Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Roemer (* 1959)

• narozen 15. února 1959 v Přerově

• s rodiči bydlel v Kojetíně, kde se také zapojil do tamní undergroundové komunity

• v Kojetíně spolupořádal tajné hudební festivaly Lennoniáda a Akustiáda

• podepsal a také šířil několik protirežimních petic jako například Několik vět

• člen Společenství přátel USA (SPUSA)

• přepisoval a vydával na třicet titulů režimem zakázaných knih

• účastnil se protirežimních demonstrací v Praze

• dění sametové revoluce prožil v Brně

• uděleno osvědčení třetího odboje

• v době natáčení roce 2025 bydlel v Kojetíně

Ivan Roemer patřil mezi takzvané máničky z Kojetína. V tomto malém městě v osmdesátých letech s přáteli uspořádali několik ročníků dnes již legendárních undergroundových festivalů Lennonáda a Akustiáda. Nezůstal ale jen u muziky. Tajně vydal přes třicet titulů režimem zakázaných knih. Na psacím stroji je přes průklepový papír po nocích přepisoval. Kvůli tomu několikrát dostal výpověď z bytu, protože nájemci se obávali následků.

Odmítl vstoupit do Pionýru

Ivan Roemer se narodil 15. února 1959 v Přerově jako jediné dítě Marii Roemerové a Romanu Kanio. Otec ale s rodinou nikdy nežil a Ivan tak v Kojetíně vyrůstal s matkou a otčímem Karlem Hrudíkem. Ivan nepatřil mezi bezproblémové děti a rodiče museli často řešit jeho kázeňské přestupky. Měl sice dobrý prospěch, ale pravidelně sníženou známku z chování.

Uvolněnou společenskou atmosféru v době tzv. pražského jara si Ivan vzhledem ke svému tehdejšímu věku neuvědomoval, ale díky dočasné změně poměrů mohl v roce 1968 vstoupit do nově obnoveného Junáku v Kojetíně. Na dobu strávenou ve skautu rád vzpomíná a dodává, že jeho principy se mu zaryly pod kůži na celý život. Jenže ještě v roce 1968 do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a okupace také znamenala konec jakýkoliv nadějí na změnu. Výnosem Ministerstva vnitra byl Junák v roce 1970 zrušen. Jeho členové pak měli přejít do Pionýru, což Ivan odmítl akceptovat. Tehdy také otčíma pro nesouhlas s okupací během normalizačních prověrek vyloučili z komunistické strany.

I v pubertě měl Ivan často sníženou známku z chování, ale zhoršily se mu také studijní výsledky, protože měl zcela jiné zájmy. Ve dvanácti letech si v podkroví rodinného domu vytvořil malou místnost, kde poslouchal muziku z rádia a gramofonových desek. Ovlivněn hudbou si nechal narůst delší vlasy a i jeho styl oblékání se změnil. V deváté třídě si podal přihlášku na gymnázium, ale hlavně z kázeňských důvodů nebyl přijat. Nakonec se proto učil v učňovské škole pro Přerovské chemické závody. Vzpomíná, že mě často kvůli dlouhým vlasům potíže s tamním ředitelem.

Zalapal po dechu a už jsem tam nebyl

Po vyučení nastoupil do Přerovských chemických závodů. Uvažoval, jak se vyhnout nebo si alespoň zkrátit povinnou vojenskou službu, ale ani jedna z možností mu nevyšla, a tak v roce 1978 musel narukovat do Hranic. „To byl pro mě koncentrák. Bylo to hrozně kruté,“ dodává Ivan Roemer, který v kasárnách ve Vimperku zažil v roce 1979 pohotovost kvůli sovětské válce v Afghánistánu. „Měli jsme týden poplachů. Spali jsme v autě a byli jsme připraveni kdykoliv odjet.“

Už na vojně Ivan Roemer vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM), aby si tak zlepšil reputaci a umazal část kázeňských přestupků. Do SSM pak docházel i v Kojetíně. Vzpomíná, že tamní organizace neměla žádný politický nádech a v klubovně pravidelně poslouchali muziku ze západu a Ivana dokonce zvolili svým předsedou. Tři dny po jeho zvolení ale přišel komunistický funkcionář s nabídkou vstupu do KSČ a petici proti neutronovým bombám. „Řekl jsem mu, že s tím naprosto souhlasím, aby dali Rusům na prdel. Zalapal po dechu a už jsem tam nebyl,“ vzpomíná Ivan Roemer na vyloučení z SSM.

Kojetínské máničky a  Červená karkulka

Po vojně Ivan Roemer pracoval opět v Přerovských chemických závodech. V Kojetíně se v restauraci Na hrázi a v hospodě u pivovaru scházel s podobně smýšlejícími lidmi. Společně vyráželi na různé zábavy a festivaly, zpočátku oficiální, státem povolené a později tajné undergroundové. V prosinci roku 1982 s přáteli v čele s Romanem Matulou, Stenem Vlčem a dalšími v hospodě v Kojetíně uspořádal první ročník tajného undergroundového festivalu hudby a poezie Music Session – Lennoniáda. Vystoupily na nich například kapely Dvě hodiny pohromadě, Posádková hudba Marného Slávy, Stará dobrá ruční práce nebo písničkář Otakar Veverka. Na festivaly jezdily desítky lidí a Ivan Roemer vzpomíná, jak se při druhém ročníku snažila policejní hlídka vstoupit do sálu. „Bylo tam přeplněno a dovnitř se nedostali, a tak zase odjeli.“ Další ročníky pak proběhly ve Skavsku u Morkovic Slížan.

S přáteli také uspořádali na odlehlém místě v lesích u Koryčan několik ročníků Akustiády – letního hudebního festivalu. V undergroundové kapele Ivan Roemer působil jen chvíli, protože neuměl hrát na žádný hudební nástroj. Vystupoval ale v divadelní společnosti Hurvínkova koloběžka, s níž se účastnili několika festivalů.

„Protirežimní aktivity“ Ivana Roemera nespočívaly jen v pořádání tajných festivalů. Stal se také členem Společenství přátel USA (SPUSA). To se snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči Spojeným státům americkým. Podepsal několik peticí, například Několik vět vybízející ke změně vlády a přepisoval a vydával zakázané knihy od autorů jako Václav Havel nebo Jan Pelc. „Udělal jsem nakladatelství Červená karkulka. Vydal jsem nějakých třicet titulů. To byl můj volnej čas a většinou to byl důvod toho, aby mě vykopli z bytu, protože psát v noci na stroji bylo pro ty pronajímatele nebezpečné,“ vzpomíná Ivan Roemer a dodává, že StB naštěstí na jeho tajné vydavatelství nikdy nepřišla.

Naložili nás do antonů a tam nás kopali a mlátili

Od roku 1982 bydlel Ivan Roemer v Brně, kde vystřídal několik zaměstnání. Na víkendy pravidelně jezdil do Kojetína a s přáteli vyrážel na undergroundové festivaly po celé Moravě. Několikrát při nich zažil zátahy policejních složek. V prosinci 1984 v restauraci Na Lapači v Šenově, zrovna když na pódiu hrála kapela Pod hladinou, přijela hlídka Sboru národní bezpečnosti. Účastníky koncertu pak naložili do dvou připravených autobusů. „Vzpomínám, že mě tam kopali a mlátili,“ dodává Ivan Roemer, kterého následně odvezli k výslechu. „Tam si ten hlavní fašista dal plechovou placku do rukavice a mlátil mě, ať všechno přiznám. Já jsme se neměl k čemu přiznat. Pak přišel hodnej policajt a dal mi stovku pokuty.“

O rok později stanulo osm účastníků tohoto soukromého hudebního festivalu před soudem. Mezi nimi i dva členové kapely Pod hladinou. Kamaráda z Kojetína Romana Matulu tehdy za výtržnictví a podněcování k trestnému činu odsoudili na deset měsíců odnětí svobody, které strávil ve věznici na Borech.

Další zátah zažil v Obědné (dnes součást Libiny) na Šumpersku. V tamním kulturním domě tam v rámci svatby Romana Moravce 8. listopadu 1986 vystoupilo několik undergroundových kapel. Kulturní dům ale obklíčili estébáci, esenbáci a milicionáři. Do sálu vstoupili s vlčáky bez náhubku a s obušky v ruce. Následovaly rány a několik mladých lidí pokousali psi. Účastníky festivalu pak naložili do autobusů. „Tam jsem taky dostal na budku. Nastrkali nás do antonů a za Libinou vykopli ven. Tam jsem u výslechu nebyl.“

Komunisty jsme vyhnali dveřma a vrátili se oknem

Ivan Roemer se také účastnil protirežimních demonstrací v Praze. Vzpomíná na jakousi podzimní v nespecifikovaném roce. Nejspíš se jednalo o 28. říjen 1988. „Měl jsem holku a jeli jsme se podívat do Prahy. Z Václaváku jsme šli tou uličkou na Staromák a tam to začali natáčet. V tom přijeli zezadu policajti, všichni se otočili a my jsme najednou byli v první řadě. Tehdy nás postříkali a pak nás rozehnali.“ O tři měsíce později byl při občanských nepokojích v Praze během tzv. Palachova týdne.

V Brně se pak také účastnil první i následných demonstrací sametové revoluce v listopadu 1989. Po pádu komunismu nějaký čas podnikal – stavěl a upravoval minigolfová hřiště. Poté vystřídal několik zaměstnání a v době natáčení v roce 2021 byl dlouhodobě nezaměstnaný. Váží si demokracie, ale s porevolučním vývojem není příliš spokojen. „Komunisty jsme vyhnali dveřma a oni se nám vrátili oknem. My nemáme kapitalismus, ale nějaký postkomunismus, dodává na závěr Ivan Roemer.