Jaroslav Špaček

* 1943

  • „Šedesát devět… to byla v muzeu ubytovaná celá jednotka pohotovostního pluku SNB nebo veřejné bezpečnosti z Frýdku-Místku. Muzeum bylo samozřejmě zavřené a my jsme tam museli zase držet přes noc hlídky. A oni tihle prevíti, ti esenbáci, chodili na Václaváku, což teda bylo dost děsný, protože jsem viděl konkrétně, když jsem šel na oběd, tak šli dva staří, opravdu staříci, pán s paní a on měl trikolorku. Prachsprostě je sebrali a hodili do antonu. Vůbec nekoukali, vyloženě je chytili a hodili do auta. Já jsem říkal: to snad není pravda. Takže to byly… Viděl jsem tam také takový hezký případ, že nějaký maník tam vzal koš a nasadil ho esenbákovi na hlavu. Ale jinak tam to bylo v tom devětašedesátém dost husté, protože tam ty vodní děla nasadili, takže ti lidé byli dost chudáci, kteří se dostali přímo do těhletěch jejich spár. Ale zažil jsem tam pak ještě takovou hezkou věc, že ve skutečnosti toho jednadvacátého v šedesátém devátém roce se stavěl parlament, dneska ta nová budova Národního muzea. A dělníci se tam nahoře zabarikádovali a spustili thérák černý jako prapory ze stěn dolů. No samozřejmě policajti nebo esenbáci se tam nemohli dostat, tak po nich začali střílet slznými granáty a oni jim to házeli dolů. Takže to byla taková na druhou stranu úsměvná (historka), líbilo se to člověku, ale pak se tam na ně dostali, pak jsem viděl jenom, jak je odvádějí v poutech.“

  • „Já musel v úterý ráno, to mě nasadili do volhy městského národního výboru a byl se mnou předseda závodní organizace městského národního výboru a (odvezli mne) volhou na americké velvyslanectví, kde jsem musel předat dopis, že výstava je z technických důvodů uzavřena a že ji nemůže uzavřít. Předával jsem to kulturním atašé, ten mluvil velmi pěkně česky a proto, že nás tam posadili do toho salonku, a pan atašé za chvilku přišel, vedle mě seděl ten předseda KSČ, a usmál se na mě. My jsme se znali, už jsem si tam půjčoval ty materiály… a já říkám: 'Prosím vás, já vám tady nesu oznámení písemné, že do těch Čelákovic nemůžete přijet, že je výstava z technických důvodů uzavřena.' On se na mě díval, na to pokýval hlavou a já říkám: 'Prosím vás, ale já potřebuju podepsat kopii, že to berete na vědomí, že opravdu nepřijedete.' Ten (předseda) tam nadskakoval, že jsem si takhle dloubnul… No a odjel jsem zpátky a výstava tedy byla uzavřena a ve skutečnosti ve čtvrtek přijel pan kulturní atašé, pak doktor Scholle ho pustil na výstavu a ten zjistil, že se mu velmi líbila a nás dokonce i pochválil. No ale jinak to pro veřejnost skončilo, protože to bylo v roce sedmdesát, v roce, kdy já jsem dělal v Národním muzeu.“

  • „Odpoledne se ještě promítaly filmy, nějaký ten Most do vesmíru a Apollo a ještě něco dalšího. A to bylo na školním sálku tam za děkanstvím, kde to ten doktor Švenek komentoval, to bylo všechno v anglické verzi a v tom se tam objevili dva pánové v tmavých oblecích. Postávali tam, jeden si chtěl sednout na židli, kde jinak seděl doktor Švenek. Já jsem říkal: 'Prosím vás ne, sedněte si tamhle jinam.' On zůstal stát, chviličku se dívali a pak odešli. A v tom přiběhl za mnou jeden známý a říká: 'Jardo, byla tady Volha CD.' No a tím to začalo. V pondělí – já byl tedy normálně v Národním muzeu – ale velký rachot, přišli za doktorem Scholle, chtěli okamžitě předložit veškerou korespondenci. Výstava byla okamžitě uzavřena, že je proamerická a protisovětská.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.11.2025

    (audio)
    délka: 01:36:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od dětství mě to táhlo k archeologii

Jaroslav Špaček, dvacetiletý
Jaroslav Špaček, dvacetiletý
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Špaček spatřil světlo světa 1. června 1943 v pražské porodnici, ale jeho životní příběh se odvíjel v Čelákovicích. Rodiče, Václav a Marie Špačkovi, provozovali od roku 1933 malé papírnictví, které jim bylo v roce 1949 znárodněno. Z kdysi svobodných živnostníků se stali zaměstnanci vlastního obchodu. Po třech letech poslali pamětníkova otce na těžkou práci do Kovohutí, kde se mu naplno projevila nemoc, jež ho brzy vyřadila z pracovního života. Pamětník toužil po studiu archeologie, ale režim mu nabídl jen doly, hutě či zemědělství. Díky otcovým známostem se vyučil soustružníkem, avšak od mládí byl členem muzejního kroužku a zajímal se o archeologii a numismatiku. Roku 1963 nastoupil do Archeologického ústavu, později do Národního muzea, kde v historicko-archeologickém oddělení začal provádět záchranné archeologické výzkumy. Tam také zažil srpen 1968, který mu navždy utkvěl v paměti – kulky ve zdech muzea nebo střely posbírané jako memento okupace. V roce 1970 uspořádal pamětník výstavu o kosmonautice, která byla označena za „proamerickou“ a zakázaná. Přesto se nevzdal. Roku 1972 se stal ředitelem čelákovického muzea a pustil se do téměř jedenáctileté rekonstrukce čelákovické tvrze, slavnostně otevřené v roce 1983. Vedl řadu archeologických výzkumů, mimo jiné objevil pravděpodobně nejstarší zlatý artefakt na našem území. Po listopadu 1989 se stal jedním z hlasů Občanského fóra, podílel se na znovuodhalení pamětní desky legionáře Václava Záruby i sochy T. G. Masaryka. Je nositelem medaile Artis Bohemiae Amicis Ministerstva kultury ČR. V roce 2025 žil v Čelákovicích a psal publikace o historii svého okolí.