„S Rudolfem Slánským se moji rodiče znali. Slánský mamince po válce nabízel místo v Ústředním výboru KSČ, a ona ho poslala do háje, že má svoji profesi, ať si trhne nohou. To si nevymýšlím, fakt. Tak Špaček, teda paní Slánská, k nám chodila, dokud máma žila. A její maminka, babička Hašková, stará paní, to byla kamarádka mojí babičky. Ta k nám chodila v době procesu, když jsem byla malá holka, to si pamatuju, to bylo hodně šílené. Já jsem bývala docela dost často nemocná, takže jsem byla doma s babičkou a za babičkou chodila vždycky spousta lidí a také ta babička Hašková. A v době procesů k nám chodila každý den naprosto nešťastná, plačící stará paní. Ona měla, já nevím, kolik dětí. Všechny je zavřeli. S celými rodinami i s dětmi. Ona zůstala sama, stará paní, taková sedřená. Její manžel byl uhlíř. Celý život nosil putny s uhlím. Zůstala úplně sama. A tak k nám chodila za mojí babičkou si poplakat. A tahle paní z proletářské rodiny, tchyně Slánského, dospěla k tomu, že se každý den chodila do kostela svatého Jakuba modlit za ty svoje děti, o kterých vůbec nevěděla, co se s nimi děje.“
„Tatínek si změnil jméno, to bylo velice kuriózní. On to původně neměl v úmyslu. Ale jeho kamarád si změnil jméno. Ze začátku si člověk ještě mohl vybrat jakékoli jméno. A ten jeho kamarád si teda změnil jméno a přišel za ním, ať si taky nechá změnit jméno, že se budou jmenovat stejně. Tak si táta zažádal o změnu jména. No jo, ale mezitím, než na to došlo, tak se změnila pravidla. A už si nemohl vzít jakékoli jméno, to znamená stejné jako ten jeho kamarád. Ale musel si vybrat jméno, které začíná Vi- [podle původního příjmení Winternitz], už nemusel mít dvojité W, to by se v Čechách nenašlo, ale musel mít Vi-. A on si říkal: 'Když už jsem o to zažádal, tak už to nebudu brát zpátky.' A vzal telefonní seznam, nalistoval si a zjistil, kterých jmen na Vi- je tam nejméně. A Vihan tam byl jenom jeden. A tak jsme byli Vihanovi.“
„A táta… To bylo vůbec kuriózní, protože všechno, co měli, jeho žena poschovávala po různých známých. Ale věděla o tom jen ona, on neměl vůbec ponětí, kde co je. Po válce se mu stávalo, že třeba přišel do řeznictví v Pařížské ulici, kam chodil už před válkou, a řezník mu řekl: ,To je dobře, že jste se vrátil, vaše žena tu něco nechala,’ a přinesl mu nádobí. Všechno, co táta měl, mu lidi sami od sebe přinesli a vrátili. On sbíral grafiky, nějaké se mu takto zachovaly, nějaké nádobí jsme měli, jeden prsten po jeho ženě. Prostě tak, jak to poschovávala, co mu kdo přinesl. Někde ve skladišti, kam své věci odvezli, našel svůj sekretář, i když poničený. To mu máma nemohla zapomenout, že zaplatil za to skladování, aby si ho mohl vzít. A taky mu nemohla zapomenout, že ještě zaplatil nějaký telefonní účet z doby, než šel do transportu. Já si ještě pamatuju, když jsem byla malá holka, že jsme neměli nic. To byla sláva, když se obstaralo třeba ložní prádlo nebo nějaký kus nábytku. Ono taky nebylo nic k sehnání. A co se týká toho, co měli lidi schované u známých… Měli jsme velice blízké známé, matčina kamarádka z Birnbäumelu – ta se vrátila sama z celé rodiny. Bydleli v Teplicích. A šla k lidem, u kterých si její rodiče ty věci schovali. Ona odcházela do transportu jako čtrnácti- nebo patnáctiletá holka. A ona říkala: 'Chodila jsem po našich kobercích, seděla jsem na našem křesle, pila jsem čaj z našich hrnků, a oni mi říkali: Zuzanko, to se pleteš, u nás si tvoji rodiče nic neschovali.'“
„A maminka, ta šla do tábora Birnbäumel, to je tábor, o kterém skoro nikdo neví, protože ho skoro nikdo nepřežil. Osvětim měla spoustu pobočných táborů. Birnbäumel, to vlastně nebyl vůbec žádný tábor, to byly stany na poli, ve kterých vězeňkyně spaly i v lednu. Tam převeleli z Osvětimi tisíc žen, aby kopaly zákopy. Říkala, že to bylo šílené, otevřené stany, ve kterých spaly, měla omrzlé nohy. Tam všechny omrzly, spousta jich umřela. Jak říkám, skoro nikdo to nepřežil. A kopaly tam v mrazech zákopy. A moje maminka tam, jak tam kopaly ty zákopy, potratila, takže skončila na něčem – těžko tomu říkat marodka, bylo to prostě zařízení, kde byly ty, co už nemohly ani kopat ty zákopy…“ – „Čili ona byla těhotná z Terezína?“ – „Ano, z Terezína. Kde se s manželem tajně scházela, i když byli každý jinde. (...) Máma to přežila, já myslím, že jich přežilo osm. To, jak ona přežila, máme nahrané, jak to vyprávěla ona i její kamarádka. Ta skončila na marodce, protože jí nějaký esesák rozbil hlavu. Tam byly jenom ty vězeňkyně, které tam poslali umřít. A jedna, která se o ně starala a která mámě zachránila život. Ale ono ji asi zachránilo také něco jiného. Do smrti přemýšlela, kdo to byl a proč. Když ji odnesli na marodku, přišel tam dozorce z toho lágru. Přišel se zeptat, která z nich je ta, co potratila – protože ten potrat tam našli. Maminka se přihlásila, že ona, a on se na ni tak zvláštně podíval... Říkala, že se úplně zarazil. A nezastřelil ji, dokonce snad jí poslal potom nějaké jídlo. A ona do konce života přemýšlela, jestli ji třeba neznal z Berlína nebo jestli to třeba nebyl její spolužák.“
Daniela Přikrylová se narodila jako Daniela Vihanová 10. ledna 1948 v Praze. Pochází z pražské rodiny s německo-židovskými kořeny, poznamenané holocaustem. Její rodiče Rudolf, rozený Winternitz, a Ruth, rozená Heislerová, přežili koncentrační tábory, v nichž ztratili své předchozí partnery i část širší rodiny. Po válce se vzali a usadili v Praze, kde Ruth vedla studio na výrobu divadelních kostýmů. Rudolf, který si změnil židovské příjmení Winternitz na Vihan, působil jako biochemik, spoluzakládal krajskou hygienickou stanici a podílel se na strategii proti tuberkulóze. Rodiče po válce vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Rodina žila na pražském Starém Městě. Daniela navštěvovala základní školu v Masné ulici a poté SVVŠ v Hellichově ulici (dnešní Gymnázium Jana Nerudy). Po maturitě v roce 1967 se přes nepříznivý posudek dostala na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Oba rodiče v roce 1969, v době počínající normalizace, vystoupili z KSČ a rodina v době normalizace čelila politické šikaně. Daniela dokončila studium roku 1972, avšak během normalizace čelila kádrovým překážkám. Pracovala v laboratoři na Bulovce a od konce 70. let v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd, kde později získala aspiranturu. Přes odborné úspěchy narážela na šikanu i antisemitismus. V 70. letech se jí narodila dcera Markéta a syn Tomáš a provdala se za kolegu Zdeňka Přikryla. Po roce 1989 krátce pokračovala ve vědecké práci, ale kvůli profesním konfliktům z Akademie věd odešla. Do roku 2019 působila v rodinné firmě P-LAB. Začala se aktivně věnovat uchovávání paměti holocaustu. Jako tajemnice Terezínské iniciativy se podílí na podpoře přeživších i jejich potomků a na jejích vzdělávacích aktivitách.
