Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Daniela Přikrylová (* 1948)

• narozena 10. ledna 1948 v Praze jako Daniela Vihanová

• otec Rudolf Vihan, rozený Winternitz, je přeživší tábora Gleiwitz; v Osvětimi ztratil první ženu a syna

• matka Ruth, rozená Heislerová, je přeživší tábora Birnbäumel; v Osvětimi přišla o prvního manžela

• rodiče se vzali roku 1947

• matka vedla studio na výrobu divadelních kostýmů, po znárodnění krejčovnu Městských divadel pražských

• otec byl biochemik, spoluzakládal Krajskou hygienickou stanici

• 1963–1966 Daniela vystudovala SVVŠ v Hellichově ulici (Gymnázium Jana Nerudy)

• 1967–1972 studovala Přírodovědeckou fakultu UK

• rodiče roku 1969 vystoupili z KSČ, v době normalizace čelili ústrkům

• 1973–1979 pracovala v imunologické laboratoři na Bulovce

• v roce 1977 se provdala, má dceru Markétu (*1974) a syna Tomáše (*1977)

• 1979–1992 pracovala v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd

• 1992–2019 pracovala v rodinné firmě P-LAB

• od roku 2019 je tajemnicí Terezínské iniciativy

Daniela Přikrylová o sobě v úvodu rozhovoru říká, že je „reliktem kultury, která přestala existovat“. Má tím na mysli kulturu pražských Němců a německy mluvících Židů, kteří až do mnichovské dohody na podzim 1938 tvořili významnou součást československé kultury. 

Dva spolužáci, dvě rodiny

Oba její dědečkové, Alfred Winternitz a Bedřich Heisler, se v 80. letech 19. století potkali v jedné třídě německé obchodní akademie v Masné ulici na Starém Městě. 

Alfred Winternitz, otec jejího otce, po absolvování školy pracoval v rukavičkářské firmě Rudolfa Werfela, kde se vypracoval až na prokuristu. Oženil se s Olgou Steinovou, dívky z rodiny provozující agenturu na personál pro domácnost, která vystupovala jako pianistka s malým orchestrem. Rodina žila v Opletalově ulici a nepatřila k praktikujícím židům, do synagogy nechodili ani na židovské svátky. 

Měli dvě děti, dceru Elisabeth, která se stala lékařkou a provdala se za Hanuše Kolbena z rodiny významných průmyslníků, a syna Rudolfa, budoucího otce pamětnice. Rudolf Winternitz, narozený roku 1901, jako sedmnáctiletý mladík poprvé zažil xenofobii ze strany české většiny. Na podzim 1918, krátce po vzniku Československé republiky, mířil po Václavském náměstí domů do Opletalovy ulice. Zástup lidí zde zpíval píseň Kde domov můj, o níž Rudolf netušil, že je to nová československá hymna, takže nesmekl klobouk. „Ten dav ho málem lynčoval a pronásledovali ho až do Mezibranské ulice, kde se ukryl v nějakém domě. Obléhali ten dům až do večera,“ vypráví Daniela Přikrylová. 

Rudolf vystudoval chemii na německé univerzitě, kterou absolvoval roku 1924 a pracoval nejprve jako hutní chemik v mostecké smaltovně, později se věnoval biochemii. V době první republiky se poprvé oženil s Lorou Banasch, dívkou z židovské rodiny z Německa, a měli syna jménem Štěpán Michael, přezdívaného Míša. 

Na začátku německé okupace měl těsně před docenturou, kterou již nestihl obhájit, a přišel i o zaměstnání. „Otec říkal, že teprve když ho vyhodili z práce a nařídili mu nosit žlutou hvězdu, si uvědomil, že je Žid,“ říká Daniela Přikrylová. „Do té doby si připadal jako Němec a o svém židovství moc nepřemýšlel.“ Ještě na začátku protektorátu měl Rudolf možnost i se svou rodinou pracovně odjet do Řecka, ale protože nebylo možné předem odhadnout, jak vážné nebezpečí jim hrozí, tuto nabídku odmítl. 

Celá rodina tak byla deportována do Terezína. Rudolfův otec Alfred byl v té době již po smrti, jeho matka Olga v Terezíně přežila i navzdory tomu, že po onkologickém onemocnění měla vážné zdravotní problémy. Daniela Přikrylová se domnívá, že přežila díky péči své dcery Elisabeth, lékařky, která se díky své profesi vyhnula deportaci do Osvětimi. Dceřin manžel Hanuš Kolben ale takové štěstí neměl a v Osvětimi zahynul. 

Rudolf Winternitz byl deportován do Osvětimi se svou ženou Lorou a synem Míšou. Manželka i syn zahynuli v plynové komoře, zatímco Rudolf byl poslán na práci do pobočného tábora Gleiwitz. Když s blížící se frontou nacisté vyhnali jeho spoluvězně na pochod smrti, neměl už zřejmě sílu jít, takže ho v táboře nechali zemřít. Rudolf ale přežil, zatímco většina vězňů z onoho pochodu smrti zahynula. 

Z Berlína do Čech a zpět

„Moje maminka byla napůl Němka a napůl Češka, napůl křesťanka a napůl Židovka. Takže celý život jí všichni dávali najevo, že patří k ,těm druhým’,“ konstatuje Daniela Přikrylová. 

Část matčiných předků pochází z jihozápadního Německa, z Bobenheimu poblíž francouzských hranic, a má částečně francouzské kořeny. Pradědeček pamětnice se usadil v Berlíně, kde založil významnou firmu vyrábějící paruky. Jeho dodavatelem vlasů a později i zetěm se stal Bedřich Heisler, spolužák Alfreda Winternitze z obchodní akademie a majitel manufaktury v Chrasti u Chrudimi. 

„Můj pradědeček si vůbec nepřál, aby se jeho německá, árijská a křesťanská dcera Margareta provdala za českého Žida,“ poznamenává Daniela Přikrylová. Nicméně se tak stalo, její budoucí babička Margareta konvertovala k judaismu a s manželem žila v Chrasti u Chrudimi, kde se jim postupně narodili dva synové a dvě dcery, včetně matky pamětnice, Ruth Heislerové. 

Po první světové válce se dědečkovu podnikání s vlasy už tolik nedařilo. Daniela Přikrylová se domnívá, že poválečné uspořádání světa s nově zavedenými hranicemi a systémem víz mu neumožňovalo volně cestovat za obchodem, paruky už také nebyly tolik žádané. Roku 1920 celá rodina přesídlila do Berlína, ale úpadek firmy zde pokračoval. Dědeček ochrnul po mozkové mrtvici a po nástupu nacismu roku 1933 museli město opustit. „Maminka říkala, že do Prahy se vrátili jako žebráci,“ konstatuje Daniela Přikrylová. 

Ruth Heislerová se v Berlíně vyučila v tvorbě divadelních kostýmů a v Praze si založila studio Mimikry, které dodávalo kostýmy pro cirkusové artisty, tanečnice a další performery; šila mimo jiné i pro Osvobozené divadlo. Její podnikání finančně podporovalo celou rodinu. 

Sourozenci se zachránili v Británii i v Norsku

V roce 1938 se matčini sourozenci zachránili odchodem do ciziny. Protože byli členy levicových hnutí, do zahraničí odcházeli prostřednictvím sociálně demokratických organizací. 

Nejstarší dcera Idel, v té době již rozvedená matka dvou dětí, odešla i s dětmi do Norska, kde se provdala za lékaře jménem Fossen. Byla aktivní členkou hnutí za práva žen i dalších organizací a v Norsku zůstala až do své smrti. 

Starší bratr Josef Heisler odešel do Velké Británie, kde později publikoval jako novinář i autor knih pod jménem Joseph Bernard Hutton. Tento strýc, „strejda Pepi“, podle slov Daniely Přikrylové po komunistickém převratu roku 1948 přiletěl kurýrním letadlem do Československa a nabídl své sestře Ruth, že ji i s rodinou odveze do Anglie, ale Ruth to odmítla. 

Nejmladší bratr Jindřich Heisler, vyučený mechanik, přežil válku také ve Velké Británii, kde zůstal i v poválečné době. Byl dvakrát ženatý a měl šest dětí. 

Ruth jako jediná zůstala i za války v Praze s rodiči, kteří byli po nástupu protektorátu vystěhováni do nevyhovujícího bytu v Ungeltu. Její matka Margareta sice konvertovala k judaismu, ale z pohledu norimberských zákonů měla árijský původ, což rodiče chránilo před deportací do Terezína. Dlouho se jí dařilo chránit i jejího muže Bedřicha Heislera, který dostal příkaz k nástupu do transportu až na konci války, a tak se mu podařilo přežít válku v Praze. 

Stany uprostřed promrzlého pole

Sama Ruth se ještě před válkou provdala za Petera Eisnera. Přestože sama měla jen napůl židovský původ, následovala svého muže do Terezína a poté roku 1944 i do Osvětimi. Neměli spolu děti, ale do Osvětimi Ruth odjížděla jako těhotná. 

Dlouho nevěděla, jaký osud potkal jejího muže; ona sama ale byla poslána s tisícovkou dalších vězeňkyň do tábora Birnbäumel severně od Vratislavi. Ženy zde měly kopat zákopy před blížící se frontou. „To vlastně nebyl žádný tábor, ale otevřené stany, postavené na poli. Všechny ženy tam omrzly a moje maminka tam v pátém měsíci těhotenství potratila,“ říká Daniela Přikrylová.

Podle jejích slov přežilo strašné podmínky v Birnbäumel jen osm žen. Ruth se to podařilo díky péči její kamarádky, která ji ošetřovala na marodce. Pomohla jí i shoda náhod: „Dozorce se přišel na marodku zeptat, která je ta, co potratila. Když se maminka přihlásila, zvláštně se na ni podíval a úplně se zarazil. A nezastřelil ji, dokonce jí snad potom poslal nějaké jídlo. A ona do konce života přemýšlela, jestli se snad nepotkali v Berlíně, jestli to nebyl její spolužák…“ 

Když byl tábor ke konci války evakuován, vězeňkyně na marodce měly být zastřeleny. Ale esesáci pověření tímto úkolem uprchli a nechali je tam svému osudu. 

Po osvobození Ruth absolvovala zdlouhavou repatriaci do Prahy přes Košice, cesta trvala několik měsíců. Daniela Přikrylová se domnívá, že v této době se její rodiče už znali, byli v téže repatriační skupině. Nevěděli ale, co potkalo jejich dosavadní partnery. Rudolf Winternitz v té době zřejmě už tušil, že jeho žena a syn zahynuli, ale Ruth Heislerová se s jistotou dozvěděla o smrti svého manžela Petera až mnohem později. 

Z Winternitze se stal Vihan

Návrat do Prahy byl pro přeživší koncentračních táborů mimořádně obtížný. Nejenže přišli o své blízké, Rudolf Winternitz ztratil také kvalifikaci – biochemie udělala za šest válečných let velký skok kupředu. Přišli i o většinu osobního majetku. 

Rudolf netušil, kam jeho žena Lora před odchodem do Terezína poschovávala většinu jejich věcí. Některé z nich se mu vracely postupně, lidé, u kterých byly ukryté, se mu sami přihlašovali: „Přišel třeba do řeznictví v Pařížské ulici, kam chodíval před válkou, a řezník mu vrátil nějaké nádobí. Dostal zpátky i některé grafiky ze své sbírky a prsten po své ženě.“ Daniela Přikrylová konstatuje, že ještě v době jejího dětství bylo pro rodinu velkou událostí, když svou domácnost mohla doplnit novým kusem nábytku nebo chybějícím ložním povlečením. Přesto měli v tomto ohledu větší štěstí než mnoho jiných přeživších Židů, kterým jejich bývalí přátelé často do očí zapřeli, že si u nich před válkou něco schovali. „Chodila jsem po našich kobercích, seděla jsem na našem křesle, pila jsem čaj z našich hrnků, a oni mi říkali: ,Zuzanko, to se pleteš, u nás si tvoji rodiče nic neschovali,’“ vzpomínala matčina spoluvězeňkyně z tábora Birnbäumel. 

Rudolf Winternitz se po válce rozhodl změnit si svoje židovské příjmení. Původně bylo možno zvolit si libovolné příjmení a Rudolf se s jedním kamarádem domluvil, že se budou jmenovat stejně. Mezitím se ale pravidla změnila a každý, kdo si chtěl příjmení změnit, musel zachovat první dvě písmena z toho původního, v Rudolfově případě tedy Vi-. „Vzal si telefonní seznam, nalistoval Vi- a podíval se, kterého příjmení je tam nejméně. Vihan tam byl jenom jeden. Tak se z nás stali Vihanovi,“ usmívá se Daniela Přikrylová. Kuriózní je, že později v 50. letech přišlo na otce udání, že si příjmení změnil, protože za války byl u SS. 

Objevování rodinné minulosti

Ruth Heislerová po válce pokračovala v podnikání ve svém studiu Mimikry a dále šila divadelní kostýmy. Rudolf nastoupil do Státního zdravotního ústavu jako biochemik. Vzít se mohli teprve v létě 1947, kdy získali potvrzení, že jejich původní partneři za války zahynuli. Následující rok, 10. ledna 1948, se jim narodila dcera Daniela a o dva roky později přišel na svět syn Vladimír. 

Ruth i Rudolf Vihanovi byli již před válkou levicově orientovaní a po válce tak pro ně bylo přirozené vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ). Podle slov pamětnice ale nikdy nebyli fanatickými komunisty, rádi diskutovali o politice, ale nejdůležitější pro ně byla jejich profese. 

Ruth provozovala své studio až do znárodnění, které v jejím případě přišlo roku 1952 nebo 1953. Tehdy sama zrušila svou živnost a prostřednictvím svých přátel našla zaměstnání v Městských divadlech pražských, kde vedla krejčovnu až do svého odchodu do důchodu. 

Rodiče intenzivně prožívali období politických procesů, osobně se znali s Rudolfem Slánským: „Slánský mamince po válce nabízel místo v ÚV KSČ. Ona ho poslala do háje, že má svou profesi. Měla velké štěstí,“ konstatuje Daniela Přikrylová. 

Rodinu často navštěvovala Slánského manželka Josefa, přezdívaná Špaček, i její matka, paní Hašková. „V době procesů k nám babička Hašková chodila každý den – nešťastná, plačící stará paní. Všechny její děti i s rodinami pozavírali, chodila si za mojí babičkou poplakat. Každý den chodila do kostela svatého Jakuba modlit se za svoje děti, o kterých vůbec netušila, co se s nimi děje.“ 

Daniela Přikrylová vzpomíná, že v době jejího dětství její rodiče mluvili lépe německy než česky, ale protože rodiče žili ve strachu, aby malá holčička nepromluvila německy na veřejnosti, mluvili na ni výhradně česky. 

Výrazně se jí zapsala do paměti dětská vzpomínka, jak se s bratrem dozvěděli o svém židovství: „Honili jsme se s bratrem po bytě a nadávali jsme si. Když jsme vyčerpali všechny české i německé nadávky, bratr na mě zařval: ‚Ty Židovko!‘ To už bylo na maminku moc. Vysvětlila nám, že to není nadávka, že je to něco, na čem by si měl člověk spíš zakládat.“ 

Téma holocaustu podle jejích slov nikdy nebylo v rodině tabuizované, válečné události se probíraly při všech setkáních s příbuznými. Matka, na rozdíl od otce, mluvila i o svém prvním manželovi Peterovi. O tom, že otec ztratil první rodinu v Osvětimi, se ale malá Daniela a Vladimír dozvěděli náhodou: „Bratr se vloupal tatínkovi do zásuvky, kde měl různé svoje dokumenty. A když přišel táta z práce domů, bratr mu ukázal fotku malého chlapce a ptal se: ‚Co je to za kluka?‘“ 

Byl to jejich nevlastní bratr Míša, který zahynul v plynové komoře. „Nejhorší pro mě bylo, když jsem postupně pochopila, že kdyby přežili ti, kteří zahynuli, tak bych se nikdy nenarodila,“ uvažuje Daniela Přikrylová. 

Práce v laboratoři jí učarovala

Daniela nastoupila roku 1954 na základní školu v Masné ulici a po jejím absolvování roku 1963 pokračovala na Střední všeobecně vzdělávací škole v Hellichově ulici (nyní Gymnázium Jana Nerudy). 

Chtěla se stát lékařkou, ale zatímco na základní škole měla výborné známky, na střední škole se její studijní výsledky výrazně zhoršily. Zřejmě za tím stála nepřízeň ze strany některých učitelů i to, že většinu volného času v době dospívání trávila na večírcích, s přáteli z židovské obce i s nově objevenými přáteli kolem literárního a uměleckého časopisu Divoké víno. 

Maturovala v roce 1966. Střední školu opouštěla se čtyřmi čtyřkami a dostala posudek, který ji nedoporučoval ke studiu na žádné vysoké škole. K jejímu budoucímu profesnímu zaměření ji nasměrovala náhoda: otec jí domluvil možnost udělat si maturitní práci v laboratoři na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Lidé v laboratoři ji přesvědčili, ať si navzdory špatným známkám a posudku podá přihlášku na školu. Napoprvé se sice nedostala, ale byla těsně pod bodovou hranicí pro přijetí. 

Následující rok strávila za přepážkou v Poštovní filatelistické službě, ale souběžně se znovu připravovala na přijímací zkoušky. Tentokrát už byla úspěšná. „Měla jsem štěstí, že v roce 1967, kdy jsem podruhé dělala přijímačky, se přihlíželo jenom k výsledku zkoušek, a ne ke známkám ze střední školy,“ konstatuje. 

Ten pocit, že se na nás všichni vykašlali…

V prvním ročníku na vysoké škole Danielu zastihlo politické uvolnění pražského jara roku 1968. V té době již často vedla s rodiči politické spory: Rudolf i Ruth Vihanovi zůstávali přesvědčenými komunisty a nespravedlnosti komunistického režimu připisovali individuálním selháním lidí na příslušných místech. Reformní proud pražského jara vnímali jako osvobozující, protože mohli své přesvědčení lépe sladit s oficiálním směřováním. 

V srpnu 1968, kdy došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, Daniela pobývala s rodiči na letním bytě v Mikulášovicích v severních Čechách: „Na hřišti jsme měli rozehraný krásný volejbalový turnaj, pak do toho začala lítat letadla, tak bylo po turnaji,“ konstatuje. Sestřenice, která šla do vsi nakoupit rohlíky, se vrátila s prázdnou: „Teto, je válka. V sámošce už všechno vykoupili.“ 

Obyvatelé Mikulášovic reagovali podobně jako lidé v jiných částech Československa: likvidovali směrové tabule, aby sovětským vojskům ztížili orientaci, a snažili se s okupačními vojáky diskutovat, obvykle bez jakékoli reakce: „Oni vůbec nevěděli, kde jsou a proč,“ konstatuje Daniela Přikrylová. Ona sama se připojila k dalším mladým lidem, kteří na místním národním výboru balili informační letáky do plastových sáčků. Ty se potom po proudu Mikulášovického potoka posílaly do Německa, aby se do zahraničí dostaly informace o tom, co se v Československu děje. 

„Byl to šok, cítili jsme strašný vztek. Samozřejmě jsme chtěli, aby okupanti odešli, doufali jsme, že se něco stane. V prvních dnech si všichni mysleli, že Spojené národy nějak zasáhnou. Ten pocit, že se na nás všichni vykašlali, byl strašný,“ říká Daniela Přikrylová. 

Ještě horší pocity jí však přineslo následující období, kdy se postoje veřejnosti začaly měnit: „V osmašedesátém všichni měli jasno: ‚Rusy tady nechceme, nebudeme s nimi spolupracovat.‘ A rok nato už bylo vymalováno. Všichni sklapli, odsouhlasili vstup vojsk, aby nepřišli o svá místa. Strašně snadno to zabalili. To jsem nevydýchala dodnes.“ 

Po dubnovém plénu ÚV KSČ roku 1969, na němž se do čela strany postavil Gustáv Husák, její rodiče vystoupili ze strany. „Maminka odevzdala legitimaci, že s tím nechce mít nic společného. Potom za ní přišel inspicient z divadla, aby podepsala, že je vyškrtnutá. Ona s tím absolutně nehodlala souhlasit. Ale nakonec ji přemluvili, že pro divadlo bude lepší, když bude vyškrtnutá.“ 

Rudolf Vihan vrátil stranický průkaz na krajském výboru KSČ. V té době pracoval na hygienicko-epidemiologické stanici, kterou spoluzakládal a vedl v ní tuberkulózní laboratoř. Podílel se na tvorbě pravidel vymýcení tuberkulózy a zavedení očkování. Ale poté, co vystoupil ze strany, začaly v zaměstnání ústrky. Jeho pracoviště bylo přestěhováno, dostal nového mladého šéfa, byl vytlačován na okraj. Koncem 70. let se Daniela od kolegyně laborantky dozvěděla, že ho nepozvali na velké oslavy čtvrt století hygienické služby. „Byl opravdu vymazaný z historie,“ konstatuje Daniela Přikrylová. 

Rudolf Vihan se dožil 83 let a zemřel v roce 1984. 

Nikdy to nebylo řečeno naplno, ale všichni věděli…

Roku 1969 Daniela ještě měla možnost vycestovat na Západ, navštívila matčiny příbuzné v Británii a ve Skandinávii. Otec ji povzbuzoval, aby zůstala za hranicemi, ale po zprávách o zásahu proti demonstrantům na Václavském náměstí 21. srpna 1969 se vrátila domů. 

V následujících letech studia byla svědkem toho, jak mnozí spolužáci vstupovali do nově založeného Socialistického svazu mládeže (SSM), ona ale vstoupit odmítla. Studium ukončila roku 1972 a pak strávila ve škole ještě rok na studijním pobytu. Škola jí však neumožnila aspiranturu (obdoba dnešního doktorandského studia, zakončená titulem kandidát věd). 

Následně těžce sháněla zaměstnání a kádrové potíže ji provázely po celou dobu normalizace. Daniela Přikrylová se domnívá, že hlavní příčinou bylo vystoupení jejích rodičů z KSČ, ale možná i antisemitismus. Nikdo jí ale nikdy nic neřekl otevřeně: „O každém se vědělo, co bylo potřeba vědět. Tyhle věci nikdy nebyly řečeny naplno, nikde nebyly napsané, ale těm, o které šlo, to bylo jasné.“ 

Nakonec našla zaměstnání v laboratoři pro výzkum infekčních nemocí na Bulovce, kde pracovala do roku 1979. V tomto období se jí narodila dcera Markéta (1974) a syn Tomáš (1977), a teprve poté se Daniela provdala za jejich otce, svého kolegu Zdeňka Přikryla. 

Stýkali se s lidmi z disentu, ti se dokonce scházeli v manželově bytě v Michalské ulici. Začátkem roku 1977, v době, kdy byla podruhé těhotná, Daniela uvažovala o podpisu Charty 77. Měla už domluvenou schůzku s filozofem Janem Patočkou, u něhož měla prohlášení podepsat, ale těsně předtím ji hospitalizovali s rizikovým těhotenstvím. V nemocnici strávila několik týdnů a než ji propustili, komunistická kampaň proti Chartě se natolik vyhrotila, že jí přátelé podpis rozmluvili. 

Kádrové našlapování kolem aspirantury

Po odchodu z Bulovky nastoupila na studijní pobyt v imunologickém oddělení Mikrobiologického ústavu Akademie věd. Její pozice byla „trvale dočasná“, střídala varianty práce v rámci studijního pobytu a zástupu za mateřskou dovolenou. Zůstávala tedy bez možnosti povýšení či zvýšení nástupního platu. 

V 80. letech dostala možnost konečně si udělat aspiranturu. Tomu ale předcházelo opatrné kádrové našlapování: „Od svého muže, který pracoval ve stejném ústavu, jsem se dozvěděla, že za ním přišel jeho šéf, předseda partajní organizace, a chtěl, aby od mého otce nenápadně zjistil, jak to bylo s jeho ukončením členství ve straně.“ Zdeněk Přikryl tchánovi vše otevřeně vypověděl a ten navrhl: „Víte co? Řekněte jim, že jsem tak starý, že už si to nepamatuju. Nebo že už si ani nepamatuju, že jsem v nějaké straně byl.“ 

Daniela Přikrylová zahájila aspiranturu dva měsíce před horní věkovou hranicí, která činila 36 let. Stále přitom pociťovala sabotování své práce: při přípravě aspirantury narážela na nedostatek pokusných myší, které jí zabavil její nadřízený. To byl jeden z důvodů, proč se začala více věnovat matematickým modelům v imunologii. 

V druhé polovině 80. let dostala konečně také možnost vycestovat na zahraniční odborné konference, nejprve v Polsku a v Kyjevě, později i na Západě. 

Dostat grant – jako dostat syfilis

17. listopadu 1989 ve večerních hodinách se Daniela Přikrylová připravovala na vědeckou konferenci ve východoněmecké Míšni, kam měla odcestovat následující den, takže demonstrace na Národní třídě se neúčastnila. Když se po třech dnech z konference vrátila, dění v Praze již bylo v plném proudu. Chodila na demonstrace, vnímala změnu atmosféry, ale masovou podporu sametové revoluce vnímala poněkud skepticky: „Bylo zvláštní, jak lidé, kteří do té doby byli spokojeně zapojení do systému, projevovali radost z probíhajících událostí. Nebo ji alespoň předstírali.“ Mnozí z nich podle ní plně nechápali, co bylo na kolabujícím režimu špatného, ale „naučili se říkat“, co se očekávalo. 

Ona sama v prvních týdnech vnímala jako velký problém, že kolem Občanského fóra se pohybuje mnoho spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB). „Měla jsem pocit, že to celé nemíří úplně tam, kam by mělo a jak by mělo,“ konstatuje. Předvídala, že komunisté jsou na rozdíl od lidí z Občanského fóra dobře zorganizovaní a později si najdou cestu, jak se vrátit k moci. 

Její další výhrady k polistopadovému dění se týkají privatizace a zejména restitucí: „Restituenti po tak dlouhé době neměli k vrácenému majetku žádný vztah. Určitě bylo více těch, kteří si restituci dokázali zařídit, aby z toho měli rychlý prospěch, než těch, kteří chtěli navázat na činnost svých předků.“ 

Šikana, kterou zažívala v Akademii věd, podle ní nezmizela ani po roce 1989. Opět ji pocítila poté, když se dvěma kolegy úspěšně získali grant na projekt vývoje teoretického modelu ribozomu. Výše postavení kolegové, kteří si také podali žádosti o grant, jej nedostali, a ihned se projevila jejich žárlivost. „‘Přikrylová dostala grant!‘ To nebylo jako chytit chřipku, spíš jako uhnat si syfilis!“ Jeden z kolegů, který s ní na projektu pracoval, byl vedením ústavu ihned po dosažení 60 let poslán do důchodu, což je v akademickém prostředí velmi neobvyklé. 

Celá situace se natolik vyhrotila, že po uzavření grantu roku 1992 se Daniela Přikrylová rozhodla z ústavu odejít. Následně začala pracovat ve firmě P-LAB na dodávání laboratorních přístrojů, kterou založil její manžel. Zde působila až do roku 2019. 

Židé jsou pořád na ráně

Ruth Vihanová se dožila 81 let, zemřela 29. února 1996. Krátce předtím stihla ještě nahrát své svědectví do projektu Stevena Spielberga „Survivors of Shoah“. 

Když Daniela Přikrylová po sedmdesátce přestala naplno pracovat v rodinné firmě, hledala jinou smysluplnou činnost a našla uplatnění jako tajemnice Terezínské iniciativy. Zde působila i v době natáčení rozhovoru roku 2025. Vnímá, že původních přeživších Terezína stále ubývá, nyní je jich mezi členy iniciativy již jen několik desítek, ale snaží se do ní přivádět i přeživší druhé a dalších generací. 

Daniela Přikrylová podle svých slov nikdy nenavštívila Izrael, jako středobod svojí židovské identity vnímá spíše Prahu. Dění v Izraeli však pozorně sleduje, zejména po teroristických útocích 7. října 2023. V posledních letech také vnímá nárůst antisemitských postojů, zejména u levicové mládeže na Západě. „Od doby holocaustu už není salonfähig být proti Židům, takže se to formuluje jako postoj proti sionismu nebo proti Izraeli,“ konstatuje. „Když přicházejí období nejistoty nebo jakéhokoli neklidu, lidé hledají nepřítele. A Židé jsou vždycky na ráně.“