Ludmila Sochorová

„Protože tatínek uměl dobře rusky, u nás byl štáb, v našem domě. Byli tam vysocí důstojníci, spali u nás, museli jsme opustit svoje spaní doma a usídlili se u nás v domě, tak to víte, že si to pamatuju. Ještě vím, jak se ten jeden umýval v kuchyni do půl těla, sundal hodinky a položil si je na stůl v kuchyni. Maminka mu udělala večeři, jedl, podíval se, kde má hodinky? Hodinky byly pryč a nějaký ten pucflek, co měli, ty jejich sluhy, ten mu je asi… protože to bylo hlavní – davaj časy! Měli kolikery ‚časy‘ na ruce.“

„V Bohdalově byli [partyzáni]... Jak vypouštěli lihovar, než přijdou Rusáci, aby se nemohli opít, tak se vypouštěly všude lihovary. A to už lidi po Bohdalově, když se to vědělo: ‚Támhle už vypustili, támhle...‘ To si pamatuji. Všude se vypouštěly, to už se vědělo po Bohdalově, kde byl taky lihovar, a tak lidi už hlídkovali v noci. Byla služba, kdy to poteče. A teď skutečně jednou v noci nám někdo bušil na okno: ‚Vstávejte, už to teče, vstávejte!‘ Tak každý popadl kýbly, konve, kdo co měl, a utíkal k lihovaru pro líh. To si pamatuji, jako by to bylo dnes.“

„Ne, už se [do legií] nedostal, protože prvně ho dali do nějakých sléváren v Moskvě. Tam by býval přišel o život, jak to bylo hrozné. Tak ho pak dali na venkov k nějakým mužikům a jezdil s voly. Říkal: ‚Připadal jsem si jako doma, skřivánek nad hlavou, jezdil jsem s voly. Byli na mě hodní, ti mužici, jídla jsem měl dost.‘ Ale poslouchejte, všichni jedli ze společné mísy. Když byla třeba neděle, všichni – prostě synové a to – všichni byli dohromady v jednom domě, hromada lidí, děti, všichni. A byl stařešina rodu a jeho bába, jmenovala se Agafia. Vařila na otevřeném ohni, po kterém postrkovala kastroly. Tatínek říkal, když dělala nějakou kaši, že někdy tam bylo úplně černo těch... jak se jmenují... ne švábi, jinak se jmenují v Rusku...“ – „To jsou ti rusi, ne?“ – „Ano, jako švábi. Tak bába je vyhnala z kastrolu a nesla na stůl. V neděli měli maso. Zabila slepici, uvařila ji v polévce, všichni jedli ze společné mísy, a teprve když stařešina zaklepal lžící na mísu, začal boj o maso. Říkal: ‚Kdo si nepospíšil, ten nejedl.‘“