Marie Raisiglová

* 1932

  • „Občas si mě pozval vedoucí školského odboru a zeptal se mě, jestli můžu učit, když jsem věřící. A já jsem říkala: ,Můžu učit, proč bych nemohla.’ A on říkal: ,Ale jak je to s tím Bohem a s dětmi?’ A já jsem říkala: ,Děti se mě na to, jestli je Bůh, nebo není, neptají, protože se učíme počty a český jazyk.’ A on říkal: ,No a když se vás zeptají?’ Povídám: ,No, když se mě zeptají, tak řeknu, že Bůh je, přijdu za vámi a podám tady výpověď. Ale zatím se mě děti na to neptaly, tak zatím si myslím, že můžu učit.’“

  • „Oni přišli brzy ráno a oni jak zvonili, naši to slyšeli a věděli, že je to gestapo, takže se jim nechtělo vstávat a jít jim otevřít. Jenomže já jsem se taky vzbudila, jak hrozně zvonili, a tak prostě jsem rodiče vzbudila, ale oni už dávno vzbuzení byli. Říkala jsem: ,On tady někdo zvoní!’ No, tak naši vstali a šli jim otevřít. Takže oni tam přišli a sebrali tatínka a odnesli všechny látky, které jsme tam měli v tý vlajce, a vzali nám rádio. Pak přijeli pro maminku ještě.“

  • „Jednou večer přišel domů a říkal, že potkal nějakého známého, o kterém se říkalo, že ho sebralo gestapo. Potkal ho najednou na ulici. Bavili se a dali si schůzku. Ale [Václav Morávek] měl strach, že to je nějaká zrada. Gestapo ho zřejmě pustilo, aby Morávka přivedl. A tak to tam s tatínkem řešili, jak to udělat. Tu schůzku měli na Prašným mostě. A tatínek nakonec mu řekl: ,Hele, vy jste se ze všeho vždycky dostal, vy se dostanete i tady z toho.’ Morávek nikdy neměl naše klíče, ale tentokrát mu je tatínek vnutil a řekl, že kdyby utíkal před těma gestapákama, aby nemusel zvonit a čekat, až mu otevřeme, ale aby si mohl sám otevřít, tak mu ty klíče nakonec vnutil. A on, Morávek, řekl: ,Dobře, ale když uvidím, že je zle, tak je vyhodím.’ No a opravdu je vyhodil. Jenomže oni tam byli nejenom esesáci, ale byli tam i naši strážníci. A ten jeden strážník slyšel, že něco cvaklo, že Morávek něco vyhodil, a tak dlouho tam chodil, až našel ty naše klíče. A tak je přinesl na stanici, no a tatínek druhý den přišel do práce a viděl, že tam visí naše klíče. Říkal: ,Co to je tady?’ A oni říkali, že budou teď chodit a ptát se, jestli někdo neztratil nebo nepotřebuje klíče. Tatínek se hodil marod a zůstal doma, protože věděl, že to už je konec.“

  • „On [Václav Morávek] většinou přes den seděl v kuchyni. On uměl veršovat. On prostě sypal básničky, které si vymýšlel. Já jsem tenkrát dostala k Vánocům loutkové divadlo a on mi psal ve verších hry pro ty loutky. Prohlédl si moje loutky a psal pro ně hry. Jenomže maminka to potom všechno spláchla, když gestapo zatklo tatínka, všechny tyto věci spláchla. Protože Václav Morávek říkal: ,Kdyby přišli gestapáci, oni znají moje písmo.’ To jsme věděli, že on má něco s gestapem, ale pod jménem pan učitel Malý. A on říkal: ,To hned zničte.’ Takže maminka to potom všechno zničila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 26.04.2023

    (audio)
    délka: 02:01:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 24.05.2023

    (audio)
    délka: 02:21:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Václav Morávek se u nich ukrýval pod jménem „pan učitel Malý“

Marie Raisiglová, rozená Ajšmanová, na Petřinách, rok 1944
Marie Raisiglová, rozená Ajšmanová, na Petřinách, rok 1944
zdroj: archiv pamětnice

Marie Raisiglová, rozená Ajšmanová, se narodila 15. července 1932 v Praze-Ruzyni. Otec Václav Ajšman pracoval jako strážník a po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje. Kromě pomoci Židům, kterým poskytovali potraviny, Ajšmanovi nabídli v břevnovském bytu útočiště Václavu Morávkovi, jednomu z odbojářské trojice Balabán-Mašín-Morávek. Václav Morávek se u rodiny skrýval od konce roku 1941, načež 21. března 1942 zahynul při přestřelce s nacisty. Jeho úkryt u Ajšmanových byl poté odhalen a Václava Ajšmana nacisté 30. června popravili na kobyliské střelnici. Matka Marie Ajšmanová začala rodinu živit jako posluhovačka. Morávkova sestra Jarmila Morávková nabídla Marii místo na gymnáziu při učitelském ústavu. Zde Marie roku 1950 odmaturovala a stala se učitelkou na prvním stupni. Aby unikla tlaku na vstup do KSČ, roku 1958 se stala členkou Československé strany lidové. V následujících letech kvůli tomu čelila ve školství diskriminaci a vyhrožování. Od roku 1964 působila jako poslankyně za ČSL na obvodním národním výboru Prahy 5, od roku 1968 byla poslankyní Národního výboru hlavního města Prahy, kde zasedala ve školské komisi. V témže roce vstoupila s manželem Janem Raisiglem do církve bratrské. Roku 1975 odešla ze školství a pracovala pro ČSL, nejprve jako ředitelka Ústřední politické školy Čs. strany lidové v Klínci, poté jako tajemnice lidovců na Praze 2, Praze 4, Praze 6 a Praze 9. S manželem vychovala tři děti: Marii (1954), Hanu (1955) a Jana (1957).