Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Stanzelová (* 1932  †︎ 2025)

• narozena 20. prosince 1932 v osadě Medvědí Rokle (německy Bärengraben)

• německé národnosti

• dva bratři za války sloužili ve wehrmachtu

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• v roce 1948 rodina vystěhována z Medvědí Rokle do Malého Vrbna

• v roce 2019 pamětnice bydlela v Branné

• zemřela v září 2025

V jižním podhůří Rychlebských hor, v lesích mezi Malým a Velkým Vrbnem, se u cesty tísní dva domy. Jde o poslední pozůstatek Medvědí Rokle (německy Bärengraben), jedné z osad v okolí Starého Města, kterou poválečný vývoj vymazal z mapy. Vylidněný kraj po odsunu Němců se již nepodařilo plně dosídlit a ráz krajiny se zcela změnil. Z kamenitých políček se staly lesy a z chalup a stodol ruiny. Především se ale naruby převrátily životy tamních původních obyvatel. Vzpomíná na to také jedna z posledních rodaček z Medvědí Rokle Aloisie Stanzelová.

Spláceli a opravovali

Aloisie Stanzelová, za svobodna Scholzová, se narodila 20. prosince 1932 v Medvědí Rokli. Její otec Eduard pocházel z blízké Branné (německy Goldenstein), kde bydlel se svou manželkou a čtyřmi dětmi – Eduardem, Marií, Josefem a Leopoldem. Porod pátého dítěte ale jeho žena nepřežila. Eduard Stanzel se pak seznámil s Aloisií Lackovou, s níž měl v roce 1928 svatbu. S dětmi se následně nastěhovali do osady Starý Kopec (německy Altenberg), spadající pod Staré Město (německy Mährisch Altstadt), kde se jim v roce 1930 narodil syn Adolf. O rok později koupili po rodině Alberta Göttlichera starou chalupu v osadě Medvědí Rokle, kde také jako poslední přišla na svět Aloisie.

Rodina pak splácela půjčky, postupně opravovala dům a starala se o malé hospodářství s polnostmi rozsetými po okolních kopcích. Všichni se tísnili ve dvou místnostech bez elektřiny. V noci svítili petrolejkou nebo tzv. karbidkou. Z blízkého pramene měli pomocí trkače přímo do domu přivedenou vodu. Matka se starala o domácnost a otec pracoval ve vedlejším Malém Vrbně v grafitovém dole firmy Graphitwerke Buhl-Alberti.

Pamětnice docházela nejprve do obecní jednotřídní školy v Malém Vrbně a později do měšťanské školy ve Starém Městě, kde se prý i během druhé světové války vyučoval také český jazyk. V zimních měsících, kdy krajinu pokryl sníh, jezdila do pět kilometrů vzdáleného městečka na lyžích, které jí z jasanového dřeva vyrobil kolář z Velkého Vrbna.

Otec nacisty nevítal

Z dětství Aloisii zůstaly vzpomínky také na neustále projíždějící nákladní auta, která v roce 1938 dovážela materiál na stavbu vojenských pevností v okolí. Ty měly sloužit k obraně před nacistickým Německem. Jenže po podpisu tzv. mnichovské dohody Německo pohraniční oblasti a s nimi i Staroměstsko obsadilo bez boje. Ve dnech 6. a 7. října 1938 přijela vojska wehrmachtu do Starého Města a tento kraj, v naprosté většině obydlený Němci, se pak stal součástí Říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland). Na náměstí je vítaly davy místních obyvatel. Podívat se přišli i rodiče s malou Aloisií, zatímco ostatní členové rodiny pracovali na hospodářství. „Můj tatínek byl antifašista a nosil takovou červenou mašličku. Stáli jsme na peronu na náměstí a koukali, jak pochodují. Přišel jeden pán a tatínkovi cosi říkal. Táta pak něco řekl mámě a zmizel. Ptala jsem se maminky, co ten pán po otci chtěl, a z ní vylezlo, že otci řekl, že jestli se neztratí, tak ho nechá zatknout,“ vzpomíná Aloisie Stanzelová, jejíž otec prý byl jako dělník členem německé sociálnědemokratické strany a patřil mezi odpůrce nacistické ideologie.

Bratři ve wehrmachtu

Rozpínavost Německa ale neskončila obsazením pohraničí ani okupací Čech a Moravy a jeho útok na Polsko 1. září 1939 vyvolal druhou světovou válku. Bratři pamětnice pak museli narukovat do wehrmachtu. Nejprve v roce 1940 tehdy devatenáctiletý Eduard, který se následně účastnil útoku na Sovětský svaz, kde byl v roce 1941 těžce zraněn zásahem střepin z granátu. Doma později vyprávěl, že ho v bezvědomí s ostatními raněnými umístili do nějaké stodoly. „Bratr měl štěstí. Několikrát upadl do bezvědomí, a když se zas probudil, tak byla stodola prázdná. Říkal, že začal řvát, protože slyšel nějaké hlasy. Nakonec se ještě jeden vrátil a vzali ho s sebou. Jinak by možná ještě živý padl Rusům do zajetí a nejspíš by ho zastřelili,“ vypráví Aloisie Stanzelová. Několik měsíců pak bratr strávil v nemocnicích a v roce 1943 se vrátil domů a na frontu už ze zdravotních důvodů nemusel.

Druhý bratr Josef narukoval v roce 1943, ve svých osmnácti letech. Neslyšel ale na jedno ucho, a tak byl zařazen do týlu na práce v nacistickém Německu. Po válce se domů již nevrátil. Čekal totiž na odsun ostatních členů rodiny do Německa.

Z válečného období Aloisie Stanzelová vzpomíná, že v osadě chyběly pracovní síly, protože muži bojovali v armádě. V mnoha hospodářstvích proto pracovaly nuceně nasazené Ukrajinky. Co se týká padlých z Medvědí Rokle, jmenovitě vzpomíná na pětatřicetiletého souseda Adolfa Stöhra, který zahynul v únoru 1944 u městečka Krasnaja Gora v regionu Brjansk v Rusku. Vypráví ale také o britských zajatcích, kteří měli vybudovaný tábor přímo v areálu tuhových dolů v Malém Vrbně. „Na závodě tehdy museli udělat koupelnu. Předtím tatínek domů chodil ve špinavých hadrech a potom už čistý,“ vzpomíná Aloisie Stanzelová, jak na základě ženevské konvence bylo o tamní britské zajatce slušně postaráno.

Vyhnali je z domu

Z příbuzných bojujících ve wehrmachtu si pamětnice ještě vzpomíná na strýce Hermanna Lacka. Ten sice válku přežil, ale naposledy byl viděn v Šumperku. Někde po cestě za rodinou do Adamova č. p. 15 (německy Adamsthal) se ale za záhadných okolností ztratil a nikdo ho už nikdy neviděl. Zůstala po něm manželka Leopoldina a dvě dcery. Z války se také nevrátil snoubenec sestry Marie, která v té době bydlela u strýce a tety v Kopřivné (německy Geppersdorf).

Dne 9. května 1945 bez boje do Starého Města vstoupila sovětská vojska. Na ně však Aloisie Stanzelová nemá žádné vzpomínky. Zato si dobře vybavuje příchod příslušníků Finanční (Pohraniční) stráže do Velkého Vrbna, kteří jim bez důvodu prohledali celý dům, protože se otec zastal jednoho z tamních Němců. Pamětnice do konce války ani nestihla dokončit měšťanskou školu. Chyběly jí dva ročníky, a protože dostatečně neovládala český jazyk, dál už nepokračovala. Zůstala doma a pomáhala v hospodářství. Všichni členové rodiny tehdy museli nosit bílé pásky s vyznačeným písmenem „N“, které označovalo jejich národnost a platila na ně i různá další omezení.

V roce 1946 probíhal v celém pohraničí odsun Němců. Nastoupila do něj naprostá většina obyvatel kraje, který se tak zcela vylidnil. Mezi nimi kamarádky a kamarádi pamětnice, všichni strýcové a tety s rodinami a také bratr Eduard se svým tříměsíčním miminkem a manželkou Marií (Drösel), s níž se oženil v únoru 1945.

Do odsunu Němců tehdy nezařadili zaměstnance tuhových dolů, potřebné pro chod těžby. Právě proto rodina Scholzova v Medvědí Rokli zůstala a ze stejných důvodů osadu neopustili ani sousedé Langerovi. Do transportů mířících do jedné z okupačních zón Německa z Medvědí Rokle nenastoupila ani Marie Stöhrová se svými dvěma dcerami, protože se za ni zaručil nevlastní otec bydlící v osadě Urlich, který byl jedním z mála Čechů žijících v tomto kraji.

Doma ale Scholzovi dlouho nezůstali, protože na Velikonoce roku 1948 dostali příkaz k vystěhování do Malého Vrbna, kam tehdy nuceně přestěhovali i další německé rodiny z okolí (Hirnichovy, Kargerovy, Kneifelovy, Spillerovy).

Osady byly zničeny, ale vztahy zůstaly

V roce 1950 dodatečně do Spolkové republiky Německo odcestovala sestra Marie a o odchod si chtěli zažádat i zbývající členové rodiny. Jenže z tuhových dolů přišlo zamítavé stanovisko, a tak museli zůstat v Československu. V roce 1952 se rodina mohla vrátit do domu v Medvědí Rokli, ale ten už v té době patřil Československým státním lesům, kterým musela platit nájem. V roce 1953 pak členům rodiny úřad navrátil československé občanství.

V roce 1956 se pamětnice provdala za Josefa Stanzela, který byl také německé národnosti. Pocházel z Vikantic (německy Weigelsdorf) a ani jeho rodina nebyla kvůli otcově práci v dolech v Branné zařazena do odsunu Němců. O rok později se manželé Stanzelovi přestěhovali do Branné, kde se jim také narodil syn Walter a kam za nimi přišli rodiče pamětnice, kteří se už nikdy nenaučili mluvit česky. Aloisie Stanzelová pak pracovala jako traťová dělnice u Československých státních drah. V létě v zimě, bez ohledu na počasí, obcházela jeden z nejvýše položených úseků železnice u nás, v Ramzovském sedle. Od roku 1971 pak pracovala jako dělnice v přidružené výrobě tuhových dolů v Malém Vrbně, kde zůstala až do svého odchodu do penze. V roce 2019 stále bydlela v Branné.

Do Medvědí Rokle se již nikdo nový nepřistěhoval a lidé v okolí prý domy vydrancovali. „To rozkradli lidi. Co bylo k světu, to si vzali,“ s rozčílením dodává pamětnice. V roce 1960 v rámci hromadné demolice nechalo zdevastované domy strhnout ministerstvo vnitra. Z původních asi osmi dnes v osadě stojí pouze dvě budovy a nezachovalo se ani rodné stavení pamětnice. V té době z mapy zmizelo i mnoho dalších osad v okolí. Zničen byl Starý Kopec, kde nějaký čas bydleli rodiče, a také Adamov, odkud pocházel strýc Hermann Lack.

Dlouhá léta nesměla rodina kvůli železné oponě navštívit své příbuzné ve Spolkové republice Německo. Poprvé dostali povolení až v době určitého politického uvolnění v roce 1967. Aloisie Stanzelová se tak po více než dvaceti letech opět setkala se svým bratrem Josefem. Všichni tři bratři se svými rodinami žili v obci Kerspenhausen u Bad Hersfeldu, zatímco sestra Marie bydlela poblíž Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1969, rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy, se do západního Německa odstěhoval také bratr Adolf. Aloisie Stanzelová pak cesty za bratry a sestrou pravidelně opakovala. V roce 1994 se také poprvé, už ve spojeném Německu, na organizovaném setkání sešla se svými bratranci a sestřenicemi, kam jich dorazilo asi dvacet. O pět let později se setkali v rodném kraji na chatě Paprsek, stojící v Rychlebských horách nad Velkým Vrbnem. V roce 2005 pak na kopci Wetzstein v Durynském lese. Sdružení rodáků z Jesenicka tam jako vzpomínku na domov nechalo dva roky předtím postavit kopii kamenné rozhledny z Pradědu, nejvyšší hory Moravy.

 

ČERNÝ, V., Pohledy do dějin Staroměstska. Ústí nad Orlicí, 2011.

MELZER, M., SCHULZ, J., a kol., Vlastivěda šumperského okresu. Okresní vlastivědné muzeum Šumperk, 1993, s. 501.

Státní okresní archiv Šumperk, sčítací operáty Starého Města z roku 1910: fond Okresní úřad Šumperk – I, inv. č. 1137.

Státní okresní archiv v Šumperku, fond odsunová kartotéka, seznamy v obci Velké Vrbno, inv. č. nezjištěno.