„Babička s dědou bydleli předtím na Vinohradech. Pak bydleli v Michli, v bytě 1+1, kde nebyla ani koupelna. A máma s tátou, táta měl dostat byt v nádražních bytech ve Vršovicích, to byla Karpatská ulice poblíž Kubánského náměstí. Měl tam dostat byt 4+1, jenomže se pak rozhodli, že tyhlety velké byty rozdělí na dva. Dvoupokojový a jednopokojový, a táta, byť jsem již byla narozená, tak dostal jednopokojový. Ten byt byl malinký. Na to si pamatuju velmi dobře. Jeden pokoj měl 16 čtverečních metrů, z něj se šlo do kuchyně, která měla 14 čtverečních metrů, protože dva čtvereční metry zabírala špajzka, u toho byla malá předsíň, ale zato velká koupelna a veliký záchod, ten byl z původního čtyřpokojového bytu. Jenomže do toho záchodu nešlo vůbec nic uložit. Tak to jenom na okraj. Pamatuju si své dětství, že jsem přes týden byla u babičky a u dědy, kam za mnou docházela máma, která pak na noc šla do svého bytu do Vršovic.“
„Po skončení fakulty šel táta na Ministerstvo dopravy, kde se zakrátko dostal do hodně vysoké funkce. Já když jsem se narodila, byl komisař státních drah, ale pak velmi brzy postoupil a myslím, že byl i odborovým radou. Přišel ovšem komunismus, u nás doma se tento lid nazýval sebrankou. Ti tam přišli s tím, že moc musejí mít oni a začali tam dělat čistky. Táta měl dvě vlastnosti: zaprvé ovládal perfektně němčinu a francouzštinu. A druhou vlastností bylo, že táta byl totálně nekolektivní. Měl několik přátel, kterým byl oddaný, ale jinak se nedružil, nikde se nepaktoval, takové to povídání si s cizími. Načež ta sebranka usoudila, že by vůbec nebylo špatné, kdyby tam zůstal, že by tam byl samozřejmě v nějaké řadové funkci, ale že by mohl vyjet do ciziny, kde by rozuměl tomu, o čem se tam jedná. Jenomže můj táta měl z domova, to jsem vykládala o strýci Smolovi – taková ta čestnost. Táta měl vysoké sociální cítění a byl sociální demokrat. Když sloučili sociální demokracii s komunistickou stranou, táta okamžitě vystoupil, takže několik hodin byl komunistou. Ale přesto přese všechno zřejmě by na tom ministerstvu zůstal právě proto, že byl nekolektivní. Tam nehrozilo, že by někomu ubližoval, a byl by samozřejmě v podřadné funkci. A tatínek přišel s tím, že on tam nebude. Rozhodl se, že půjde do výroby, a šel ke stavebnímu vlaku.“
„V návaznosti na to, co prováděl můj táta, máma byla vstoupena do komunistické strany, za což se nepředstavitelně styděla. Zase na druhou stranu neměla odvahu vystoupit, protože viděla, co to udělalo s tátou. Ale tam byla jiná věc – její kolegyně v práci byla středoškolská profesorka Marie Výborná, nechávala si říkat Marta Výborná. Což byla kovaná komunistka, ale byl to nejčestnější člověk, jaký mohl být, a kdyby se všichni komunisti chovali jako ona, tak ten ráj na zemi už máme. A co bylo podstatné, že v dobách, kdy se hledělo na třídní původ a podle toho se děti pouštěly na studium, dokázaly tyhle dvě paní prosadit, že studovaly děti s nevalným původem, ale rozhodující bylo, jak tyhle děti jsou chytré. A když to hodnotím i co prováděl táta, tak v tomhletom se máma podepsala velmi kladně. To zhodnocení, to nechám do budoucna. Studenti se jenom tak ptali, že neumějí pochopit, jak dokáže být tak inteligentní ženská, jako je Marta Výborná, komunistka. A já jsem se, to už jsem byla dospělá, jednou byl okamžik, kdy jsem se jí na to zeptala. Na tohle mi řekla, že její otec i její tchán byli zakládající členové strany. A oba dva byli za fašistů zastřeleni. A že se nemůže tomuhletomu zpronevěřit.“
JUDr. Marie Plavcová, CSc., rodným jménem Hartmanová, se narodila 13. června 1950 v Praze. Její otec František Hartman byl právník s úspěšnou kariérou na Ministerstvu dopravy. Po změně politického režimu se v 50. letech rozhodl totálně s novým systémem nespolupracovat: začal se živit manuální prací, během týdne pracoval mimo Prahu, domů se dostal pouze o víkendu. Matka Marie, středoškolská učitelka na gymnáziu, naopak vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Pamětnice vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ), maturovala v roce 1968. Přihlásila se nejprve na dvouletou sociálně právní nástavbu a teprve po ní vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala nejprve na Vysoké škole zemědělské, současně během té doby složila aspiranturu a po svatbě s Karlem Plavcem se odstěhovala do Heřmanova Městce, kde žila i v době natáčení v roce 2025. Po narození tří dcer začala pracovat jako právnička na Východočeském ředitelství spojů v Pardubicích a po listopadu 1989 učila krátce na katedře občanské nauky na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Je autorkou několika skript na téma státověda. Až do odchodu do důchodu pracovala jako soudkyně Okresního soudu v Pardubicích, kde se zabývala mj. restitucemi majetku. Byla i poradkyní Národní rady osob se zdravotním postižením.
