Ivan Roemer

„Chodil jsem v džínách, musely být ošoupané, jinak to nešlo. K tomu samozřejmě džísku. Než mi je naši polili kyselinou, musel jsem zvolit něco jiného. Tak jsem našel otcovy vojenské rajtky, které jsem oblékal, a k tomu jednu šli přes tričko – to se mohli všichni zbláznit. K tomu dlouhé vlasy, vousy – no, to bylo úplně hotovo. Když jsem vyšel ven, babičky se křižovaly a hned šly udávat na policajty. Ušel jsem tak dvě stě metrů, než přišla kontrola. ‚Občanský průkaz.‘ Ale já už jsem byl vyfocený s vousy a vlasy. Dal jsem to. ‚Děkuju.‘ A šel jsem dál.“

„Opisoval jsem knížky už snad od osmdesátého prvního roku. Dřív jsem je vázal do nějakých barevných papírů nebo něčeho podobného. Musel jsem však přesto dávat igelit, aby to drželo pohromadě, protože se barevný papír samozřejmě ošoupal. Písmena jsem dodával propisotem – měl jsem propisot, takže to bylo v pohodě. Prvních deset knížek jsem dělal tímto způsobem. Těch dalších dvacet nebo dvacet pět jsem pak vázal knihařským způsobem.“

„Měl jsem holku a jeli jsme se podívat do Prahy. Já nevím, kolik nás tam bylo: sto, dvě sta maximálně. Z Václaváku jsme šli tou uličkou na Staromák, kde vystupoval Petr Uhl (spíš Peter Uher) a začali to tam natáčet. V tom přijeli zezadu policajti, všichni se otočili a my jsme najednou byli v první řadě. Tehdy nás postříkali a pak nás rozehnali. To byla zima, říjen, 28. říjen.“

„Opisoval jsem knížky, texty a pak jsem to začal dokonce vydávat v nějakých obalech. Udělal jsem nakladatelství Červená karkulka. Vydal jsem nějakých třicet titulů. To byl můj volnej čas a většinou to byl důvod toho, aby mě vykopli z bytu, protože psát v noci na stroji bylo pro ty pronajímatele nebezpečné.“