„Když jsme se brali s Mařenkou, tak se muselo napřed jít na úřad a potom teprve do kostela. Na úřad jsem šel akorát já, [Mařenka] a svědkové. Jirka byl mně a Jindra, brácha Mařenky, byl jí za svědka. Přišli jsme, pořád vyhlíželi, jak přijdeme. My jsme se tam objevili jen tak. Koukali po sobě a říkali: ‚Máte prstýnky?‘ A já jsem říkal: ‚Ne, mám je u faráře.‘ Tak se tak po sobě podívali…“
„Pamatuju si, že jednou jsem taky jeden [noční pochod] vedl [z tábora]. Vždycky za měsíčku, když byl úplněk, tak se šlo.“ – „Kam jste šli?“ – „Když jsme se dívali dolů z Ostaše, tak tam v lese vyčníval takový balvan. Les nebyl vysoký, asi takové mladší stromy. Tak nad ně vyčníval. My jsme mu říkali Měsíční kámen. K tomu jsem jednou v noci vedl celou výpravu. Jelínek tam ještě myslím byl, ne, Karel Morávek tam byl a říkal: ‚Láďo, trefíš tam vůbec?‘ Říkám: ‚Bez starosti!‘ To jsme šli cesta necesta. Viděl jsem akorát shora z Ostaše, kde to asi je. Tady byl, tady jsme měli tábor a tady byla louka, klučánka. Tady se zvedal les, tady byl nižší, tábor jsme měli v lese, tam byla louka a vzrostlé borovice, kousek roviny a pak se zvedal nahoru na Ostaš. Z Ostaše jsem viděl… tady byl potom normálně les a tady někde byl ten Měsíční kámen – a přesně jsme k němu došli.“
„[Na Staroměstském] náměstí, jak tam byla vypálená radnice, tam byli pověšení za nohu esesáci. Na půl stržené oblečení, akorát aby bylo vidět, že jsou esesáci. Zapíchané nože v nich, opálení, pod nimi rozdělali oheň. Vím, že jsme pak odtamtud utekli. Úplně se nám z toho zvedal žaludek.“
„Tatínek nás nikam nechtěl pustit. Na Královce byla velká barikáda, tam se pořád střílelo, tak tatínek říkal: ,Nikam nepůjdete! Tady budete sedět.‘ Ve Šlikovce naproti bydlel můj spolužák, nějakej Volmut. A ten to tam odnesl. Byla tam taková krásná alej v Břevnově, Bělohorskou nahoru, kaštany. Ty byly takovéhle a zrovna v květu. Pokáceli je do barikády a tramvaj tam obrátili.“
„Byla to taková stará budova. Umyvadla, to nám vždycky přinesli v umyvadle vodu na umytí. Nebyla tam žádná sprcha, nic takového. To bylo takové dost primitivní. Byl jsem tam tak únor/březen, a to si pamatuju, že přišli Němci do Prahy. Sestry a tohleto to byli většinou ‚zaprodaní‘ Němci nebo Němky, mluvilo se tam většinou německy v nemocnici. A teď oni, když přišli Němci do Prahy, tak oni: ,Hurá, hurá!‘ To si pamatuju. Byli jsme u okna a koukali jsme na ně, jak přijeli, jak projížděli ulicemi. A sněžilo, to byl takový maglajs, mokrý sníh.“
Vladimír Rak se narodil 18. listopadu 1925 v Praze jako druhorozený ze šesti dětí Josefu Rakovi a Terezii, rozené Vodičkové. Jeho otec byl legionářem v Rusku, vyučil se dekorativním malířem a po roce 1848 přišel o živnost. Zachoval se jeho deník se skicami z ruského zajetí, který vydala rodina roku 2009. Vladimír Rak prožil dětství především na Břevnově. Tady absolvoval základní školu a roku 1937 vstoupil s bratrem Jiřím do křesťanského skautského oddílu Legio Angelica. Až do války byl členem 48. oddílu a docházel do klubovny Patronátu na Malou Stranu. Dobu příchodu Němců do Prahy v březnu roku 1939 prožil v německé dětské nemocnici na Karlově se spálou. Poté nastoupil do učení u firmy Ebert v Libni a vyučil se soustružníkem. Pražské povstání strávil v nuceném „domácím vězení“. Na nedaleké Královce vznikla barikáda, střílelo se v ulicích a jedna kulka dokonce vletěla i k nim do bytu. Když se dění uklidnilo, vydal se s bratry dolů do města a na Staroměstském náměstí se stali svědky hanobení těl přívrženců nacismu. Již v červnu se zúčastnil skautského „Tábora sedmi“ u Čermné, v srpnu následoval další u Kyšperku. V letech 1946 a 1947 se zúčastnil táborů u Sepekova a pod Ostaší. Vedl také svou družinku v rámci břevnovského skautského oddílu Jelenů. Na podzim roku 1947 nastoupil vojenskou službu u protiletadlových dělostřelců na Pohořelci. V rámci jednoho výjezdu mimo Prahu se dostal do severočeského Sloupu v Čechách, kde jeho jednotka sloužila v květnu 1948 čestnou stráž při odhalování pomníku TGM. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Marií Fraňkovou, kterou si pak roku 1950 vzal. Nějakou dobu po svatbě ještě žili odděleně, než se jim naskytla příležitost společného bydlení v Novém Boru. Vychovali dceru Helenu a syna Pavla. Vladimír Rak pracoval jako soustružník v Novoborských strojírnách. V šedesátých letech byl osloven, aby vstoupil do Komunistické strany Československa, to však rezolutně odmítl. Po roce 1989 obnovil kontakty s břevnovskými skauty 48. oddílu Legio Angelica. Zůstal aktivní až do posledních let svého života. Zemřel 21. února 2019 ve věku 93 let.
