Karel Šírek

„U výslechu se třeba stalo, že mi kolikrát připomněli, že mám děti a že jestli vystudují základní školu, tak budou rádi, to mi říkali. Tak to mě tak jako mrzelo. Představa, že jim budu vysvětlovat, že když budou chtít studovat, nebudou moci... Zase štěstí, když šel starší Vítek do první třídy, tak už byl rok 1990. Najednou z ničeho nic se stal zázrak. A jako zázrak to považuju dodneška, protože ten poslední výslech byl někde koncem října, úplně na závěr října. Byl taky spoustu hodin. Skončil tím, že jsem jim řekl, že s nimi už nebudu mluvit, že chci, aby tam byla paní doktorka Kvasničková, že už jim odmítám odpovídat. Oni odešli a nechali mě tam ještě dvě nebo tři hodiny sedět. A pak na mě řvali, že to není naposledy, ať si nemyslím, že přijdou brzy. A pak už nikdy nepřišli. To bylo kvůli Několika větám, protože jsem podepsal Několik vět a zase náhoda tomu chtěla, že jsem byl první na stránce. A toho, kdo byl první na stránce, četli na Svobodné Evropě.“

„Když tam pak ta Státní bezpečnost chodila, stejně to nechali. Oni mě třeba odvezli z práce. Přišel jsem ráno do práce a zavolali mě k němu do kanceláře, která vypadala podobně. Takhle tam seděli vedle dva chlapi a on povídal: ,Tady, soudruzi,‘ mně tykal, ,pro tebe, Karle, přišli, něco se chtěj zeptat.‘ Tak jsme tam seděli půl hodiny, soudruzi nic neříkali, pak řekli, že si mě odvedou. Já jsem říkal, že jedeme na Slovensko v deset. Oni říkali: ,Uvidíme.‘ Pustili mě v osm večer, takže ne. A když jsem druhej den do práce přišel, tak se mě ptal, co se dělo. Já jsem mu jenom řekl, že by tomu asi nerozuměl a že je to tak nejlepší, a zase to nechal bejt.“

„Já jsem tam byl jako svědek, ale ani to mi neřekli, to mi řekli vlastně až přitom, protože když už byl někdo obviněnej, tak většinou byl odsouzenej. To mu ale neřekli, mně řekli, že tam mají příkaz k vazbě, a to jako jsem nevěděl, jestli jo, nebo ne, takže to byla jenom taková hra. To mně řekli několikrát, že mají příkaz, dokonce mi ho ukazovali, že to je příkaz k vazbě a že teď jenom záleží na mně, jestli to podepíšou hned, nebo až za chvíli, že probíhá domovní prohlídka u mě. Tam žádná nebyla, ale na toho kamaráda tam samozřejmě byla domovní prohlídka, kde sebrali úplně všechno, a já jsem ho viděl až pak za těch osmnáct měsíců a v tý výpovědi on četl všechny ty lidi, který vypovídali. Tam člověk nevěděl ve chvíli, kdy byl zadrženej.“

„Naposledy jsem byl zadrženej 31. října 89, teď se mluví o tom, že už všechno bylo jasný, já jsem byl dvanáct hodin u výslechu a vůbec jsem si, že něco je jasný, nepřipouštěl. Takže tam to nebylo, to byla spíš jenom klika... My jsme si teda nepřipouštěli, že děláme něco protistátního, my jsme proti žádnýmu systému moc nebojovali, nám ten systém byl úplně ukradenej. My jsme chtěli, aby nám ten systém dál pokoj, abysme si mohli dělat, co chceme.“