky byl ve válce.“

Rodina se musela obejít bez něho. A válka přitom těžce doléhala, fronta se právě u nich na čas zastavila. „V zákopech byli zalehnutí Rusové a proti byli Rakušané. Stříleli přes náš dvůr, létaly granáty a nad námi se trhaly. To byly tenkrát šrapnele, že se vysypaly olověné kuličky. Jako když sype hrách. A stříleli z kulometů Rusové proti Rakouským.“

V jednom starém baráku se tehdy sedmiletý Karel setkal s ruským důstojníkem. „To si pamatuji, že on seděl venku a měl na stolečku med – plukovník carský. Jako děti nás volal a rozdával každému med. Nůž měl a lžičku. A to měl s voštinami, s tím voskem, bílý, pěkný,“ vyprávěl Karel Štěpánek, co mu z velké války utkvělo v paměti.

„Poté šli proti sobě Rusové s Rakušany na bodáky. To bylo zabitých lidí! Proti sobě šli – to byl bodákový atak. Zatím to vyhráli Rakouští, protože Rusové ucouvli zpátky a Rakouští tam přišli k nám.“ V létě 1915 obsadila Teremno a okolí rakousko-uherská armáda – a v ní bylo i mnoho Čechů. Podle kroniky Starého Teremna, přístupné na stránkách volynaci.cz, se pak čeští vojáci od krajanů z Volyně dozvídali „pravdu o Rusku“, přestávali se bát kozáků a ruského zajetí a styk s volyňskými Čechy na ně měl „demoralizující vliv“. Zřejmě i proto rakouské vedení záhy rozhodlo o vysídlení českých vesnic v blízkosti fronty, a obyvatelé Teremna se tak v roce 1915 museli vystěhovat 100 kilometrů na západ k Vladimíru Volyňskému.

„Maminka chystala, že bude píct chleba, když přišel rakouský voják s bajonetem na kvéru. A za pět minut abychom byli pryč! Maminka plakala, my jsme byli malí,“ vzpomínal Karel Štěpánek na vysídlení z rodné vesnice. Rakouský voják však prý alespoň mluvil česky a choval se k nim slušně. „Tak nás maminka naložila na vůz na žebřiny a do toho naházela peřiny, kde co mohla chytit. Přivázala jalovici vzadu za vůz a jeli jsme.“ Mamince Marii se ale nechtělo až za neznámý Vladimír Volyňský. Měla rodiče v Kupičově, další z českých volyňských vesnic, a protože i ten už nyní byl v rakouském týlu, vojáci jí umožnili, aby se i s dětmi – sedmiletým Karlem, šestiletou Slavěnou a dvouletým Aloisem (později po válce přišel na svět ještě nejmladší Boleslav) – uchýlila tam.

Karel, který již před vystěhováním začal chodit do české školy v Teremně, tak mohl pokračovat v české výuce v Kupičově. Do Teremna se vysídlenci směli vrátit až po uzavření Brestlitevského míru v březnu 1918. Marie s dětmi se vrátila ještě o něco později a v Teremně se po více než čtyřech letech setkali i s otcem rodiny Jaroslavem. Za války byl několikrát raněn, ale byl pořád ještě mladý a trvalé následky si neodnesl.

Za polské vlády bylo dobře

Jinak ovšem byl návrat do Teremna neradostný. Vesnici našli zpustošenou, stát zůstalo jen několik zděných domů včetně nedávno postavené školy, většina dřevěných chalup ale lehla popelem. „Lidé museli vykopat zemljanky. Náš dům byl zničený, ale nemuseli jsme kopat. Barák ustál, ale všude teklo.“ Štěpánkovi na tom byli ještě dobře, byť střecha v době jejich nepřítomnosti shnila a museli ji po žních pokrýt došky. Pole ležela zarostlá, zvířata zmizela, majetky byly pryč. „Nábytek žádný a nic.“

První léta po velké válce byla těžká – a to i kvůli přetrvávající politické nestabilitě. „To byl celý rozházený rok.“ Po stažení rakouské armády vypukly boje mezi Poláky a Ukrajinci, kteří usilovali o vytvoření samostatného ukrajinského státu. „My jsme byli stranou, ale ve městě to bylo ošklivý.“ O území se Polsko přetahovalo i s nově vzniklým Sovětským svazem. Teprve po skončení sovětsko-polské války v roce 1921 byla Volyň rozdělena a její západní část (na západ od řeky Horyň) včetně Lucku a Teremna připadla Polsku.

Za polské vlády se pak volyňští Češi znovu postavili na nohy. Obnovili svá hospodářství a zažili dobré časy. „Když přišli (Poláci), tak to bylo perfektní. Každý si mohl dělat, co chtěl. Žádný mu do toho nemluvil.“ Zároveň volyňští Češi zůstávali v kontaktu s krajany na východ od nich, kteří po rozdělení Volyně zůstali pod vládou Sovětského svazu. Od nich věděli o kolektivizaci, nucených vstupech do kolchozů i deportacích na Sibiř. Příchod bolševiků si tak v naprosté většině rozhodně nepřáli.

Hrál na pohřbech sovětských papalášů

Byť si ho nepřáli, dočkali se ho v září 1939. Po napadení Polska nacistickým Německem nejdřív obce na Volyni zaplavily zástupy polských uprchlíků. A po vstupu Rudé armády do východního Polska 17. září 1939 nastal chaos. „Všude byly pohozeny spousty zbraní a nábojů. Zbytky polské armády prchaly k rumunským hranicím,“ píše se v další z teremnských kronik.

Sověti pak v Teremnu zavedli svou administrativu a své pořádky. „To byli samí ‚enkávédisti‘ a všelijací političtí,“ vzpomínal Karel Štěpánek. V roce 1939 mu bylo už přes třicet, byl ženatý – manželka Libuše, roz. Makešová, pocházela z Kupičova – a měl dceru Dobrušku. Tak jako ostatní jeho sousedé se však musel podvolit povinným dodávkám, které Sověti začali vymáhat. Kromě zemědělských plodin a hospodářských zvířat Sověti požadovali zejména dřevo. „Museli jsme jezdit na klády do lesa. To musel každý. Dřevo nakácet, naštípat a složit do metrů.“ Ve dvanáct kilometrů vzdáleném lese tehdy Karel Štěpánek i další muži museli pobývat celý týden. Spali tam v mrazu a sněhu a dřevo pak odváželi do Kiverců na pilu.

Případné nedodržení povinných dodávek přitom soudil – značně svévolně – soud, který Sověti v Teremně ustavili. Přísně se trestala veškerá hospodářská „kriminalita“, Karel Štěpánek zmiňuje třeba případ Ukrajince, který potřeboval voj k vozu, a tak si na něj v lese uřízl kmen. „Dali ho k soudu a hned ho odsoudili. Vyvezli ho pryč.“

Na Sibiř nebo do Kazachstánu Sověti vyvezli i Karlova strýce Aloise (podle jiných zdrojů Alexandra) Pyšla, který „měl pěkný barák a nechtěl se vystěhovat“, a deportaci neunikla ani Pyšlova dcera, Karlova sestřenice Elizabeta Golková. Byla vdaná za polského důstojníka a po těch Sověti šli. Strýc Pyšl v lágru zahynul, sestřenice se vrátila po třech letech, její polský manžel už dřív z Volyně uprchl.

Bratrům Štěpánkovým pomohlo mimo jiné to, že byli muzikanti. Karel už mnoho let předtím vedl sbor v Teremně a hrál na baryton, Alois na klarinet a Boleslav na tubu. Když pak za Sovětů museli v zasněženém lese kácet stromy, kapelník Vejnar se za ně přimluvil u sovětského osvětového důstojníka a vymohl si je do kapely. Na dřevo už pak nemuseli, zato každý den hráli s kapelou ruské písně. Ty prý museli povinně chodit poslouchat zejména místní Ukrajinci – jinak pro ně osvětový důstojník posílal NKVD.

Ukrajinci ovšem proti Sovětům dál vedli nesmiřitelný partyzánský boj. Sověti do vesnic dosazovali své předsedy a tajemníky. „To Ukrajinci neměli rádi. Ti proti tomu moc brojili. Většinou byli předseda s tajemníkem přes noc zabití.“ Právě na pohřbech těchto činovníků, zabitých Ukrajinci, pak bratři Štěpánkovi s kapelou museli muzicírovat. „Nás tam hnali – hrát na pohřbech. Kolikrát jsme takhle hráli!“ Jezdit na pohřby prosovětských „papalášů“ přitom leckdy bylo nebezpečné, obzvlášť když cesta vedla podél lesů, kde se partyzáni skrývali. Sověti proto muzikanty na pohřby vozili na voze vybaveném několika kulomety.

Většina volyňských Čechů se snažila nějak se Sověty vyjít, ale radost z jejich přítomnosti neměli. Nechtěli svá hospodářství a své majetky odevzdat kolchozům. Kolektivizaci se bránili i Štěpánkovi a ocitli se kvůli tomu na seznamech lidí, které Sověti plánovali deportovat na Sibiř. Dozvěděli se to od jednoho z Čechů – pravděpodobně Josefa Kozáka – kterého si vzhledem k tomu, že měl ruské školy, Sověti vybrali za svého spolupracovníka.

Sověti s puškami proti německým tankům

Před deportací na Sibiř je tak zřejmě zachránil jen nečekaný útok nacistického Německa na Sovětský svaz v červnu 1941. Když Němci začali bombardovat Teremno i Luck, Sověti prý zpočátku nemohli uvěřit, že jejich dosavadní spojenec na ně útočí. Bylo to však skutečně tak a Sověti museli vzít nohy na ramena – místo nich se v Teremně objevili němečtí vojáci.  

„Přijeli, u nás v zahradě postavili kuchyň a vařili. To ale bylo jenom jeden den, pak navečer se ztratili a nebyli tam už ani Sověti, ani Němci.“ Štěpánkovi měli sice z ústupu Sovětů radost, ale tušili, že klid je jen dočasný, a obávali se dalšího vývoje. Ženu a dceru Dobrušku poslal Karel Štěpánek na noc raději k sousedům.

Ráno popadl trakař a vyjel do zahrady nasekat trávu. „Když jsem to nakládal, přes naši zahradu šli Němci. Vysoukané rukávy, kvéry drželi a šli přes zahrady, takhle to procházeli.“ Zašel do domu, a zatímco byl uvnitř, sovětští vojáci, kteří se ukrývali v nedalekém lese, vyrazili obilím proti Němcům. „Přišli ke stodolám a hodili granát. My jsme měli stroje venku, a jak tam hodili granát, tak to bouchlo.“ Strhl se boj, ve kterém sovětští pěšáci útočili přes jeho dům proti německým tankům.

„Zrovna vedle mého baráku jezdil tank, a když jsem to uslyšel, jak to začalo rachotit, vlezl jsem si do sklepa pod barákem. Byl jsem v tom sklepě. Byla hrůza to poslouchat, jak nade mnou tím tankem jel. Já jsem si v tom sklepě už nevěděl rady. Měl jsem takový kožíšek, sundal jsem ho a zastrčil jsem jeden luft, ale druhý nebylo jak. Kouř mi nalezl dovnitř, myslel jsem, že se udusím.“ V jednu chvíli proto otevřel poklop od sklepa a vyhlédl ven – všude kouř, střelba, rachot od tanků. „A Sověti přišli s kulomety, puškami, a nic jiného neměli. Jen tak.“

Také jeho manželka s dcerou přečkaly boje u sousedů ve sklepě. Když vše utichlo, sešli se, zapřáhli koně, který ve zděném chlívě přežil, naložili peřiny a odjeli za Luck k manželčinu bratrovi. Vrátili se po týdnu a našli spoušť. „To byl smrad, že to nebylo k vydržení. Spálenina v chlívech, dobytek postřílený a všecko neživé.“ Německý voják mu nakázal, aby odnesl zraněného Sověta; vojáka s rozpáraným břichem pak Karel Štěpánek se sousedem odvezli do Lucku. „A když jsme ho vezli – to bylo zabitých Sovětů! Tam byly cesty promleté, hluboké a všude tam bylo plno zabitých lidí.“

Jen na své zahradě prý napočítal 24 zabitých Sovětů. Vykopal pro ně hroby na svém pozemku a pohřbil je. Na odstraňování již zapáchajících těl také Němci nahnali Židy z Lucku – ti museli mrtvé vojáky zakopávat na polích. Ještě dlouho tam pak lidé při orbě vyorávali mrtvoly a stále nacházeli i další nepohřbená těla.

Vyvražďování Židů

Místní Židy poté potkal obzvlášť tragický osud. Ve spolupráci s ukrajinskou pomocnou policií je nacisté v prosinci 1941 zavřeli do ghetta v Lucku. „Jelo nákladní auto a mělo naložených lidí – to byli Židé. Dva Ukrajinci stáli s obušky, a jak zdvihl hlavu na autě, hned ho tloukli. A jinde jsme viděli, jak chytili Žida na ulici, dali do auta a taky ho hned tloukli,“ popisuje Karel Štěpánek, čeho byl při návštěvě Lucku svědkem. V srpnu 1942 pak nacisté ghetto zlikvidovali: židovské muže, ženy i děti vyvezli do Polonky za okrajem Lucku a povraždili. Oběti se musely svléknout a byly postříleny tak, aby padaly přímo do hromadných hrobů, které si předtím sami vykopaly.

Někteří Češi se podle Karla Štěpánka na masakrech museli podílet jako řidiči nákladních aut, která Židy za Luck vozila. „Museli. Nějakej Prokůpků tam jezdil, Jarouš – tak ten to pak vždycky vyprávěl.“ Naopak sousedé Kozákovi v Lipinách ukryli několik Židů ve svém sklepě, kde za výklenkem na mléko vykopali tajnou skrýš. „Večer jim tam nosili jídlo. Nikdo to nevěděl. My jsme se to dozvěděli, až když bylo po všem.“ Zachráncem byl podle dalších zdrojů pravděpodobně Vladimír Kozák, mezi zachráněnými byl Ašer Goldbergr a podle Karla Štěpánka také rodina Fischlových z Lucku, se kterými se Kozákovi přátelili.

V hudebním pluku s armádou na západ

Nacistická okupace Volyně trvala do počátku roku 1944, kdy postupující Rudá armáda dobyla oblast zpět. Do Teremna znovu přicházeli Sověti. Mezi volyňskými Čechy, které by jinak s největší pravděpodobností čekalo povinné rukování do Rudé armády, se už vědělo o existenci československé jednotky bojující v jejím rámci, a tak se hromadně začali hlásit raději do ní.

Odvodní tábor byl v březnu 1944 zřízen v Rovně, asi 70 km na východ od Teremna. Do vznikajícího 1. československého armádního sboru se tam rekrutovali i šestatřicetiletý Karel Štěpánek a oba jeho bratři – jedenatřicetiletý Alois i teprve třiadvacetiletý Boleslav. Karlovi opět pomohlo jeho muzikantství, do tzv. náhradního hudebního pluku – druhého armádního hudebního souboru – si ho jako hráče na baryton vybral jeho velitel, dirigent a skladatel Vít Nejedlý. V tomto muzikantském souboru pak Štěpánek postupoval s armádou na západ, díky čemuž se pohyboval spíš v týle a nebyl nasazován přímo na frontu.

I tak ale občas šlo o život. Ještě než se hudební pluk za postupující frontou vydal, zažil přímo v Rovně bombardování německými letadly, při němž zahynulo asi šest lidí. „Oni měli muzikanti a důstojníci nějaký sraz. Náš kapelník tam byl taky, Vít Nejedlý. Najednou přiletělo letadlo, hodilo bombu. Jednoho violoncellistu to zabilo. My jsme leželi vedle. Každý ležel pod oknem, báli jsme se těch bomb.“

Hrávali pak často opět zejména na pohřbech – například na pohřbu generála Sázavského, který po přechodu Dukly najel s autem na minu. Při stejné nehodě a ve stejném autě jako generál přišel o nohu také Karlův bratr Alois, ten ale na rozdíl od Sázavského jako jediný z celé posádky přežil. Muzikanti hráli i na různých zábavách a tancovačkách pro důstojníky. Hudbu náhradního pluku nakonec tvořilo asi padesát lidí, vedle Čechů byli v souboru prý hlavně Slováci a Rusíni ze Zakarpatské Ukrajiny.

Postupovali stále na západ. Delší dobu si hudební pluk pobyl ve slovenském Martině, kde odehráli několik koncertů – hráli už i české skladby – a kde je zastihl konec války. Došli pak společně až do Kroměříže, tam se hudební pluk roztrhl: Slováci se vrátili na Slovensko a Češi pokračovali do Prahy. V hlavním městě zůstali asi týden, spali prý na nádraží a v Žižkovských kasárnách, kde jim dali jakési uniformy ve stylu „jižních států“. „Mělo to takové límce vzadu, dohněda, a to jsme neměli rádi. To vypadalo hrozně. Každý koukal nosit raději české uniformy.“ Zbytek kapely se dostal do Žatce a poté do Podbořan, kde demobilizovali.

Přidělený statek jim zase vzali

Karlu Štěpánkovi pak bylo přiděleno hospodářství po Němcích v Soběnicích na Litoměřicku. V době jeho příchodu už tam původní majitelé nebyli a hospodářství spravoval dosazený národní správce. Jiné Němce však Štěpánek dostal přidělené na práci, ti mu pak asi dva roky pomáhali – ženy dojily krávy, „starý děda“ sekal vojtěšku – než i oni museli do odsunu. Vycházel prý s nimi dobře; ne tak se správcem, se kterým těžko nacházel společnou řeč. „On se v noci ztratil, a kde co bylo, ukradl a odvezl.“ Pan Štěpánek hospodařil na deseti hektarech a po odsunu německých pomocníků si na práci dočasně najal brigádnici.

Pravděpodobně běhěm repatriace volyňských Čechů v roce 1947 pak za Karlem Štěpánkem dorazila z Volyně i jeho žena Libuše a dcera Dobruška. Už v Československu se pak manželům narodila ještě druhá dcera Marie.

Po zkušenostech z Volyně, kde na vlastní kůži zažili násilnou kolektivizaci i sovětskou okupaci, volyňští Češi většinou nepatřili mezi příznivce komunimu. Karel Štěpánek sympatizoval s národními socialisty a do této strany také v Československu vstoupil. Po komunistickém převratu nějakou dobu odolával tlaku na to, aby své hospodářství odevzdal družstvu: do roku 1950 hospodařil soukromě, byť musel odvádět vysoké dodávky a zároveň mu sebrali všechny stroje. „Pak jsme viděli, že to asi nepůjde jinak,“ říká k okamžiku, kdy tlaku již dál čelit nedokázal. Hospodářství odevzdal, a ačkoliv mu pak už nepatřilo, dál na něm pracoval v rámci družstva. Jezdil s koňmi a později s traktorem. Zemřel v roce 2008.