Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Rak (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 18. listopadu 1925 v Praze

• jeho otec Josef Rak se stal legionářem v Rusku

• vyrůstal na pražském Břevnově

• roku 1937 se spolu s bratrem Jiřím stal skautem oddílu Legio Angelica (LA)

• za války se vyučil soustružníkem

• v Praze prožil květnové povstání

• po válce se vrátil ke skautování a až do roku 1947 se účastnil táborů LA

• roku 1947 nastoupil vojenskou službu u protiletadl. dělostřelců na Pohořelci

• roku 1950 se oženil s Marií Fraňkovou a usadili se v Novém Boru

• celý život pracoval jako soustružník v Novoborských strojírnách

• po roce 1989 udržoval kontakty se skauty LA v Praze

• zemřel 21. února 2019 ve věku 93 let

Rodiči Vladimíra Raka byli Josef Rak a Terezie Raková (roz. Vodičková). Seznámili se po 1. sv. válce v Praze. Terezie Vodičková tehdy sloužila v rodině jednoho lékaře, Josef Rak se právě vrátil po šesti letech do Prahy jako československý legionář.

Před koncem vojny vypukla válka

Ještě před válkou se vyučil dekorativním malířem (u svého otce Jaroslava Raka), absolvoval kadetní školu rakousko-uherské armády ve Vídni a měsíc před koncem vojny byl 31. července 1914 v rámci všeobecné mobilizace povolán do zbraně. V srpnu odjel do Lvova na Haliči, ale už 28. října téhož roku byl zajat ruskou armádou. Na tuto dobu vzpomíná jeho syn Vladimír následovně: „Tatínek padnul do zajetí. Nevím, kolik let byl na Sibiři. Museli pracovat. Dělali u sedláků, takže se měl celkem přijatelně. Měl aspoň jídlo. A pak se utvořily československé legie.“ 

Druhého října 1917 vstoupil do čsl. armády legionářské a v rámci 6. střeleckého pluku (8. roty) bojoval u Bachmače a Marinovky. „Tatínek často vyprávěl, co zkusili v Rusku. Co tam zažili, jak tam bojovali proti bolševikům, jak je vždycky rozprášili. Byla to banda loupežníků, stateční vůbec nebyli. Stačilo párkrát vystřelit a byli pryč. No zažil si tam hodně, hlavně kruté zimy. (…) Ty zimy byly strašné. Omrzly mu nohy. Měl úplně černý palec, ale vyléčil se a nepřišel o prsty,“ vzpomíná Vladimír Rak.

Na jaře roku 1920 se Josef Rak po sibiřských útrapách konečně vydal domů. Plavil se na lodi President Grant (23. transport) přes Hongkong, Singapur, Kolombo a Port Said do Terstu. Cesta dlouhá 19 583 km se 12. června 1920 uzavřela. Brzy se opět setkal s rodiči a bratry v Praze.

Na jeho životní osudy po roce 1948 vzpomíná Vladimír Rak takto: „Tatínek měl velké album fotografií. Pohledy ze Sibiře, Vladivostoku, které sbíral po cestě. (…) Komunisti ruské legionáře nenáviděli. (…) Byl živnostník, po válce malířem pokojů. Mezitím chodil a maloval kostely a po válce měl zakázky. Pak mu sebrali živnost a musel pracovat v nějakém družstvu. To byly hrozné podmínky, peníze skoro žádné. Museli stříkat proti požáru půdy, krovy. Nějakým takovým solným roztokem, a to měli vždycky rozežrané ruce. Na to si vzpomínám. Pak tatínek chtěl udělat výstavu svých obrazů, co měl z Ruska. Nabídl je svazu, ale neuskutečnilo se to,“ vzpomíná Vladimír Rak. Jeho otec zemřel 26. května 1971.

Dětství prožil hlavně na Břevnově 

Roku 1924 se Josefu Rakovi a Terezii Rakové narodil první syn Jiří. Za rok po něm Vladimír Rak. Rané dětství prožili v Letech a v Radotíně. „Jednou jsme vytáhli mamince necky na prádlo, že budeme jezdit po Berounce. Tak jsme do toho nasedli, chvilku jsme tam takhle jezdili, a pak nám necky vzal proud a odnesl nám je až ke zbraslavskému mostu. Od maminky jsme tenkrát dostali vejřez. To ještě měla rákosku, museli jsme poslouchat,“ vzpomíná. V Radotíně prožil krásné období, kdy si dělali rybníčky v písčitých zákrutech Berounky a naháněli do nich oukleje. V té době se také narodil jeho mladší bratr Miroslav, později i sestra Ludmila a tam také nastoupil do první třídy. Kolem roku 1932 se s rodiči přestěhovali a jejich novým domovem se stal Břevnov. 

„Bydleli jsme v takové vilce v suterénu, U Třetí baterie č. 1035. To si pamatuju do dneška. (…) Byla tam ještě pískovna. Doloval se tam písek. Z toho stavěli celý Břevnov a celou Prahu. No a naproti sousedila vila gen. Neumanna. A on měl syna. Měl doma staré pušky a revolvery a [jeho syn] nám je půjčoval a my si vždycky hráli na bandity a na loupežníky. (…) Zbraně byly bez munice, většinou z 1. světové války, některé i starší. Měl i dva bubínkové kolty,“ vzpomíná. 

Poté, co se narodila dvojčata Bořivoj a Přemysl, se už osmičlenná rodina v malém bytě, a navíc bez příslušenství, tísnila. Když se naskytla příležitost většího bytu v tehdejší Otakarově ulici, neváhali a stěhovali se znovu.

Do života jim vstoupila Andělská legie

Břevnov byl tehdy ideálním místem pro klukovské lumpárny, které chlapci vymýšleli v tamějším lomu, pískovně, jen tak na ulici nebo v klášterní zahradě. Tam našli Vladimír se starším bratrem Jiřím společníky v synovi klášterního zahradníka Karlu Morávkovi a ministrantovi u sv. Markéty Jiřím Svobodovi. S Břevnovským klášterem je nepojily jen hry, ale také každonedělní mše, které navštěvovali s oběma rodiči. To vše byly okolnosti, které logicky vyústily v roce 1937 ve vstup do tehdy už deset let fungující organizace Legio Angelica. Tu založil Pater Method Klement, tehdy ještě v klášteře Na Slovanech, jako aktivitu pro jeho tehdejší ministranty. Postupem času živelně přerostla v hnutí křesťanských skautů, jehož jádrem byla tzv. Falanx (nejužší vedení kolem Patera; jedním z členů byl např. starší bratr Karla Morávka Josef anebo Bohuslav Sláva Hlaváč, táborový kněz a radioamatér).

Mladí členové Legio Angelica organizovali tábory, podíleli se na vydávání osvětového časopisu, zakládali oddíly (i mimo republiku) nebo vstupovali do kněžských seminářů. V době, kdy k nim přišel Vladimír Rak, později zvaný Kaštan, měli klubovnu na Malé Straně u Čertovky. Oddílového života se běžně účastnil i Pater Klement. Na několika dobových fotografiích je zachycen dokonce v rajtkách a bez kolárku. Stejně tak i někteří řeholníci z Břevnovského kláštera např. hráli s hochy fotbal, jezdili s nimi na tábory atd.

Poselstvím Legio Angelica bylo vychovat řádné chlapce jednak pro kněžskou službu (k tomu také přispíval jejich časopis, který např. vysvětloval liturgii) a také obecně umožnit poznání pravd sv. náboženství. Vzorem byla slavná historická římská legie, kterou nechal císař Maximianus Herculeus nejprve zdecimovat (popravit každého desátého muže) a posléze kompletně vyvraždit jako odpověď na jejich „neposlušnost“, kterou bylo přijetí křesťanství. 

Na členy Legio Angelica byly kladeny vysoké nároky. Její členové měli být „čilí, veselí a ušlechtilí hoši, neohrožení ve vyznávání víry, kterým vždycky zbývá trochu času pro svátostného Spasitele, a musí v nich vládnouti i vojenský duch poslušnosti a kázně“. Mezi aktivity legie patřila účast na poutích, pořádání táborů, ale také kulturní a dramatická činnost. Např. pásmo písní a scének „Mluví k vám Inyankara“ z roku 1946, na kterém se osobně účastnil i Vladimír Rak.

Činnost Legio Angelica narušila druhá světová válka, později i zákaz Junáka po komunistickém převratu, ale také vnitřní intriky uvnitř církve, kdy byl roku 1937 v době největší aktivity Pater Method odejit z vedení a z redakce časopisu. Po roce 1989 došlo k symbolickému předání vlajky oddílu Jelenů Josefem Jelínkem břevnovským skautům, ale činnost Legio Angelica se už nikdy neobnovila (pouze v roce 1968 na několik měsíců).

První dny německé okupace prožil v nemocnici

V době svého vstupu do Legio Angelica chodil Vladimír Rak do nové břevnovské školy (nyní v blízkosti Patočkovy ulice). „Na měšťance si pamatuju na učitele češtiny. Pecka se jmenoval. To byl pedant. Už to byl starší pán, měl tak kolem šedesátky. Jinak byl ve třídě řev, jak to vždycky bývalo, ale jak jsme měli hodinu, tak jsme byli jak putičky. Měl rákosku, a jak někdo zlobil, tak už ji dostal na zadek,“ vzpomíná. Nejvíc ho zajímal zeměpis a rýsování, díky učitelce Ingrišové celkem i matematika. Než začala 2. sv. válka, přestěhovali se do nynější ulice Heleny Malířové, kde už zůstali.

Čtvrtý ročník základní školy roku 1939 nuceně absolvoval na Pohořelci, protože Němci školu zabrali pro lazaret a břevnovské děti se musely na směny učit v budově na Hradčanech. 15. březen 1939 prožil v nemocnici na Karlově, kde ležel se spálou: „Byla to taková stará budova. AN umytí nám nosili umyvadlo, nebyla tam žádná sprcha, nic takového. Sestry tam byly většinou zaprodané Němky, mluvilo se tam většinou německy. A když přišli Němci do Prahy, tak ony: ,Hurá, hurá!‘ To si pamatuju, byli jsme u okna a koukali jsme na ně, jak přijeli, jak projížděli ulicemi. A sněžilo, to byl takový mokrý sníh,“ vypráví.

Po zotavení a uzavření měšťanky nastoupil v Libni do učení a praxi absolvoval u firmy Ebert, kde se dělaly požární stříkačky. Vyučil se soustružníkem a u řemesla zůstal celý život. 

Praha volala o pomoc a oni museli zůstat doma

„Tatínek nás nikam nechtěl pustit,“ vzpomíná na Pražské povstání. „Na Královce byla velká barikáda, tam se pořád střílelo a tatínek říkal: ,Nikam nepůjdete! Tady budete sedět.‘ Kousek vedle, ve Šlikovce naproti, bydlel můj spolužák, nějaký Volmut. A ten to odnesl. (…) V Břevnově byla taková krásná alej – Bělohorskou nahoru, kaštany. Ty byly zrovna v květu. A oni je pokáceli do barikády a obrátili tam tramvaj.“ 

Když se situace na Břevnově uklidnila, vydal se s bratry na Staré Město. Tehdy se poprvé setkali tváří tvář se smrtí a s lidskou mstou: „Byli jsme se potom podívat po revoluci, když to utichlo, do Prahy dolů na Staroměstské náměstí. Byla tam vypálená radnice. Tam byli pověšení za nohu esesáci. Do půl těla stržené oblečení, akorát aby bylo vidět, že jsou esesáci. Zapíchané nože v nich, opálení, pod nimi rozdělali oheň. Pak jsme odtamtud utekli. Úplně se nám zvedal žaludek.“

Legie pokračovala i po válce

Skauti Legio Angelica se po 2. sv. válce rychle „otřepali“ a už v červnu odjel Vladimír Rak s dalšími členy na tzv. Tábor sedmi u Čermné, kde podle jeho slov ještě řádili v lesích banderovci. Nebyl to tábor v pravém slova smyslu. Šlo spíše o nábor nových duší a předání zkušeností k založení a vedení nového tamějšího oddílu. Spolu s „Kaštanem“ se ho zúčastnili Josef Jelínek, Karel Morávek, Václav Novák, Jiří Svoboda, Jindřich Rajn a starší bratr Jiří. V srpnu téhož roku se pak konečně dočkali svého prvního regulérního tábora u Kyšperku. Byl to tzv. Blátivý dolík a po každé průtrži svým obyvatelům znovu potvrzoval své jméno. 

V následujícím roce se v červenci konal tábor v Chlumu u Sepekova. Zúčastnil se ho, jakož i tábora předchozího, také Bohuslav Hlaváč, člen Falanx. V dřevěné kapličce obklopené pohanskými totemy každý den sloužil mši za pomoci mikrofonu a reproduktoru vlastní výroby. Kaštan si uchoval deník, ve kterém se lze dočíst o každodenním programu, o jeho funkci táborového hospodáře, plnění „orlích per“ (zkoušky zdatnosti, vytrvalosti, odvahy), a dokonce i o přesném jídelníčku, na němž měl hlavní zásluhu břevnovský cukrář Opalecký, zvaný Strejda. V polovině tábora se Kaštan rozloučil, a jak měl domluveno s kamarádem z učení Miroslavem Strakou, projeli společně na kolech jen s batohem a celtou téměř celou Šumavu. Vrátili se pár dní před koncem tábora a pomohli s bouráním stanů a přesunem věcí zpět do Prahy (mimo jiné měli např. půjčené hrnce z břevnovské klášterní kuchyně). 

Třetí a poslední tábor prožil Vladimír Rak pod horou Ostaš v Orlických horách. V blízkosti tábora bylo skalní město, kde si chlapci dělali skrýše s totemy, a také tajuplný balvan, čnějící nad okolní stromy, zvaný Měsíční kámen, ke kterému Kaštan jednou v noci vedl táborovou výpravu: „Dělaly se noční výlety. Pamatuju, že jednou jsem taky jeden vedl z tábora. Vždycky za měsíčku, když byl úplněk. (…) Když jsme se dívali dolů z Ostaše, tak tam v lese vyčníval takový balvan. Les nebyl vysoký, mladší stromy. Říkali jsme mu vždycky Měsíční kámen. K tomu jsem jednou v noci vedl celou výpravu. (…) Byl tam taky Karel Morávek a říkal: ‚Láďo, trefíš tam vůbec?‘ Já říkal: ‚Bez starosti!‘ Šli jsme cesta necesta. (…) A přesně jsme k němu došli.“

Ke konci tábora se sám vydal na puťák Orlickými horami. Cestu mu znepříjemňovala zraněná ruka, ale i tak přespal například na vrcholu Deštné v nejvyšším patře geodetického trianglu a pozoroval jeleny pasoucí se v borůvčí pod ním.

Vladimír Rak byl v LA jedním z aktivních a řádných členů. Zastával funkci rádce, později i hospodáře a zástupce vedoucího oddílu. Prošel třemi klubovnami LA (na Malé Straně, u Vypichu a ve Vojtěšce), účastnil se průvodů LA v rámci poutí, pomáhal např. s přípravou pásma „Hovoří k vám Inyakara“ aj. a vedl také svoji družinku vlčat.

Vojnu si odsloužil nedaleko domova

Na podzim roku 1947 nastoupil vojenskou službu u protiletadlových dělostřelců na Pohořelci. Poslední byt, ve kterém bydleli ještě všichni společně, byl v dnešní ulici Heleny Malířové nedaleko Královky, tedy co by kamenem dohodil z kasáren. Vojna mu byla tedy spíš zaměstnáním, prakticky denně býval odpoledne doma. V dobrém vzpomíná na velitele majora Lhotu, na pochody z Hradčan, na execírák u Hvězdy, kdy si zpívali do kroku, na výjezdy za Prahu třeba až do Mohelnice nad Popelkou a střílení z kanonu. 

Jednou je cesta zavedla až do Sloupu v Čechách, kde drželi 16. května 1948 čestnou stráž při odhalování busty T. G. M. Večer pak byla vesnická tancovačka a tam se seznámil se svou budoucí ženou, Marií Fraňkovou. Později si začali dopisovat, jezdil za ní, přestáli i nucenou odmlku, když těžce onemocněla tuberkulózou. Musela do sanatoria a její maminka jí nepředávala jeho dopisy. Po návratu se opět „našli“ a roku 1950 slavili ve Sloupu v kostele svatbu. Vladimír Rak vypráví o nutném zlu, obřadu na úřadě v Novém Boru:

„Když jsme se brali s Mařenkou, tak se muselo nejdřív na úřad a potom teprve do kostela. Na úřad jsem šel akorát já, Mařenka a svědkové Jirka a Jindra. (…) A když jsme tam přišli, pořád vyhlíželi, jak přijedeme. Objevili jsme se tam jen tak, koukali po sobě a říkali: ,Máte prstýnky?‘ A já jsem říkal: ,Ne, mám je u faráře.‘ Tak se tak po sobě podívali, odříkali to a šli jsme.“ Na svatební cestu jeli na Ostaš.

Nový Bor se nakonec stal jejich domovem

Společné bydlení se snažili vyřešit žádostí o byt v Praze, ale šance na přidělení nebyla ani po roce čekání téměř žádná. Žili odděleně až do chvíle, kdy se naskytl malý byt v Novém Boru v Zahradní ulici. Tam se pak také roku 1953 narodila jejich dcera Helena. Byl to starý studený byt s vodovodem na chodbě a suchým záchodem na pavlači, snažili se tedy hledat dál. Brzy se jim pak povedlo odkoupit dům, ve kterém bývalo v Novém Boru dřív pekařství. Tam se pak roku 1957 narodil syn Pavel.

Vladimír Rak pracoval v Novoborských strojírnách nejprve jako frézař, později na závitové brusce, kde byla jeho přesná práce velmi ceněna. V šedesátých letech dostal nabídku, aby vstoupil do Komunistické strany Československa. „Byl jsem na směně snad jediný, kdo nebyl ve straně,“ vzpomíná. „A jednou za mnou takhle přišel předseda s přihláškou. Byl tam se mnou můj spolupracovník Brabec. S tím jsem si docela rozuměl. Přišli za námi a já jsem mu říkal, když mi dával tu přihlášku: ‚Já do žádné strany nikdy nevstoupím.‘ A ještě jsem mu to asi třikrát zdůraznil: ‚Nikdy, nikdy, nikdy!‘ Předseda sklopil oči. Myslel jsem, že budu mít nějaký průšvih, a vůbec nic,“ vzpomíná.

O pět let přesloužil důchod a ani poté, co odešel „na odpočinek“, nikdy nezahálel. Zůstal aktivním až do posledních dnů svého života. Zemřel 21. února 2019 ve věku devadesáti tří let.