Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Raisiglová (* 1932)

• narozena 15. července 1932 v Ruzyni

• otec Václav Ajšman byl ševcem u prvorepublikové policie, později strážníkem

• v roce 1938 se Ajšmanovi přestěhovali na Petřiny

• Václav Ajšman za protektorátu pracoval pro domácí odboj

• od prosince 1941 do března 1942 se u Ajšmanových ukrýval Václav Morávek

• krátce po Morávkově smrti v přestřelce s gestapem byl jeho úkryt odhalen

• Václav Ajšman byl 30. června 1942 popraven na střelnici v Kobylisích

• v letech 1946–1950 pamětnice studovala gymnázium při učitelském ústavu

• od roku 1950 působila jako učitelka v Kopistech, poté v Praze

• v roce 1958 vstoupila do Československé strany lidové

• od roku 1964 poslankyní za ČSL na Obvodním národním výboru pro Prahu 5

• od roku 1968 poslankyní Národního výboru hl. města Prahy

• od roku 1975 pracovala jako zaměstnankyně ČSL

• v 70. a 80. letech vystřídala pozici tajemnice Čs. strany lidové ve čtyřech částech Prahy

• v roce 2023 žila v Praze

Milý, hodný pán, který skládal veršované hry pro její loutkové divadlo. Tak poznala Marie Raisiglová v době svého dětství Václava Morávka, jednoho z legendární odbojářské trojice Balabán-Mašín-Morávek, která v letech 1939–1942 statečně vzdorovala gestapu. Její rodiče ukrývali Václava Morávka v posledních týdnech jeho života ve svém bytě na Petřinách. 

Otec pamětnice Václav Ajšman pocházel z Nových Mitrovic u Plzně. Za první světové války byl raněn a poté získal práci ve státních službách jako švec u prvorepublikové policie. Později se sám stal strážníkem a působil na stanici v Dejvicích. 

Zde se také seznámil s Marií Krejčovou, která vyrůstala na pražském Břevnově; její otec Václav Krejča byl poklasným v břevnovském klášteře. Manželé Ajšmanovi se vzali roku 1931, usadili se v pronajatém domku v Ruzyni a 15. července 1932 se jim narodila jediná dcera Marie. 

S rodinou žila ještě babička z otcovy strany, Kateřina Ajšmanová. Byla už téměř nepohyblivá a rodině vypomáhala hlavně hlídáním malé Marie. „Neuměla číst ani psát. Pohádky mi nevyprávěla, protože je sama moc neznala. Vyprávěla spíše příhody ze života,“ vzpomíná na babičku Marie Raisiglová. 

Kateřina Ajšmanová měla ke své snaše, matce pamětnice, dosti špatný vztah – se sňatkem milovaného syna se nikdy nesmířila. Marie Ajšmanová se ale své tchyně vždy zastávala: „Tatínek babičce dokonce jednou sbalil kufry, že ji odvede ke strejdovi, že ji nechce mít u sebe doma. A maminka běžela za ním, kufr mu vzala z ruky a odnesla ho zpátky do domu. Řekla: ,Maminku sis vzal k sobě, tak ji tady budeme mít.’ A starala se o ni až do smrti.“ 

Okupace začala začerňováním slov v čítankách

Malá Marie prožívala v Ruzyni typicky venkovské dětství plné her pod širým nebem. Zvláštností byla blízkost ruzyňské věznice, v té době donucovací pracovny pro „kárance“ s mírnějšími tresty. Vězňové vypomáhali na polích sedlákům v okolí a volně se pohybovali po obci. Nedaleko v kasárnách sídlila také vojenská posádka a Marie v dětství ráda poslouchala jejich pochodové písně. 

Rodiče Ajšmanovi nechodili do kostela; matka Marie sice vyrostla v katolické rodině a byla věřící, ale otec náboženství odmítal. Malá Marie se tak s křesťanstvím poprvé setkala až ve škole na hodinách náboženství: „Bylo to pro mě něco tak úžasného, že jsem tomu uvěřila a od té doby mě nikdo nepřesvědčil, že to není pravda.“ Její rodící se dětskou víru ještě posílily návštěvy u prarodičů z matčiny strany, kteří v té době žili v Liboci. Návštěvy bohoslužeb v libockém kostele sv. Fabiána a Šebestiána se pro ni staly milovaným nedělním rituálem. 

Roku 1938 nastoupila Marie do první třídy obecné školy v Ruzyni, ale brzy poté se rodina přestěhovala do většího bytu v Zeyerově aleji na Petřinách, který byl na rozdíl od předchozího bydliště vybaven koupelnou a splachovacím záchodem. 

Do jejich života záhy zasáhla německá okupace. Patnáctého března 1939 rodina sledovala příjezd jednotek wehrmachtu: „Naproti našemu domu byla prodejna Včela. Najednou jsme tam viděli spoustu německých vojáků, kteří skupovali veškeré potraviny, hlavně máslo, které v Německu nebylo k dostání,“ říká Marie Raisiglová. 

Do druhé třídy nastoupila do školy na Břevnově. Nacistická cenzura se brzy projevila i ve výuce: „Pan řídící nám říkal, co máme zaškrtat v čítance. Slova jako ,republika‘, ,Beneš‘, ,Masaryk‘, to všechno jsme museli začerňovat, takže text potom nedával žádný smysl. Pan řídící nám řekl, abychom si přinesli Babičku od Boženy Němcové, a tu jsme četli místo čítanky.“ 

Atmosféra protektorátu se odrazila i v dětských hrách. Na Petřinách žila proněmecká rodina, jejíž syn se stal členem Hitlerjugend: „On si dřív hrál s námi – a najednou nosil košili Hitlerjugend a vytahoval se před námi,“ vzpomíná Marie Raisiglová. Děti si to ale nenechaly líbit: „Jakmile se tenhle kluk objevil, všichni jsme se na něj pustili a on honem utíkal domů, protože jsme mu slibovali, že ho zmydlíme.“ 

Poslední dny kapitána Morávka

Václav Ajšman začal aktivně pomáhat židovské rodině Winterových. Ti k nim chodili na návštěvu, a když odcházeli, odnášeli si plné kapsy potravin: „Nemohli mít nákupní tašku, protože kdyby je zastavila hlídka SS, dopadlo by to špatně,“ konstatuje Marie Raisiglová. Otec se podle jejích slov začátkem roku 1942 vypravil i do Terezína, kam byli Winterovi deportováni, ale zjistil, že dovnitř se nedostane. Rodina Winterových nicméně válku přežila, vrátili se domů a záhy po válce přesídlili do Izraele. 

Václav Ajšman se zapojil také do činnosti odbojové organizace Obrana národa. „Jednou byl odbojem pověřen, aby manželce jednoho československého důstojníka vyřídil, že jejího muže odvedlo gestapo,“ říká Marie Raisiglová. Ve skutečnosti se důstojník mezitím v bezpečí dostal za hranice. 

Před Vánoci 1941 se u Ajšmanových ubytoval muž, který před rodinou vystupoval jako „pan učitel Malý z Nových Mitrovic“. Ve skutečnosti šlo o Václava Morávka, člena odbojové trojice přezdívané nacisty Tři králové. 

Když Morávek poprvé přišel k Ajšmanovým a spatřil devítiletou Marii, zaprotestoval: „Ale já jsem nechtěl jít někam, kde je dítě.“ Každý, kdo ho ukrýval, se vystavoval značnému riziku, a nechtěl do takového nebezpečí uvrhnout rodiče malého dítěte. 

S malou Marií však brzy navázal přátelský vztah: „Psal mi veršované hry pro moje loutkové divadlo a taky mi s loutkami hrál,“ vzpomíná pamětnice. Jeho texty však matka později zničila, protože, jak ji Morávek upozornil, gestapo znalo jeho písmo a veršovánky by se mohly stát usvědčujícím důkazem. Jeho stres, jehož si Marie jako dítě nebyla vědoma, se projevoval v tom, že trpěl nespavostí a celé noci kouřil. 

Václav Morávek střídal více úkrytů, byt Ajšmanových byl však jeho posledním. 21. března 1942 odtud odešel na schůzku na Prašném mostě v Dejvicích. Zmínil se, že se má setkat s mužem, který byl zatčen gestapem a poté propuštěn. (Pravděpodobně šlo o Paula Thümmela, dvojitého agenta, který pracoval jak pro německou zpravodajskou službu Abwehr, tak pro odboj, pozn. red.) „Morávek měl strach, že to je nějaká zrada,“ říká Marie Raisiglová. 

Václav Ajšman Morávka přesvědčil, aby si s sebou vzal klíče od jejich bytu, aby se v něm případně rychle mohl ukrýt. Morávek souhlasil, s tím, že kdyby byl obklíčen, klíče rychle zahodí. K tomu onoho dne skutečně došlo a Václav Morávek zahynul v přestřelce s gestapem. Jeden z českých četníků, kteří u zásahu asistovali, si však povšiml, že něco zachrastilo na chodníku. Hledal tak dlouho, až našel klíče od bytu Ajšmanových. 

Druhý den, když Václav Ajšman přišel do práce, uviděl viset své vlastní klíče na četnické stanici. Dozvěděl se, že četníci budou nyní pátrat po jejich majiteli. „Tatínek se hodil marod a zůstal doma, protože věděl, že to je konec,“ konstatuje Marie Raisiglová. 

Ve sklepních kójích Petschkova paláce 

V následujících dnech se ostatní strážníci vyptávali po Břevnově, jestli někdo neztratil klíče. V jednom obchodě na jejich dotaz zareagoval nájemník z domu, kde bydleli Ajšmanovi: „Náš domácí vyměňoval zámek, protože prý ztratil klíče.“ „Vzali toho nájemníka na stanici a sepsali hlášení. Do týdne si přišli pro tatínka,“ dodává Marie Raisiglová. 

Gestapo přišlo velmi brzy ráno. Zvonění vzbudilo celou rodinu. Odvedli Václava Ajšmana, udělali domovní prohlídku a později během dopoledne odvedli také Marii Ajšmanovou. Jeden z příslušníků gestapa, který uměl česky, vyslýchal malou Marušku: „Snažil se mě přimět, abych něco řekla. Sliboval, že když povím, jak se doopravdy jmenoval ten pán, který u nás bydlel, že tatínka pustí. Ale já jsem brečela a brečela a neřekla jsem nic.“

Marii Ajšmanovou vyslýchali v Petschkově paláci. Z jiné cely údajně zaslechla kašlání svého muže. Během výslechu ji fyzicky týrali, podle slov Marie Raisiglové ji tahali za nos a za uši. Nakonec ji ještě téhož dne propustili. Protože měla na sobě jen domácí šaty, vypravila se k příbuzným na Vinohradech, od kterých dostala něco na sebe a peníze na tramvaj. Malou Marii a starou, nepohyblivou babičku mezitím hlídala teta, která bydlela v sousedství a dozvěděla se o zatčení rodičů. 

V následujících týdnech se Marie Ajšmanová stále snažila, aby jí gestapo povolilo návštěvu u manžela. Uspěla jen jednou, krátce před jeho popravou. Přinesla mu z domova řízky a vrátila se domů otřesená: „Říkala, že by tatínka málem ani nepoznala. Neměl svoje vyndavací zuby, jeho černé vlasy mu úplně zbělely, byl vyhublý. Řekl, že řízky rozdá dalším vězňům, kteří ještě mají zuby.“ 

Václav Ajšman byl popraven 30. června na střelnici v Kobylisích s mnoha dalšími osobnostmi českého odboje, mimo jiné Josefem Mašínem a Františkou Plamínkovou. Marie Raisiglová uvádí, že na místě otcovy smrti v Památníku protifašistického odboje v Kobylisích nikdy nebyla, nikdy nenašla sílu se tam jít podívat. 

Kradmé pohledy sousedů a strach příbuzných

Ihned po otcově zatčení Marie Ajšmanová s dcerou pocítily, že chování jejich okolí se změnilo. Když přijely navštívit otcovy příbuzné v Nových Mitrovicích, nesměly v jejich domě přespat, protože příbuzní se obávali gestapa. Maruška vnímala, že při návštěvách kostela v Liboci se od ní někteří lidé odtahují. Matka navíc žila ve velkém strachu z onoho nájemníka, který Václava Ajšmana udal, že ztratil klíče. Útěchu nacházela ve znovunalezené víře: „Maminka se často modlila k Panence Marii. Říkala, že měla těžký život stejně jako ona a přimluví se za ni u Pána Ježíše.“ 

Marie Ajšmanová se ocitla i v těžké finanční situaci, protože její muž byl hlavním živitelem rodiny a nedostávala po něm žádný důchod. Vypomáhali jí otcovi bratři, kteří jí nosili peníze nebo potraviny. Brzy ale musela nastoupit do práce a hledala uplatnění jako posluhovačka. Podle nařízení z pracovního úřadu musela nejprve nabídnout své služby třem německým rodinám, a teprve když ji odmítnou, směla se ucházet o práci v rodinách českých. Jako vdova po popraveném odbojáři, která navíc neuměla německy, však u německých rodin beztak neměla šanci. Práci našla v české rodině na Smíchově a později v rodině jednoho českého řezníka. 

Marie byla v době otcovy smrti ve čtvrté třídě, kdy děti z obecné školy odcházely na gymnázia a měšťanky. Přestože Marie podle místa bydliště spadala na Břevnov, nastoupila do měšťanky v Ruzyni, kde žil její strýc, aby k němu po škole mohla chodit na obědy. 

Petřin, kde Marie s matkou bydlela, se na konci války nedotklo bombardování. Místní lidé však byli svědky zastřelení jednoho z chlapců, kteří utíkali přes pole na Břevnově a po kterých začali střílet Němci, ukrytí v břevnovském klášteře. 

Po příjezdu Rudé armády Marie Ajšmanová ve svém bytě ubytovala jednoho sovětského důstojníka. „Když se s námi vojáci před odjezdem loučili, jeden z nich se rozplakal. Říkal, že domů se už nedostanou, že je pošlou rovnou na Sibiř,“ vzpomíná Marie Raisiglová. 

Přes všechno, co jim válka vzala, přivítaly matka s dcerou osvobození s radostí a úlevou. Krátce poté k nim na návštěvu přišla Jarmila Morávková, sestra Václava Morávka, kterého Ajšmanovi za války ukrývali. Aby se rodině odvděčila, slíbila, že Marii zařídí přijetí na gymnázium, kde sama vyučovala. Šlo o gymnázium při učitelském ústavu a Marie nastoupila roku 1946 rovnou do kvinty. Marie studovala ve třídě, která byla jako poslední čistě dívčí; později se její škola sloučila s gymnáziem v Dušní ulici. 

Když se mě děti zeptají, řeknu jim, že Bůh je. A dám výpověď

Po maturitě roku 1950 nastoupila Marie rovnou do zaměstnání jako učitelka, aby splnila dávné přání svého otce, a také proto, že nebylo v matčiných silách financovat ještě vysokoškolské studium. 

První dva roky učila v Kopistech u Mostu, poté se vrátila do Prahy, kde byl v té době nedostatek učitelů. Musela si doplnit maturitu z pedagogiky, která však nebyla nikterak obtížná. 

Krátce předtím se seznámila se svým manželem; poprvé se s ním setkala, když si šla na Petřinách vyzvednout průkazové fotografie. U fotografa byl právě na návštěvě bratranec jeho ženy, Mariin budoucí muž Jan Raisigl. „Doprovodil mě domů a pak jsme se dál setkávali,“ vzpomíná pamětnice. 

Vzali se na Staroměstské radnici, protože ani jeden z nich v té době nechodil do kostela. Marii přestaly mše v Liboci po nástupu nového kněze uspokojovat a Jan opustil náboženský život poté, co jeho matka vstoupila k adventistům sedmého dne. Postupně se jim narodily tři děti: Marie (1954), Hana (1955) a Jan (1957). 

„Když jsem měla jít na třetí mateřskou, kolegové mi přinesli přihlášku do KSČ,“ konstatuje Marie Raisiglová. Bránila se, že je věřící, ale kolegové v tom neviděli problém. Vyžádala si tedy čas na rozmyšlenou. 

Její matka Marie Ajšmanová po válce vstoupila do Československé strany lidové, k níž se hlásili i další členové rodiny. Po poradě s maminkou a strýcem, právníkem Jaroslavem Krejčou, se Marie rozhodla také vstoupit do ČSL, aby unikla tlaku na vstup do komunistické strany. Tím pro ni ale začaly problémy zcela jiného druhu. „Občas si mě pozval vedoucí školského odboru a vyptával se mě, jestli můžu učit, když jsem věřící,“ vzpomíná Marie Raisiglová. „Prý: ‚A jak to máte s Bohem a s dětmi?‘ Říkala jsem, že děti se mě na Boha neptají, protože se učíme počty a český jazyk.“ Vedoucí však naléhal, co tedy dětem odpoví, když se jí zeptají. „Když se mě zeptají, řeknu jim, že Bůh je. A pak přijdu za vámi a dám výpověď.“ Výhrady nadřízených se jí dočasně podařilo odvrátit tím, že si doplnila kvalifikaci jako učitelka předmětu dílny, který nebyl tak ostře sledován, ale problémy kvůli víře se jí ve školství stále vracely jako bumerang. 

Poslankyní národního výboru

„Na schůzích Československé strany lidové vždy musel zaznít politický referát, kde se říkalo to, co odpovídalo linii KSČ. To byla taková úlitba,“ říká Marie Raisiglová. I když se na schůzích kritizovaly dílčí problémy, režim se otevřeně nikdo kritizovat neodvážil, protože nevěděli, zda mezi sebou nemají informátory Státní bezpečnosti. Se svými spolustraníky často chodila na brigády v okolí kostelů, jedním z jejích mála privilegií bylo předplatné lidoveckých novin Lidová demokracie, které se v té době špatně sháněly. 

Roku 1964 Marie Raisiglová nastoupila jako poslankyně za Československou stranu lidovou na Obvodní národní výbor Prahy 5. „Řešily se tam obvyklé věci týkající se městské části, jako chodníky, stavby a podobně. Ale všechno vždy bylo předem dohodnuté, nedocházelo tam k nějakým názorovým střetům.“ 

O čtyři roky později byla zvolena do zastupitelstva Národního výboru hlavního města Prahy, kde působila ve školské komisi. V době přijímacích zkoušek na střední školu bylo jejím úkolem vyřizovat odvolání rodičů, jejichž děti nebyly přijaty na školy. Často šlo o děti s dobrým prospěchem, jejichž rodiče byli členy Československé strany lidové, a Marie Raisiglová měla podezření, že je na školy nepřijali z politických důvodů. Často se jí podařilo dosáhnout toho, aby odvolání bylo vyřízeno kladně; nezmiňuje se však o tom, že by takto intervenovala i za děti lidí, kteří nebyli členy ČSL. 

Další kauzou, kdy měla možnost zasáhnout ve prospěch obyčejných Pražanů, byla situace obyvatel kolonie dělnických domků Na Zatlance. „Ty domky byly strašně malé, často to byla jen jedna místnost se záchodem venku, a byly v hrozném stavu.“ Ukázalo se, že bytový odbor o těchto lidech vůbec neví; byty, určené pro ně, byly přiděleny někomu jinému. Marie Raisiglová se zasadila o to, aby lidé z dělnické kolonie získali lepší bydlení. 

Manžel přišel po prověrkách o práci

Marie a Jan Raisiglovi s potěšením přivítali politické uvolňování pražského jara roku 1968. V té době se také rozhodli naplno vrátit k víře: „Jednou jsem šla po Smíchově, sedla jsem si do kostela svatého Václava a uvažovala jsem o tom, co všechno jsem už v životě zažila a jak nás Pánbůh přece jen chrání. Přišla jsem domů a řekla jsem manželovi, že musíme chodit do církve.“ Rozhodli se vstoupit do sboru církve bratrské ve Vrázově ulici a zůstali mu věrní dodnes. 

V srpnu 1968 jeli do Karl-Marx-Stadtu v tehdejší NDR navštívit tchánova přítele, předválečného komunistu. Odjížděli 20. srpna a jejich hostitel je ve velkém spěchu vezl na vlak; později, když se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, usoudili, že byl zřejmě o chystaném vpádu předem informován. 

Druhý den ráno manžel telefonoval Marii z práce: „Nikam nechoď, na Václaváku se střílí, jsou tady Rusové.“ Marie se zprvu domnívala, že jde o natáčení filmu z druhé světové války. Když pochopila, co se děje, vypravila se do obchodu, aby nakoupila zásoby pro případ nouze, ale potraviny byly mezitím již zcela vyprodané, sehnala pouze slivovici. Odjela tedy na chalupu u Olbramovic, kde jejich děti mezitím trávily prázdniny s její matkou. 

V následujícím období počínající normalizace museli oba manželé Raisiglovi čelit prověrkám na svých pracovištích. Jan Raisigl byl stejně jako jeho otec členem KSČ a oba pracovali jako opraváři děrovaček a tabelátorů ve Státní bance v ulici Na Příkopě. Jana Raisigla po prověrkách vyškrtli z KSČ a vyhodili ho ze zaměstnání; novou práci našel v pražské Pragovce. Tchán si své místo udržel, přestože se k režimu stavěl kriticky; díky svým odborným dovednostem byl totiž v bance nepostradatelný. 

Marie Raisiglová absolvovala prověrky ve škole. „Přišla komise a vyptávali se nás, jak se díváme na okupaci. Když jsem přišla na řadu, řekla jsem, jak jsem byla poučena, že se vstupem vojsk souhlasím.“ Ředitel školy u prověrek připomínal, že Marie je členkou ČSL, a očividně se snažil, aby jimi neprošla, nakonec ale ve škole mohla zůstat. 

Lidovci, ti jsou jako svaz invalidů…

O pár let později, roku 1975, však Marie Raisiglová školství opustila z vlastního rozhodnutí. „Už mě nebavilo pořád se s nimi dohadovat, jestli můžu, nebo nemůžu učit.“ Nastoupila jako ředitelka Ústřední politické školy ČSL v Klínci, kde probíhala školení pro členy strany. Na přednášky se sem sjížděli lidovci z celé republiky. Školení se nesla v ostře prorežimním duchu, jedním z přednášejících byl například Karel Vaš, který po nástupu komunistů k moci působil jako vojenský prokurátor a později soudce a účastnil se například vyšetřování generála Heliodora Píky i jiných politických procesů. 

Marie po několika letech toto místo opustila, ale zaměstnankyní ČSL již zůstala a začala pracovat jako tajemnice ČSL na Praze 2. Jejím úkolem bylo organizovat členské schůze či brigády a chodit na schůze Národní fronty. Zde se často setkávala s tím, že komunisté na ČSL pohlíželi skrz prsty. „Ta lidová strana, to je jako svaz invalidů,“ říkali například. „Jednou jsem jim udělala takovou přednášku, že si už nedovolili o lidové straně něco takového naznačit. I když vím, že si to mysleli.“ Lidovci podle ní pracovali především pro své vlastní členstvo. Seniorům z řad členů ČSL například pomáhali s žádostmi o vyšší důchody. „Lidé mimo ČSL se na nás moc neobraceli,“ konstatuje pamětnice. 
Marie Raisiglová sice neposlouchala vysílání zahraničního rozhlasu, v roce 1977 však zaregistrovala prohlášení Charty 77. „Člověk samozřejmě věděl, že to je úplně něco jiného, než o tom píšou v novinách. Brala jsem to tak, že je dobře, že jsou i takoví lidé. Ale já sama jsem pořád měla na mysli hlavně svoje děti, aby se dostaly na školy a měly lepší příležitosti, než jsem měla já.“ 

Marie Raisiglová vypráví příhodu, která dobře ilustruje, jak museli lidovci v době normalizace kličkovat mezi vírou a mantinely režimu. V okruhu jejích známých z Československé strany lidové se pohyboval také kněz Jan Mára, který byl členem Pacem in terris, organizace katolických kněží spolupracujících s komunistickým režimem. Roku 1978 mu Marie Raisiglová umožnila na schůzi ČSL promítnout filmový záznam mše svaté, kterou sloužil nově zvolený papež Jan Pavel II. Kvůli utajení však na pozvánku napsala, že páter Mára bude na schůzi „hovořit o mezinárodním mírovém hnutí“. Promítání mělo velký úspěch a tajemník ČSL z Prahy 4 následně projevil zájem akci zopakovat ve svém obvodě. „Jenže on napsal na pozvánku, že páter Mára promítne film s novým papežem, a byl na hodinu propuštěn. A já jsem za trest dostala za úkol vzít si na starost také Prahu 4.“ 

Zklamání z Občanského fóra

Koncem osmdesátých let Marie Raisiglová vnímala mírné politické uvolnění spojené s Gorbačovovou perestrojkou. Někteří členové ČSL chodili na demonstrace během Palachova týdne a podepsali prohlášení Několik vět; ona sama se toho však neodvážila. V průběhu roku 1989 se změnila atmosféra i na schůzích Národní fronty: „Ty schůze už nebyly takové jako dřív, už po nás nic nechtěli.“ 

Demonstrace ve dnech po 17. listopadu 1989 sledovala pouze v televizi, ale s radostí, že „konečně něco bude“. Nástup Občanského fóra jí ale přinesl zklamání. Podle jejích slov s ní členové OF jednali se stejným despektem jako dříve komunisté na schůzích Národní fronty. V té době působila jako tajemnice ČSL na Praze 9 a její sekretariát měl pouhých dvanáct metrů čtverečních. Komunistické straně z Prahy 9 však tamní OF přidělilo celé poschodí se třemi byty a komunisté ještě protestovali, že je to málo. 

Její kancelář sousedila s kancelářemi Občanského fóra. „Na záchod jsem musela chodit k fóristům. Oni se zamykali, a kdykoli jsem chtěla na záchod, musela jsem zazvonit, oni mi otevřeli, počkali, až odejdu, a zase se zamkli. Říkali, že tam mají tajné materiály. Ale ve skutečnosti mi dávali najevo svou nadřazenost. Byla jsem pro ně úplná nula.“ V očích Občanského fóra byla jako členka ČSL podle svých slov „starou strukturou“, která za minulého režimu spolupracovala s KSČ. Podobně se však na staré členy ČSL dívali i noví členové, kteří do strany vstupovali po roce 1989. „Já jsem s KSČ spolupracovala jen proto, abych pomohla našim lidem. Ale to v jejich očích nebylo nic,“ říká Marie Raisiglová. 

Církve zpátky ve veřejném životě

„V dnešní době se všechno může řešit veřejně. Všechno se může říkat nahlas. Ale někteří lidé s informacemi neumějí pracovat,“ uvažuje Marie Raisiglová o současnosti. Pozitivně hodnotí uplatnění lidovců v porevolučních vládách i možnosti, které mají církve ve veřejném životě: „Když jsem já jako poslankyně chodila do církve, snažila jsem se tam být neviditelná, protože všichni se na mě dívali jako na někoho, kdo spolupracuje s režimem. Lidé v církvi se nechtěli zapojovat do veřejného života. Dnes je to jiné, jsou na místech, kde mohou něco dokázat.“ 

„Jsem Pánubohu vděčná, že mi vždy pomáhal,“ říká Marie Raisiglová na závěr. „A to vidím i na církvi. Máme někoho, ke komu se můžeme obracet. Všude je vidět, že Bůh nám pomáhá a vede nás k jinému, lepšímu životu.“