"To mně říkala Boženka. Boženka mně říkala, když jsem jí nesl jakousi knížku: 'Honza není tady, doma, protože je v Luhačovicích. Pozdravuje tě, ale byli tady dva nějací fízli, kteří zvonili.' Oni mu neustále říkali soudruh Skácel, přestože byl v nemilosti, tak říkali: 'Je soudruh Skácel doma?' A Boženka říkala: 'Soudruh Skácel, kterému dáváte šest set osmdeát korun sociálního důchodu, dostal tři tisíce bonů, naprosto legálně, a proto si koupil týdenní pobyt v Luhačovicích, protože na jeho astma mu to dělá velice dobře, takže proto tady soudruh Skácel není.' A oni řekli: 'Možná, že nám to vysvětlíte, my máme za úkol zjistit, jestli u vás nebyl nějaký španělský soudruh nebo španělští soudruzi před čtyřmi lety v době Hosta do domu.' A ona říká: 'Pokud vím, tak u nás žádní španělští soudruzi nebyli.' A oni: 'No jo, ale soudruh Skácel s nimi napsal rozhovor, tady se podívejte. Drzé interview – Skácel psal drzé interview, fiktivní, kde si vymýšlel tu postavu – s Miguelem de Cervantes y Saavedra.' Fízlové nevěděli, kdo je Miguel de Cervantes y Saavedra."
"To, že se neuhlídaly sociální věci, to bylo strašné manko této změny, toho převratu. Pro mě to revoluce nebyla, byla to změna. Revoluce je trošku něco jiného."
"Přišel rok šedesát osm, šedesát devět, sedmdesát a Milan byl zakázán. Já jsem s ním přišel do styku tak, že Válka, který byl můj kamarád a kamarád Milana Uhdeho, mě jednou vzal k Uhdeovi, to ještě bydlel na Barvičově vedle Trefulky, říkal mi: 'Pojď, půjdeme tam, sice je to pozorovaný a jsou tam možná nějací lidi z StB, ale třeba si nás nikdo nevšimne, já tě s ním seznámím, on by ti určitě napsal nějaké libreto.' Já jsem už tehdy chtěl psát Fouchého podle Zweiga jako případ někoho, kdo byl ministrem policie v osmi vládách po sobě, což na mě působilo naprosto úžasně, je to něco podobného jako prožíváme teď. Tak jsme k němu přišli a on nás přijal velmi přátelsky, konstatovali jsme, že se známe už z dřívějška. Říkal, že o tom bude přemýšlet, ale že teď mi nemůže nic slíbit, protože nesmí publikovat, a já říkal, že bych to vzal na sebe, a tak jsme se rozešli s pespektivou, že by se mohlo něco společného udělat. Válka se potom setkal s Uhdem asi za čtrnáct dní a říkal, že Uhde se strašně smál, že vlastně jsem nevěděl, že jsem dělal jeho Baladu pro banditu někdy v roce sedmdesát pět."
"Já jsem po něm podědil všechno, co jsem se od něho mohl naučit. Byla to především láska k jazykům, úcta a empatie k lidem a zejména sociální cítění, které dědeček vždycky měl. Příklad jeden za všechny: Dědeček ve vysokém věku nějakých sedmdesáti pěti let pořád ordinoval u nás na Dimitrovově, pozdější Pražské, Eisenhowerově a nyní Štefánikově a přiběhli pro něho, že venku leží na ulici s epileptickým záchvatem Božka. Božka byla relikt ještě první republiky, byla to stará prostitutka, ubohá, taková mezi čtyřicítkou a šedesátkou, to se nedalo poznat, vypadala jako Giulietta Masina z Felliniho filmu Silnice, taková blondýna s řídkými zuby, prostě se tam zmítala na ulici. Dědeček vzal brašnu a běžel po schodech a moje matka na něj volala: „Jo a prosím tě, kdo to bude platit?“ A dědeček vždycky říkal: „No nikdo, proboha. Přece ji tam nenechám ležet. Vždyť jsem lékař, to je moje povinnost.“
Hudba je hudba a okupanti jsou okupanti: život mezi katedrou a divadlem
Miloš Štědroň kolem roku 2000
zdroj: Musicologica Brunensia, ročník 2006, autor Jindřich Štreit
zdroj: Musicologica Brunensia, ročník 2006, autor Jindřich Štreit
Stáhnout obrázek
Prof. PhDr. et MgA. Miloš Štědroň CS.c. se narodil 9. února 1942 v Brně. Po otci pocházel z hudebnické rodiny, hudebně nadaná byla i maminka, která hudbu vyučovala. S komunismem se rodina Štědroňova neztotožňovala, ale předmětem režimní šikany se nestala. O politice se doma nemluvilo, zato se však hojně muzicírovalo, hudba byla pro Štědroňovy únikem. V roce 1959 se Miloš Štědroň přihlásil na Filozofickou fakultu a dostal se na učitelský obor čeština – hudební výchova. Po roce se mu podařilo přejít na hudební vědu, kvůli vynikajícím profesorům však pokračoval i ve studiu češtiny. Silně jej ovlivnil marxismus, se kterým se obeznámil na seminářích vedených Jaroslavem Šabatou. Od roku 1963 zároveň vedl Malé divadlo hudby. Po absolutoriu v roce 1964 pokračoval studiem na JAMU. Absolvoval pět let řádného studia a dva roky postgraduálního studia experimentální hudby. Absolvoval také řadu studijních pobytů v zahraničí. V roce 1971 opustil místo v Malém divadle hudby a přešel na filozofickou fakultu. Vědecky se soustavně věnoval Janáčkovi, ale také hudebním epochám renesance, manýrismu a baroka, napsal řadu odborných statí. V roce 1978 získal titul kandidáta věd, v roce 1988 se habilitoval jako docent a v roce 1994 se stal profesorem Masarykovy univerzity. Jako skladatel Miloš Štědroň vytvořil řadu komorních oper, orchestrálních, komorních a varhanních skladeb a skladeb pro lidové nástroje, komponoval rovněž elektroakustickou hudbu. Podstatnou část jeho díla tvoří hudba pro divadlo. Koncem šedesátých let spoluzakládal brněnské Divadlo na provázku, se kterým spojil významnou část svého uměleckého života. K nejslavnějším inscenacím patří Balada pro banditu na libreto Milana Uhdeho. Kuriózní bylo, že Miloš Štědroň v době své práce na Baladě o autorství tehdy zakázaného Uhdeho nevěděl. Změnu režimu v roce 1989 Miloš Štědroň uvítal, avšak k mnoha věcem, které přinesla, má výhrady, současný svět vnímá jako sociálně necitlivý. S manželkou Jiřinou má Miloš Štědroň dva syny. Starší Petr je vystudovaný kunsthistorik a germanista a řídí divadlo Na zábradlí, mladší Miloš je hudebník. Má dvě vnučky gymnazistky a osmiletého vnuka.
