Radek Schovánek

„Třeba jsme nemohli spát. Ve čtyři ráno se chodilo loupat brambory, v deset se mělo jít spát. Takže nějakých šest hodin spánku a ještě ve dvě ráno jsme někde drhli chodbu nebo stáli na nástupu. Jednou přišel Ladislav Sornas, dneska je mezi legionáři, protože byl ve válce v zálivu v roce 1990. Tak ve dvě ráno dal nástup celé roty – teď my jsme vylezli v těch špinavých, smradlavých pyžamech, protože tam jsem si třeba tři měsíce nevyměnil pyžamo. Teď jsme měli utrhané šňůrky od poklopců a stála tam stovka lidí v těch žlutých špinavých [pyžamech], nevyspalí, utahaní. Takové zoufalé postavy. A on se před nás postavil, dal si čepici do týla a řekl: ,My bysme těm Američanům z páté obrněné brigády v Bavorsku natrhli prdel!‘ A já jsem se koukl po těch zoufalcích, kteří byli rádi, že tam stojí, a představil jsem si, jak útočíme na americkou armádu. Takové příhody se tam občas děly.“

„StB měla obrovskou výhodu anonymity. Oni si mohli dovolit cokoli, protože měli placku a na zadku pistoli a anonymita je chránila. Oni si velmi zakládali na tom, že je nikdo nezná. A já jsem vždycky chodil na výslech třeba o deset minut nebo o čtvrt hodiny dřív, než bylo uvedené na předvolánce, protože jsem si říkal, že třeba někoho uvidím, něco zaslechnu. Takže hned podruhé jsem šel o čtvrt hodiny dřív a na jičínské telefonní esenbácké ústředně dělal můj kamarád Láďa Mindl, můj spolužák. A já když jsem pracoval na ústředně, tak jsme museli spolupracovat – když někdo vyhrožoval esenbákům anonymně, třeba z telefonní budky, tak oni to zablokovali a my jsme to měli dohledat, to číslo. Což jsme většinou nedělali, rozpojili to a shodili. No ale někdy jim ho někdo našel. Ale znali jsme se, byli jsme spolužáci. Já jsem přišel s tou předvolánkou o čtvrt hodiny dřív a vidím Láďu, jak jde po chodbě. Tak mu říkám: ,Jé, čau Láďo, podívej, já jsem dostal tenhle papír a vůbec nevím proč ani ke komu. Už jsem u něj jednou byl.‘ A on říká: ,Jak vypadal?‘ ,Takový vyšší, vlnité vlasy, modré oči.‘ A on říká: ,Jo! To je Miloš Zemanů! To je Miloš tady od Státní. Zavolejte Milošovi, že tady má pana Schovánka.‘ Tak on [vrátný] mu to vytočil a říká: ,Pane poručíku, máte tady pana Schovánka.‘ A on přišel úplně rudý vzteky, protože už jsem věděl, jak se jmenuje. Pak už byl jen kousek k tomu, abych zjistil, že bydlí v Lužanech a můj táta ho jako linkový řidič vozí do práce a z práce.“

„Státní bezpečnost si mě všimla 22. října 1987. A teď budu vyprávět o tom, jaký jsem neuvěřitelný pitomec. Ráno v osm hodin jsem přišel za Čuňasem, který topil v hospodě U Tomáše v kotelně. Dal mi nové Vokno, dal mi první Voknoviny, které zrovna vyšly – měl z nich ohromnou radost. To byla cyklostylová složka asi pěti stránek. Dal mi hned tři výtisky. A já jsem u sebe měl videokazetu ze setkání u Charlieho, kterou jsem někomu vezl do Prahy. Měl jsem tam nějaké dopisy od Jardy Hutky, které zajímaly Jiřího Gruntoráda. Měl jsem tam nějaké kazety, které mi Hutka poslal z Holandska. Měl jsem tam videokazetu s filmem Spalovač mrtvol. Taková blbá kombinace věcí z exilu a samizdatu. Vcházím k Jiřímu Gruntorádovi do Oldřichovy 23 v Nuslích a vejdu do toho průchodu a najednou za mnou tři chlapi v oblecích. Tak jsem si říkal: ,Tyjo, to jsou určitě estébáci!‘ Strašně jsem se rozklepal, nicméně jsem šel před nimi. Šel jsem po schodech, oni šli kousek za mnou a minul jsem dveře Gruntoráda, vyšel jsem ještě dvě patra a tam jsem jako počkal. Oni zazvonili u Gruntoráda a vešli dovnitř. Tak jsem chvilku počkal, až byl klid. Utekl jsem z toho baráku s tím kufrem věcí a tam asi sto metrů od něj je takový parčík. Tak tam jsem seděl a tohle bylo tak v devět hodin nebo v půl desáté, protože jsem u toho Čuňase asi byl nějak hned ráno. Tak jsem tam seděl asi do jedné hodiny a kdybych já, hlupák, alespoň odjel na hlavní nádraží nebo na Masarykovo nádraží – tehdy Praha střed – a dal ten kufr do úschovny nebo něco... Ale já s tím kufrem plným věcí, v domnění, že už ti estébáci budou z toho bytu pryč, jsem tam zazvonil. No a u Jirky probíhala domovní prohlídka, takže Jirka otevřel dveře, zatarasil je a ukazoval mi, ať vypadnu. Tak jsem začal utíkat, skákat, jak jsem mohl nejrychleji, a podařilo se mi vyběhnout až před dům a tam za mnou tedy vyběhl poručík Hřebík, což nebyl estébák, ale kriminalista, a řval, ať se zastavím, nebo že bude střílet. To muselo být tak v půl jedné, protože v jednu už začal ten výslech. No tak jsem se zastavil, prohledal mě, v kapse jsem měl knihu o Chartě 77, co dala Ivana Šustrová dohromady, takže mě sebral, odvezl mě, už nevím kam, myslím, že do Školské, a tam si mě vyzvedli dva příslušníci StB z oddělení mládeže, jeden se jmenoval Polák, ten hrál toho hodného, a druhý se jmenoval Volek, ten hrál toho zlého, a tím mě odvezli do Bartolomějské a tam tedy následoval nejtěžší výslech, jaký jsem v životě zažil. Podle toho dokumentu, který se zachoval, začal v jednu hodinu a skončil v půl druhé v noci. Aniž jsem si došel na záchod, aniž tam byla jakákoli přestávka.“

„Rušiček byly desítky – u Hradce Králové, u Poděbrad… U každého velkého města. Jenom ta Praha, že byla velká, tak byla obehnána takovým věncem rušiček, kdy se tady Svobodná Evropa poslouchala opravdu velmi špatně. Ale CIA vyvinula takové dva velmi jednoduché návody, jak i to pozemní rušení eliminovat. A skutečně – díky papírové krabici, kterou takovým zvláštním způsobem obalíš alobalem, bylo možné i to pozemní rušení eliminovat. Pamatuju si, že jsem v polovině 80. let poslouchal v Praze Svobodnou Evropu naprosto čistě bez jakéhokoli rušení. Potom ještě udělali takovou anténu. Jmenuje se 86, myslím, nebo 84. Byl to návod, který vysílala Svobodná Evropa – jak postavit anténu, která eliminuje pozemní rušení. Ten návod je na internetovém časopisu Minulost.cz, včetně záznamu vysílání toho pořadu, jak tu anténu postavit. Já jsem si ji postavil a fungovala výborně.“