„Ten dostal, ti dostali, že musí v neděli v jednu hodinu nebo... Patřili k Šléglovu. Do Šléglova. Že musí být celá rodina s vozem, s vozem, s koněm, přijít do Šléglova na odsun. Tak my jsme s nima jeli. Oni měli žebřiňák. Prkno po bokách, protože jich bylo pět děcek. No, teď ty dva dospělí. No a teď my jsme ještě se ségrou jely s ním, tak to bylo plný. To bylo na osobu padesát kilo. Žebřiňák. A jeli jsme do Šléglova. Tak jo. To si ale nedovedete představit, co to bylo za pohled, když jsme přišli do Šléglova. To je svrchu, jak se jede od Starého Města, roztažená dědina. Samý koňský potahy. Jo. A ty, ty lidi u toho. Nebo už nasezení. Na osobu padesát kilo. Všechno dohromady padesát kilo. Ať to bylo jídlo, ať to bylo oblečení, ať to bylo obutí. Tak teď si vemte, teď si dejte dohromady padesát kilo na jednoho člověka. Všechno dohromady, co všechno potřebuje. A když tak máte, jak oni byli, pět děcek a dva dospělí, jak to vypadá. A my jsme přišli do toho Šléglova a to stál jeden povoz za druhým. Nachystaný do Branné k vlaku."
„No a teď přišli k nám vojáci. To jsme ještě měli ze zabijačky, na to, co jsme potřebovali, povolení, že máme všechno odevzdaný, a kdesi cosi. Že. Tak jsme mohli i zabíjet prase. Ale museli jsme mít všechny dodávky splněný. Tak jsme... ještě nám zbylo trochu špeku. No jo. Jestli máme něco schovaný... ,Ne.‘ Tak začínali prohrábnout. A my jsme ten špek holt měli akorát v pytli u sena. No, tak to bylo ono. Tak financi šli, ty to rozdělili. Ty pěkný kusy si vzali oni a ty bídný kusy nechali nám. A teďka ty vojáci, co byli, ty museli vevnitř prohlídnout barák. Ale neviděli jste takový barák a takový bordel! To myslím nikdo nedovede udělat, jak to dělali vojáci.“
„Manžel potkal jednoho ze Šléglova, který dělal v lese. Viděl ho, jak táhne ohoblovaná prkna. Manžel říkal, že to asi táhne z Medvědí Rokle. Říkala jsem mu, že jsme měli na půdě nová prkna a že to určitě táhne od nás. Stěhovali jsme se do Malého Vrbna a zamkli barák v Medvědí Rokli, kde jsme stále ještě obdělávali pole, ale už jsme tam nebydleli. Maminka šla z Medvědí Rokle nahoru a doma mně říkala, že cestou našla z našeho sporáku s novými kachlemi troubu, v níž jsme pekli buchty. Takhle se kradlo nahoře na Kronfelzov, kde si opravovali baráky. To rozkradli lidi. Co bylo k světu, to rozkradli lidi.“
„Bratr měl štěstí. Kdyby se neprobudil, tak by zůstal a možná ještě živý padl do zajetí Rusům. Ranění byli v nějaké stodole a on několikrát padl do bezvědomí, a když se zas probudil, tak byla stodola prázdná. Říkal, že začal řvát, protože slyšel nějaké hlasy. Nakonec se ještě jeden vrátil a vzali ho s sebou. Jinak by možná ještě živý padl do zajetí a to by šlo tak...“ [pamětnice ukazuje, že by byl zastřelen]
„Když to Němci obsadili, tak jsme se byli podívat ve Starém Městě. Můj tatínek byl antifašista a nosil takovou červenou mašličku. Stáli jsme na peronu na náměstí a koukali, jak pochodují. Přišel jeden pán a tatínkovi cosi říkal. Táta pak něco řekl mámě a zmizel. Byla jsem tam sama s rodiči, protože starší sourozenci pracovali doma. Ptala jsem se maminky, co ten pán po otci chtěl, a z ní vylezlo, že otci řekl, že jestli se neztratí, tak ho nechá zatknout.“
Aloisie Stanzelová, za svobodna Scholzová, se narodila 20. prosince 1932 v osadě Medvědí Rokle (německy Bärengraben), stojící v jižním podhůří Rychlebských hor. Tak jako naprostá většina místních obyvatel byli i rodiče německé národnosti. Za druhé světové války bojovali dva její bratři ve wehrmachtu. Oba přežili. Kvůli otcově práci v grafitových dolech v Malém Vrbně rodinu nezařadili do odsunu Němců. V roce 1948 je ale vystěhovali do Malého Vrbna. O čtyři roky později se sice mohli vrátit, ale jejich dům již patřil Československým státním lesům a museli v něm platit nájem. V roce 1956 se pamětnice provdala za Josefa Stanzela, který byl také německé národnosti. Pocházel z Vikantic (německy Weigelsdorf) a ani jeho rodina nebyla kvůli otcově práci v dolech v Branné zařazena do odsunu Němců. O rok později se manželé Stanzelovi přestěhovali do Branné, kde se jim také narodil syn Walter a kam za nimi přišli rodiče pamětnice. Aloisie Stanzelová pak pracovala jako traťová dělnice u Československých státních drah a od roku 1971 až do svého odchodu do penze v přidružené výrobě tuhových dolů v Malém Vrbně. V roce 2019 bydlela v Branné. Aloisie Stanzelová zemřela v září 2025.
