Helena Řezníčková

„Se rozhodovalo, kam kdo půjde. Protože jsem nevěděla, tak ze školy navrhli gymnázium a do Hradiště na Umprumku. Když se dala ta žádost, tak že v žádném případě nesmím studovat. I ze školy jeli do toho Hradiště a tam řekli – jak to uliční výbor zamítnul, tak to nepřipadá do úvahy. Tak jsem se nedostala vůbec nikam. Nás museli asi hodně nesnášet, ten uliční výbor. Protože třeba: na Cigánově se zaváděl plyn – to ještě byla máti zavřená – tak se zaváděl plyn, to se dělalo v sobotu, svépomoc. Tatínek s bráchou Jožkou kopali ty přípojky. A až potom došlo na trubky, tak u Jelínků před naším barákem to skončilo a u Chludů, vedle našeho baráku, to byla, jakože druhá větev – a my jsme zůstali bez plynu. To se zase vyřešilo, tatínek kupoval plynové bomby. Oni potom, když byla máti zavřená, zavřeli i ten dvůr. Okresní podnik služeb, nebo co to bylo, nám sebral ty stavební stroje a my jsme vůbec neměli kde mít dřevo. Zvířata samozřejmě šla bokem. Tatínek musel u nás na dvorku postavit šopu, kde jsme mohli mít uhlí. Měli jsme vlastní studnu, a jak to sebrali, dělal se městský vodovod, tak nám zavřeli tu vodu. To byla maminka ještě doma. Pamatuji se, že prala jednou za týden a museli jsme si od pumpy z Cigánova nanosit vodu na praní. Pamatuji si, jak jsme to s bráchou nosili po těch kýblech, ona i tatínek také. Takže tady byla jakási šikana.“

„Byla jsem v osmé třídě, tatínek byl na léčení v Karlových Varech, protože měl žaludeční vředy. Přišli jsme s bráchou ze školy, tam byla teta, maminčina švagrová, a nějací dva chlapi a maminka nám říkala: ,Děti, já musím odejít s těmi pány, tak poslouchejte tetu Mirku,‘ a rozloučila se s námi a odešla s nimi. A teta Mirka říkala: ,Babičku zabásli, seberte se a honem utíkejte k Novosadům, Malotům, ať jim řeknete, co se stalo, ať si dají pozor.‘ Tak my jsme s bráchou utíkali přes kopec až na Mladcovou a oni to udělali všem v jednu hodinu, zároveň. Takže všichni byli sebraní, včetně tety v Holešově. No a maminka byla skoro rok v samovazbě.“ – „A kde?“ – „V Hradišti, zrovna za Grebeníčka, a to bylo šílené. Protože, oni jí tam posílali... třeba paní Hudečková tam za ní přišla.“ – „Maminka nevěděla, že je udavačka?“ – „Ne, ne. Rok v samovazbě si neumím představit, matka od dvou děcek, puberťáků. To si právě pamatuji. Ona už tam měla umřít a pustili ji jako že na dovolenou, ten další rok. A to si pamatuji, že přišla úplná hubená stařena s bílými vlasy, bez zubů. Úplně jsme chodili po špičkách. Tatínek, to byly myslím prázdniny, také nás dával pryč. My jsme za ní šli na zahradu, když ležela na slunci, jenom si tak povídat, aby se neunavovala. Potom se vrátila zpátky a tam si doseděla celé ty dva roky. No a co byl teda horor, přišla z vězení s takovým štosem složenek, že jí tu samovazbu započítali jako hotel, protože nevydělávala. Přišla s šíleným dluhem – na kriminál! Tak hned druhý den musela jít do fabriky, do Rudého října, do gumáren. Ale dělala tam nějakou dobu, třeba měsíc. Protože si pamatuji, že jsme chodily spolu, protože já jsem byla v té dřevákové. Tam jí dělali nějakou vstupní prohlídku a zjistili, že v tom Hradišti dostala zelený zákal a hrozilo jí oslepnutí. Tak ji hned propustili. Zase bez ničeho ji propustili a hledala místo. Tak ji vzali do Družstva invalidů. A tam pracovala až do důchodu.“