Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Šírek (* 1962)

• narozen 11. února 1962 ve Varnsdorfu

• invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil jako dítě v Rokytnici v Orlických horách, od šesti let s rodiči a dvěma bratry vyrůstal v Jenišovicích u Turnova

• učil se elektromechanikem a zemědělským mechanikem, poté až do roku 1990 pracoval v ČSAD Turnov

• povinnou vojenskou službu odmítl absolvovat, půl roku kvůli tomu strávil v psychiatrické léčebně v Kosmonosech, kde zažil psycholožku Darju Kocábovou

• aktivní člen undergroundu na Turnovsku, byl terčem StB, zažil přes deset výslechů, poslední pár týdnů před sametovou revolucí

• signatář petice Několik vět

• v 80. letech dělal hudbu s kamarádem Milanem „Frickem“ Fričem, hrál ve dvou kapelách A12 a Nicband

• podílel se na vydávání samizdatového undergroundového časopisu Vokno

• po revoluci prvním správcem areálu Vesecko na Turnovsku

• autor řady nahrávek legendárních kapel The Plastic People of the Universe, DG 307 či Psí vojáci

• od roku 2011 pořádá v Turnově hudební festival Básníci ticha, dramaturg v tamním kulturním domě

• v roce 2018 inicioval řetězovou hladovku proti vládě Andreje Babiše podporované komunistickou stranou

• má dvě děti, v roce 2025 žil v Turnově

Když se začínal na střední učit elektromechanikem, hned první den Karel Šírek přišel do školy v džínech a v tričku s motivem Sochy Svobody. U normalizačního ředitele kvůli tomu hned narazil. A podobně se s komunistickým režimem nechtěně střetával až do sametové revoluce. Podílel se na vydávání undergroundového časopisu Vokno založeného signatářem Charty 77 Františkem „Čunasem“ Stárkem. Přátelil se s Milanem Fričem, který kvůli časopisu skončil ve vězení. V 80. letech koncertoval s kapelou Nic band. Karla Šírka několikrát vyslýchala StB. Režim ho nutil k emigraci. Pamětník se nikdy nepodvolil. Pracuje jako dramaturg v kulturním domě v Turnově, pořádá festival Básnici ticha a je žádaným zvukařem.      

Před školou stál tank

Narodil se 11. února 1962 ve Varnsdorfu. Dětství však prožil částečně v Rokytnici v Orlických horách. „Rodiče tam sehnali práci, pracovali někde na statku. Byla tam vojenská posádka a když na to vzpomínám, nejvíce v hlavě mi utkvěla okupace, kterou jsem tam zažil. Před školou stál tank a vedle školy stodola, kde byl další tank. Jako děti nás to zajímalo. K těm tankům jsme šly a do školy nás pak přivedli vojáci se samopaly,“ vybavuje si nepříjemný zážitek ze začátku své školní docházky Karel Šírek, který vyrůstal se dvěma bratry. V Rokytnici však do školy dlouho nechodili. Záhy se přestěhovali do Jenišovic u Turnova. 

Jeho hlavním zájmem byla kultura – filmy, knihy a hlavně muzika. „Od dětství jsem rád poslouchal hudbu,“ říká. Během normalizace se však kulturní scéna jasně dělila na tu povolenou a tu ilegální. Západní hudba, která se pamětníkovi a jeho přátelům líbila, patřila samozřejmě do ilegální sféry. Našly se však způsoby, jak se k muzice dostat. „Spousta lidí měla venku kamarády, co nám sem desky posílali. Všechno se to přehrávalo na magnetofonové pásky.“

Výrazně ho formoval strýc František Kiršner, za kterým rodina občas jezdila do Prahy na návštěvu. „Byl velkým sběratelem hudby. Ve čtrnácti letech jsem měl v rukách desky Velvet Underground, Franka Zappy... Byl taková kudrnatá mánička, ale s máničkami vlastně neměl nikdy nic společného, zajímala ho hudba. Mě to fascinovalo, na tu dobu měl ohromný archiv hudby, což pro mě bylo něco neuvěřitelného. V Turnově vystudoval šperkařskou školu a spousta jeho spolužáků uteklo ven. S nimi si vyměňoval desky, co vycházely tady a oni mu posílali ty z ciziny. A jako zlatník měl nějaké finanční zdroje, takže to zase nebyl takový problém,“ vysvětluje Karel Šírek, který si na magnetofon B-400 pořizoval nahrávky už na základní škole. „Problémy byl s pásky, prázdné byly podpultovkou,“ vzpomíná.   

Stejně náročné bylo dostat se ke knihám. Každý čtvrtek vycházela nová, a pokud byla dobrá, tak se stály fronty před knihkupectvími už od rána. „Vyšla knížka. Do Turnova přišlo třeba pět výtisků a ty se rozdaly do dvou knihkupectví. Měli jsme známé prodavačky, které nám knížky schovávaly,“ vypráví. Knihy si potom lidé mezi sebou půjčovali. Karel Šírek se scházel s kamarády každou středu v turnovské hospodě Na Rychtě. „Přinesli jsme vždycky batoh pásků a knížek a rozdali jsme si je.“ Každou knížku si člověk mohl půjčit jen do další středy a pak ji poslal dál. „Lidi poslouchali a četli všechno, co se jim dostalo do ruky, protože věděli, že to mají jenom na týden,“ vzpomíná.

Ředitel triko se Sochou svobody zakázal

Po základní škole nastoupil na střední školu v Jablonci nad Nisou, aby se vyučil elektromechanikem. Zde však tvrdě narazil kvůli svému vzhledu. „Když mi bylo asi sedmnáct, tak jsem se seznámil s takovou partou lidí. Nosil jsem delší vlasy, protože se mi líbili indiáni. V té době už tady chodila spousta lidí, kterým se říkalo máničky,“ říká. Hned první den ve škole volali Karla Šírka do sborovny, kde dostal vynadáno za to, že má na sobě džíny, tričko s obrázkem Sochy Svobody. „To jsem vyměnil na táboře za triko, které jsem si namaloval sám s holkou, která měla tohle krásné tričko se Sochou Svobody, které se mi líbilo a jí se zase líbilo to moje,“ usmívá se Karel Šírek s tím, že tričko s takovým motivem tehdy bylo raritou. „Nikdy jsem podobné neviděl.“ Hned v první den školy v roce 1976 také odmítl podepsat přihlášku do SSM. Přítěží se staly i vlasy na ramena. Ředitel mu zakázal v tomto oblečení a s dlouhými vlasy do školy chodit. Tři roky se snažil podmínky ve škole snést, ale nakonec odešel. 

Elektrotechnika ho zajímá celý život, ale když musel opustit školu, vyučil se zemědělským mechanikem a nějakou dobu se tím živil. Bohužel kvůli aktivitám v undergroundu se i on stal terčem StB, která mu znemožnila práci. „Musel jsem pak odejít, protože tam pořád otravovala Státní bezpečnost. Vadilo jim, že někde děláte a nemáte tam problém, tak vám ho tam udělali,“ vzpomíná.

Raději léčebna než vojna

Karel Šírek od mala předpokládal, že nebude muset na vojenskou základní službu. „Od dětství jsem se léčil s vředovou chorobou či podezřením na ni. A od dětství mi tak říkali, že na vojnu kvůli tomu nepůjdu. Když proběhly první odvody, dostal jsem odklad a pak jsem vždy po roce a půl nebo po dvou chodil na přezkumy. A jednoho dne mi na odvodu řekli, že jsem odvedený,“ překvapili ho tehdy komisaři. Pamětník se tehdy inspiroval svými kamarády, kteří se kvůli vyhnutí vojně dostali úmyslně do psychiatrické léčebny. „Ale dostat se do blázince nebylo tak jednoduché. S kamarády jsem si o tom ani nikdy nepovídal, každý to měl jako svoje tajemství,“ říká Karel Šírek, který byl v té době už ženatý a s manželkou měli miminko. „Jako jediný způsob, jak se dostat do blázince, mě napadl pokus o sebevraždu,“ popisuje, jak se ocitl v léčebně v Kosmonosech. Tam se potkal s psycholožkou Darjou Kocábovou (1931–2023), matkou známého hudebníka a politika Michaela Kocába. „Asi jsme si byli sympatičtí. Zařídila mi, že mě přesunuli na oddělení neurotiků, to znamená, že tam byli ženské a chlapi, kteří v uvozovkách neunesli život. Byla tam například spousta vzdělaných žen, učitelek,“ vypráví. Strávil tam tři měsíce. U dalšího odvodu už byl po téměř půlroční anabázi z vojenské evidence vymazán. 

Karel Šírek našel práci v ČSAD Turnov, kde mu šéf vyšel vstříc. „Tehdy jsme se domlouvali a on mi dal přihlášku do odborů. A já jsem mu řekl, že v odborech nebudu a jestli je to problém. On mi řekl, že budu vlastně jediný, ale že dobře,“ vzpomíná. Šéf mu toleroval i to, že pro něj často chodili příslušníci StB kvůli výslechům. „Přišel jsem třeba do práce a musel jsem k němu do kanceláře. Tam s ním byli dva pánové a on říkal: ,Tady soudruzi si pro tebe, Karle, přišli a na něco se chtějí zeptat,‘“ popisuje.

Šikana ze strany StB měla třeba i takovou formu, že pamětníka odvedli k výslechům a on jim řekl, že v deset hodin musí být v práci, protože odjíždí na Slovensko. Výslech se pak schválně protáhl do osmé hodiny večerní, aby nemohl do služby nastoupit. Díky podpoře šéfa však o práci nepřišel a zůstal v ČSAD až do roku 1990. „Měl jsem vlastně veliký štěstí, protože spousta lidí musela pořád měnit práci.“

Za jednu báseň dostal osmnáct měsíců

V roce 1979 založil okruh lidí okolo Františka Stárka Čuňase undergroundový časopis Vokno. Do tohoto okruhu patřil i Milan Frič, se kterým se Karel Šírek přátelil. „Musel na to být cyklostyl,[1] protože to nešlo psát. Vyšel omezený počet čísel a vydavatelé se vždycky někde sešli. Během víkendu to vytiskli a vydali. Cyklostyl pak zase schovali,“ vzpomíná. Distribuce Vokna probíhala konspiračně. V každém kraji byly vytipované lokality a v nich konkrétní lidé, kteří v pár kusech dostali kopii časopisu. Kopie rozdali dalším důvěryhodným známým a každé číslo se šířilo přepisováním.

V roce 1981 byli při přípravě šestého čísla časopisu zatčeni lidé, kteří se na vzniku nebo distribuci ilegálního časopisu podíleli – mimo jiné František Stárek a Milan Frič. „Můj kamarád dostal osmnáct měsíců za jednu báseň v tomhle časopisu... Mělo to sloužit k tomu, aby lidi měli strach něco dělat,“ říká. Karel Šírek byl v rámci procesu zatčen a vyslýchán jako svědek. „Pro mě si přijeli v pět ráno domů. Říkali, že se chtějí jen na něco zeptat. Odvezli mě do Jablonce. Několik hodin jsem tam seděl v holé místnosti. Pak mě naložili a odvezli mě do Liberce.“

Během výslechu mu neřekli, že je zatčen jen jako svědek, ale strašili ho vězením. „Při tom výslechu mi říkali, že u mě probíhá domovní prohlídka a že mají příkaz k vazbě,“ dodává. Po dvanácti hodinách pamětníka zase pustili. Takových zadržení ho čekalo v následujících letech mnoho. Nikdy nebyl zadržen déle než na den, ale možnost, že tentokrát opravdu skončí ve vazbě, hrozila vždy. V průběhu osmdesátých let se Karel Šírek oženil a narodili se mu dva synové. Při výsleších mu tedy bylo vyhrožováno i budoucností jeho dětí. „Pak už mi říkali, že po základní škole nebudou moct děti jít na vůbec žádnou školu,“ vzpomíná.

Nutili ho k emigraci

U výslechů Karlu Šírkovi několikrát naznačovali, že bude pro něj i pro stát lepší, když se rozhodne emigrovat. „Nedovedl jsem si to představit, sebrat rodinu a odjet. Nechat tady rodiče a kamarády. Mně to nepřišlo vůbec smysluplný. Byli lidi, který byli u výslechu mučení a pálili jim prsty cigaretami, tak potom nebylo divu, že odešli,“ konstatuje. Cestování na Západ bylo pro pamětníka naprosto nedosažitelné. Problém byl dokonce dostat se i do jiné země východního bloku. „Ono to bylo všechno takový podivný. V té době to bylo tak, že jsem chtěl jet s kamarádem do východního Berlína,“ vzpomíná. O možnost vyjet žádali celkem třikrát a nakonec je pustili jen na jeden konkrétní termín a pouze na dva dny. „Ukazovali nám tam spoustu klubů. Chodili jsme podél té berlínské zdi.“

Mezi jeho přáteli patřili i lidé, kteří nátlaku StB podlehli a podepsali spolupráci. „Když už vás někdo pro něco zlomí, tak vás může vydírat. Spousta lidí byla donucena podepsat spolupráci se Státní bezpečností, není se čemu divit. Ty metody byly opravdu strašlivý... Dokážu pochopit lidi, kteří k tomu byli donucení. Nedokážu pochopit ty, kteří to udělali ze zištnosti pro peníze,“ říká. Po sametové revoluci se začalo postupně odhalovat, kdo všechno s StB spolupracoval. „Dneska jsme ve svobodné zemi. Stačilo by říct: ,Podepsal jsem to, nezvládl jsem to, omlouvám se.‘ To ale nikdy nezaznělo a to mě na těch lidech mrzí... Každá spolupráce je jakoby přiznání legality toho systému,“ myslí si Karel Šírek. Často se stávalo, že se člověk dozvěděl i o blízkých přátelích, že ho několik let udávali StB. „Jsou lidi, u kterých to hodně bolí, že to podepsali,“ přiznává.

Naposledy byl Karel Šírek zadržen 31. října 1989, tedy jen dva týdny před sametovou revolucí. „Dnes už se říká, že tehdy bylo všechno jasný. Seděl jsem dvanáct hodin u výslechu, a že je všechno jasný, jsem si teda nepřipouštěl,“ vzpomíná.

Založili skupinu Nic band

V osmdesátých letech se Karel Šírek a jeho přátelé rozhodli, že nebudou hudbu jen poslouchat, ale že ji chtějí i vytvářet. „Byli jsme na jedné procházce a tam jsme si řekli, že založíme kapelu,“ vypráví. Skupinu pojmenovali Nic band, vystřídalo se v ní mnoho lidí a v jeden moment jich v kapele hrálo dokonce šestnáct. Jednotliví členové se střídali i u nástrojů a pamětník hrál především na bicí nebo na baskytaru. „Ten styl byl strašně široký, od folku až po klasiku,“ přibližuje. Zkušebnu našla kapela v hospodě v Ohrazenicích, kde pracovala babička jednoho z jejích členů. „Naše písně vypovídaly o tom, jak žije naše generace. I třeba o vztazích s rodiči.“

Koncerty skupiny měly poměrně úspěch. Jelikož však kapela neprošla tzv. přehrávkami, tak nebyla režimem povolená. Všechny koncerty i jiné kulturní akce musely tedy probíhat pod jistou konspirací. „Dělali jsme výstavy, koncerty. Pořádali jsme to na loukách nebo v hospodách. Většinou se to dělalo jako svatby. Hostinský pronajal sál. Pozvaly se kapely, a buď se to podařilo a odehrálo se to, anebo ne a bezpečnost přijela,“ popisuje.

Karel Šírek vzpomíná, že největší fanouškovský klub měli v Karviné: „Jezdili jsme hodně hrát na Moravu, tam to fungovalo dobře. V Čechách tolik ne, tady byli lidi aktivní a udávali.“ Na koncertech se často pořídil záznam a ten se pak šířil dál. Tím získávala kapela další fanoušky. Na moravské koncerty chodilo i několik stovek lidí. Přesto byly koncerty čistě pro zábavu, nikdo nebyl za svou práci honorovaný. „O honorářích nemohla být řeč. Platili jsme si sami i cesty a nástroje,“ doplňuje.

Po festivalu následovaly velké výslechy

Pro normalizační režim byli všichni lidé, kteří se snažili žít mimo předepsané struktury, podezřelí, a tedy různě perzekvovaní. „Po vesnici šli vlasatý lidi nebo pankáči, a už někdo volal bezpečnost, že se tam asi něco bude dít. Tyhle lidi se jmenovali pomocníci Veřejné bezpečnosti,“ vzpomíná. Výslechy v souvislosti s koncerty se nevyhnuly ani členům kapely. Velké výslechy přišly poté, co v jedné vsi v blízkosti Turnova zorganizovali malý festival. „Po prvním festivalu se nic nedělo, a tak jsme udělali ještě jeden. V pondělí po koncertu nás všechny sebrali a výslechy byly třeba dvanáct hodin.“

Karel Šírek a jeho přátelé nedělali žádný protikomunistický odboj, snažili se jen žít si po svém. „Nepřipouštěli jsme si, že děláme něco protistátního. Proti žádnému systému jsme moc nebojovali. Nám ten systém byl úplně ukradený. Chtěli jsme, aby nám jen dali pokoj,“ vysvětluje. Systém je však na pokoji nenechal, a pokud nebyli zatčeni, tak je občas jen tak naložili do auta a odvezli někam doprostřed lesa. Snažili se je šikanou přinutit k tomu, aby se do systému zařadili.

Přes všechen nátlak režimu dnes Karel Šírek říká: „Osmdesátý léta byly prostě nádherný.“ Lidé drželi při sobě a pořádání nebo návštěva nějakého zakázaného koncertu byla vždy velká událost. „Hráli jsme na koncertech, kde vystupovaly tak skvělé kapely, jako byli třeba Psí vojáci, a lidi nás nevypískali, ale tleskali. To byla obrovská radost.“ 

Karel Šírek také vzpomíná na koncert legendární kapely The Plastic People of the Universe, který se měl konat kousek od Turnova. Kvůli utajení ho den předem přesunuli na jiné místo, které se šířilo jen „šuškandou“. „Na tenhle koncert jela spousta aut z různých míst, brala lidi a vezla je na nové místo. Já jsem bohužel žádné auto nepotkal, takže jsem se tam nedostal. Koncert proběhl v klidu, ale sál, kde to bylo, za pár dní shořel. Někdo ho podpálil,“ říká.

To nebyla pravda ani v těch nejdivočejších snech

V listopadu 1989 přišla tzv. sametová revoluce a s ní postupně konec komunistického režimu. „Pořád jsme nějak podvědomě doufali, že se něco stane, a ono to přišlo. Jsem strašně rád, že mám spoustu přátel, kteří to zlo, které tu bylo, dokázali rozbít jenom tím, že se nepoddali,“ říká. V „revolučních dnech“ byl Karel Šírek pracovně na Slovensku, takže se nemohl do demonstrací zapojit, ale situaci neustále sledoval na dálku. „Celá Evropa se otevírala, ale tady jsme byli úplný zabedněnci. A najednou se to tady začalo otevírat... Byl to pro nás úplně neuvěřitelný zázrak, že se děje něco, co ani v těch nejdivočejších snech nebyla pravda. Najednou se to událo,“ vzpomíná.

Po návratu do Prahy vstoupil demonstrativně do odborů, do kterých předtím vstoupit odmítal. Vzpomíná, jak mu všichni zaměstnanci tleskali a on pak odbory v podniku v revoluční době vedl. „Svoboda je to nejdůležitější, co člověk má. Můžou mu vzít všechno. Můžou mu vzít i peníze, ale svobodu nikdo nevezme, ta se nedá vzít,“ říká.

Zpětně vidí Karel Šírek, že z euforie okolo proměny státu se mnoho lidí zapomnělo aktivněji zapojit do politického dění. Lidé se životu v demokracii museli teprve učit. „Tehdy jsem si to chtěl jenom užít, nebýt součástí systému. Kdybych ale mohl něco změnit, tak bych byl aktivnější v devadesátých letech, úplně na kraji. Nebyl bych jen pozorovatel. Tehdy mě to nenapadlo. Teď bych určitě chtěl, aby se společnost vyrovnala s dobou komunismu. To se doteď nestalo a budeme na to nejspíš ještě hrozně let doplácet, protože tohle je zlo,“ dodává.

Režim mu pomohl k vnitřní svobodě

Konec komunistického režimu přinesl pamětníkovi a jeho rodině možnosti, které předtím neměli. „Úplně nejvíc jsme si vážil toho, že obě moje děti nakonec mohly studovat,“ říká. Po revoluci se stal prvním správcem Vesecka a poté vystřídal další zaměstnání. „Pak jsem pět let měl horskou chalupu a pak jsem kvůli muzice přišel sem.“

Jejich kapela se rozpadla v roce 1989, ale ještě v devadesátých letech členové uspořádali dva koncerty. Jeden z nich se uskutečnil na prvním ročníku festivalu Básníci ticha, který dodnes Karel Šírek spolupořádá. Založil klub Na Střelnici, kde se rozhodl dávat prostor začínajícím kapelám, aby měly to, co jeho kapele v osmdesátých letech chybělo. „Dneska to je trošku jiné. Už se může hrát, ale pomalu ubývá prostorů, kde hrát. Tady Na Střelnici máme něco, čemu říkáme Malá domácí scéna. To je zázemí pro všechny začínající kapely,“ vysvětluje. Dnes je Karel Šírek správcem Kulturního centra Turnov.

Z doby komunismu mu zůstala především silná přátelství. „Není mi líto, že jsem žil v nesvobodě. Ke všem těm přátelům mi pomohla vnitřní svoboda. Chtěl jsem ji a to nás spojilo. Systém nás omezoval hranicemi, omezoval nás tím, že jsme byli vyčlenění ze společnosti. On na nás ukazoval, že to jsou ti, který nežijí tak, jak chceme, ale nás to sdružovalo,“ říká.

Braňte svou svobodu i svobodu ostatních

Karel Šírek vnímá, že v současnosti se lidé už dostatečně nabažili svobody a zapomněli, jak hrozné je ji nemít: „Trošku mě mrzí, že se společnost chce dneska zbavovat svobody. Pořád se někde mluví o emigrantech a jak jsou zlí. I odsud ale utíkali emigranti a celý svět jim pomáhal... Myslím, že jsme povinní za tu dobu, co odsud utekly statisíce lidí, tak že je skoro naší povinností pomáhat uprchlíkům. Že se tady o tom mluví úplně opačně, tak za to se stydím. Bezmoc, že s tím něco nemůžu dělat, je hrozná.“

Jako vzkaz dalším generacím uvádí: „Braňte svobodu, svoji svobodu i svobodu všech. Od toho se všechno odvíjí. Nesvobodnému člověku není dobře a doplatí na to. Nejhorší je, že i lidská svoboda se dá koupit. Tomu se braňte. Vždycky zvažte, jak je pro vás svoboda důležitá, a ona je důležitá úplně pro všechno... Každý systém se bojí svobodných lidí. Žádný systém nechce mít lidi, co přemýšlí. Lepší je mít stádo ovcí, těm se vládne lépe.“

[1] Cyklostyl bylo zařízení, které sloužilo ke kopírování písemností. V plechovém válci byla natažená blána, do které byl vyražen příslušný text. Blána se napustila barvou a tiskla na papír.