Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Řezníčková (* 1943)

• narozena 1. prosince 1943 ve Zlíně

• pocházela z rodiny zlínských stavebníků, jejichž firma působila ve městě od začátku 20. století

• dědeček Josef Winkler založil stavební podnik s vlastní betonárnou, truhlárnou a pilou, otec s bratrem ve firmě pokračovali

• po roce 1948 byla rodinná firma znárodněna, otec Josef (1913) pracoval jako technik ve firmě, která jeho podnik převzala

• matka Helena (1919) byla v 50. letech zatčena a odsouzena, strávila dva roky ve vězení v Uherském Hradišti

• po propuštění pracovala v gumárnách a později v Družstvu invalidů

• Helena patřila na základní škole mezi nejlepší žákyně, přesto jí uliční výbor zakázal kvůli původu další studium

• po škole zůstala rok doma, starala se o domácnost, poté nastoupila do podniku Svit, kde pracovala v dřevákové dílně

• krátce žila i v Praze a stýkala se s umělci kolem AVU, učila se restaurování gobelínů

• po většinu života žila v Gottwaldově, nynějším Zlíně, pracovala jako technická kreslička a starala se o rodiče

• po roce 1989 se rodina zapojila do dlouhých restitučních řízení o navrácení majetku

Helena Řezníčková se narodila v roce 1943 do rodiny, která od roku 1900 úspěšně budovala první stavební firmu ve Zlíně. V roce 1948 si takzvaný státní správce bez ohlášení vzal od otce klíče od firmy a rodina zůstala bez prostředků. V roce 1957 byla matka zatčena a rok strávila v samovazbě ve věznici v Uherském Hradišti. Po svém odsouzení si odseděla další rok ve vězení. Přestože pamětnice ve škole výborně prospívala, uliční výbor jí zakázal další studium. Musela si hledat vlastní cestu.

Dětství ve Zlíně a stavební impérium Josefa Winklera

Helena Řezníčková, rozená Winklerová, se narodila 1. prosince 1943 ve Zlíně. Její příběh je úzce spjatý s městem, ve kterém vyrůstala, a s rodinnou stavební firmou, kterou založil její dědeček na počátku dvacátého století.

Dědeček Josef Winkler pocházel ze Vsetína a byl vystudovaný stavitel. Do Zlína se přestěhoval a firmu založil někdy kolem roku 1900. Cigánov, to byla spíš náves za řekou. Dědeček koupil jeden domek s pozemkem, kde vybudoval stavební dvůr se vším všudy. Uprostřed dvora stávala pila, v blízkém okolí vybudoval vlastní betonárnu, stolárnu a v menším domku ubytovával své zaměstnance. Ti bydleli později také v samotném dvoře, kde v třicátých letech stála budova s kancelářemi, byty, dílnami a stájemi. Postavil také velký sklad dřeva a u řeky Dřevnice později vybudoval i velkou zahradu. Stavitel Winkler do stavebních prací zapojoval lidi z okolních vesnic. Umožnil jim postavit si svépomocí domy v zlínské Hluboké ulici, tím se naučili všem řemeslům k tomu potřebným a získal tak tým schopných zaměstnanců. 

Firma brzy začala prosperovat. Winklerův podnik se zapsal do stavebního vývoje města i jeho okolí. Významným projektem byla čtvrť rodinných domků družstva Domov, kde firma dodávala domy na klíč, sokolský pavilon, budova okresního soudu. Rozruch ve městě způsobila výstavba Winklerova činžovního domu naproti mostu na Cigánově. V roce 1929 tady stavitel postavil dvou- a třípatrový obytný dvojdům s restaurací v přízemí a obchody. Kolem stavby vzniklo hodně sporů mezi stavitelem a Tomášem Baťou, tehdy starostou města a bojovníkem za abstinenci. Dohadovali se o to, zda má, či nemá být v domě povolen hostinec. Zvítězila myšlenka hotelu s restaurací. Z vedlejšího domu vznikl činžovní dům, kde bydlela i část rodiny Josefa Winklera. Stavitel byl ve městě uznávanou osobností. Stal se také stavebním znalcem městského stavebního úřadu. Zřídil i pobočku firmy ve Vsetíně. „První závod stavitelský ve Zlíně, J. Winkler stavitel, vdovské právo Štěpánka Winklerová, Zlín – Vsetín. Betonárna-Pila-Stolárna-Prodej veškerého stavebního materiálu,“ tak zněl přesný název firmy.

Rodinná firma po dědečkově smrti a za války

Po dědečkově smrti v roce 1934 vedli firmu jeho dva synové, otec pamětnice Josef (1913) a strýc Jan. Ve Zlíně mimo jiné postavili evangelický kostel podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka, „elektrické domy“ v Lorencově ulici a mnoho dalších staveb. Ve firmě pracovaly desítky lidí a byla známá po celém regionu. Za druhé světové války firma odmítla pracovat pro Němce, omezila provoz a zaměřila se jen na údržbu. „Tatínek byl důstojník, po mobilizaci byl zklamaný z vývoje v republice, strýc se zapojil do partyzánského boje,“ vzpomíná Helena Řezníčková.

Život na Cigánově během války

Na válku si Helena Řezníčková pamatuje hlavně z vyprávění. „Tatínek fotografoval bombardování Zlína. Maminka chodila pěšky do Žeranovic a vyměňovala u hospodářů oblečení za potraviny. Byly to tvrdé časy. Babička i dědeček z maminčiny strany z Prahy posílali mouku, rodina zase vajíčka.“ Doma měli slepice, kachny i prase. Rodinný areál na Cigánově byl rozsáhlý. „Vedle hospoda s restaurací, kuželky, krásná zahrada se záhony a fontánou s vodotryskem, včelín, bazén, kde jsme se koupali, a nádherný altán, kde jsme rádi sedávali na schodech. Pro děti kouzelné místo,“ vypráví pamětnice.

Komunistický převrat a znárodnění firmy

Po válce se firma znovu naplno rozjela, tatínek Josef se strýcem pokračovali v práci. Firma prosperovala, dokud nepřišel únor 1948. Helena Řezníčková si pamatuje ten den přesně. Třináctého března 1948, v den tatínkových narozenin (narozen 1913), „maminka prostřela stůl a sešla se celá rodina. Najednou se objevil nějaký muž, oznámil, že je národní správce, a žádal klíče od kanceláře. Všechno se zapečetilo. Rodiče byli přesvědčeni, že firma bude dál pokračovat pod jejich vedením. Jenže během pár hodin o všechno přišli. Peníze z trezorů zmizely.“ Tatínek se stal úředníkem v Pozemních stavbách, které firmu převzaly. Otec pracoval do důchodu ve firmě, byl to zkušený odborník. I přes politické prověrky si ho kolegové vážili. Po každé prověrce byl načas sesazen z lepšího místa, „ale vždy se vrátil díky svým schopnostem“, vypráví Helena Řezníčková. Tatínek zemřel v šedesáti letech v roce 1973.

Omezování rodiny po roce 1948

Domek na Cigánově jim sice zůstal, ale úřady rodině postupně komplikovaly život. „Nás museli asi hodně nesnášet, ten uliční výbor. Protože třeba na Cigánově se zaváděl plyn, to se dělalo v sobotu. Tatínek s bráchou Jožkou kopali ty přípojky. A až potom došlo na trubky, tak u Jelínků před naším barákem to skončilo a u Chludů, vedle našeho baráku – to byla jakože ,druhá větev‘– a my jsme zůstali bez plynu. To se zase vyřešilo tím, že tatínek kupoval plynové bomby,“ vzpomíná Helena Řezníčková. Vzali jim i vodu, pro kterou museli všichni chodit do pumpy na náměstíčku před domem, zrušili jim malé původní hospodářství ve dvoře. Zůstali odříznutí.

Matčin osud 

Matka Heleny Řezníčkové, Helena, rozená Járková, se narodila v roce 1919 v Ratboři u Kolína. Vyrůstala v Praze a do Zlína přišla po rozvodu s prvním manželem. V roce 1943 se provdala za Josefa Winklera, narodila se jim dcera Helena a po dvou letech syn Josef. Manželé se účastnili společenského života ve Zlíně. Setkávali se také s okruhem místních podnikatelů – Malotovými, Hudečkovými, ale i s hraběnkou Vrbnovou a dalšími. Scházeli se často v soukromí. Praktikovali mimo jiné učení Rudolfa Steinera (rakouský filozof, pedagog, sociální myslitel, esoterik). Věnovali se meditaci a spiritismu. Věřili, že komunistický režim jednou padne. V padesátých letech byla tato činnost režimem vnímána jako protistátní. Po udání jedné členky společenství, StB v jeden den zatkla všechny členy skupiny. V době, kdy se otec Josef léčil v lázních, byla matka Heleny Řezníčkové odvlečena z domu. 

„Přišli jsme s bráchou ze školy, tam byla teta, maminčina švagrová, a nějací dva chlapi a maminka nám říkala: ,Děti, já musím odejít s těmi pány, tak poslouchejte tetu Mirku,‘ a rozloučila se s námi a odešla s nimi.“ Byla umístěna do samovazby do věznice v Uherském Hradišti, kde v tom čase působil nechvalně proslulý Alois Grebeníček. Po roce vazby, z důvodu zcela podlomeného zdraví, byla propuštěna domů na sedmidenní „dovolenou“. „Ona už tam měla umřít a pustili ji jako že na dovolenou. A to si pamatuji, že přišla úplně hubená stařena s bílými vlasy, bez zubů. Bylo to strašné.“

Se všemi účastníky proběhl soud. Maminka pamětnice dostala dva roky žaláře. Po krátké „rekonvalescenci“ nastoupila do Uherského Hradiště na další rok do vězení. Při propouštění obdržela množství „složenek“, které musela zaplatit za roční pobyt ve věznici. To bylo v tom čase pro rodinu obrovské břemeno. V případě nezaplacení jí hrozil další trest. Musela proto rychle nastoupit do práce. Nejdříve chvíli pracovala v gumárnách Rudý říjen, než po zdravotní prohlídce zjistili, že má zelený zákal, pozůstatek věznění, a okamžitě ji propustili.

Nakonec našla zaměstnání v Družstvu invalidů, kde pracovala až do důchodu. Matka zůstala silnou osobností i po návratu z vězení. Rudě nalakované nehty a noblesní vzhled se staly tichým projevem odporu vůči režimu. Až do roku 1968, kdy byla plně rehabilitována, splácela složenky za pobyt ve vazbě. I přes všechno, co prožila – ztráta majetku, vězení, ponížení – zůstala statečná, sebevědomá a laskavá. Zemřela v roce 1999.

Dětství a dospívání pod dohledem režimu

Helena Řezníčková měla na osmiletce výborný prospěch, účastnila se matematické olympiády, měla výtvarné nadání, chtěla dál studovat. Učitelé jí doporučili, aby se přihlásila na gymnázium a na UMPRUM do Uherského Hradiště, kam ji ke zkouškám dokonce doprovodili. Zasáhl ale místní uliční výbor a studium pamětnici zakázal „kvůli buržoaznímu původu“, vzpomíná. Rok zůstala doma, protože byla mladá a nemohla ještě podle zákona pracovat, a pomáhala otci s domácností. Po roce nastoupila do národního podniku Svit v Gottwaldově, kde pracovala v dřevákové dílně. Práci skvěle zvládala, sama se vzdělávala, hodně četla, učila se cizí jazyky, malovala. Přes všechny překážky hledala cestu k vlastnímu životu. Studovala večerně ekonomickou školu, ale vědomě nešla k maturitě, „protože jsem žádný papír nechtěla“.

Útěk do Prahy a hledání svobody

Během šedesátých let však začala cítit stále silnější touhu odejít z monotónního prostředí továrny. Toužila po svobodě, po možnosti žít jinak. Rozhodla se odjet stopem do Prahy. Byla mladá, odhodlaná a toužila po změně. V Praze se dostala do prostředí uměleckých kruhů, seznámila se s lidmi kolem divadel a výtvarné scény a společenství evangelíků. Byla to úplně jiná atmosféra než v Gottwaldově – svobodnější a otevřenější. I když oficiálně zůstávala Helena Řezníčková zaměstnána ve Svitu, do Prahy se vracela opakovaně a navázala tam blízká přátelství, která ji ovlivnila na celý život. Prahu vnímala jako místo úniku a duševní svobody, přestože režim byl stále přítomný. Vrátila se domů. Využila dřívějšího zvládnutí techniky restaurování historických gobelínů a vyráběla z různých motivů jejich kopie. Vdala se a s Milanem Řezníčkem vychovávali tři děti – Josefa, Matěje a Helenu. 

V sedmdesátých letech ji předvolala Státní bezpečnost v Gottwaldově k výslechu. Ten byl zaměřen na lidi, se kterými se stýkal její manžel Milan. Přátelil se s disidentem Ivanem Lamperem, který zajímal tajnou policii především. Pamětnice však odolala jejich zastrašování a více se už s StB nesetkala. Našla si novou práci jako technická kreslička ve zlínském Stavoprojektu, kde se cítila šťastná, a zůstala v zaměstnání až do důchodu.

Nekonečné restituce majetku po roce 1989

Po sametové revoluci v roce 1989 začala rodina usilovat o restituci majetku. Areál na Cigánově byl mezitím využíván různými podniky. Od výzkumného ústavu až po autoservis. Restituční proces trval dvanáct let.

Helena Řezníčková žila ve Zlíně, starala se o dům a majetek rodiny a uchovávala rodinné vzpomínky. I přes těžké životní zkušenosti si zachovala smysl pro humor, vnitřní sílu a pevné rodinné kořeny. Na otázku, co je v životě důležité, odpověděla: „Být sám sebou, vycházet sám se sebou, se svým tělem a žasnout. Od nekonečna po druhé nekonečno, jsem šťastná, že jsem ta malá součástečka toho všeho.“ 

V době natáčení, v říjnu 2025, žila Helena Řezníčková ve svém domku ve Zlíně.