Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr., CSc. Marie Plavcová (* 1950)

• narodila se 13. června 1950 v Praze

• otec právník odmítl sloužit komunistickému režimu, pracoval manuálně, matka vstoupila do KSČ a vyučovala na gymnáziu v Praze Vršovicích

• na konci 50. let měla dva domovy – přejížděla od rodičů k prarodičům

• v letech 1968 až 1975 vystudovala nástavbu sociálně právní a Právnickou fakultu UK v Praze

• pět let po promoci pracovala jako právnička na Vysoké škole zemědělské v Praze Suchdole a souběžně složila vědeckou aspiranturu

• v roce 1980 se s rodinou stěhovala do Heřmanova Městce, posléze pracovala na Východočeském ředitelství spojů v Pardubicích

• v letech 1992 až 1994 vyučovala na katedře občanské nauky Pedagogické fakulty v Hradci Králové

• od roku 1994 do odchodu do důchodu v roce 2016 pracovala jako soudkyně u Okresního soudu v Pardubicích

• v důchodovém věku pracovala v rámci poradenského servisu pro Národní radu osob se zdravotním postižením

Chovat se čestně a slušně byly v rodině pamětnice odjakživa samozřejmé hodnoty. Dr. Josef Smola, přímý předek pamětnice, purkmistr a významná osobnost Poličky 19. století, se nebál jít proti proudu, ať už se jeho názory týkaly prosazování českého jazyka v tehdy převládajícím německy mluvícím prostředí, nebo snahy o demokratizaci uvnitř katolické církve. Jít třeba do krajnosti a nedělat kompromisy, to byl životní postoj, který se v rodině opakoval v dalších generacích i po nástupu komunistů k moci. 

Babiččin vliv

Marie Plavcová se narodila jako Marie Hartmanová v Praze 13. června 1950. Babička z matčiny strany pocházela z chalupnické rodiny poblíž Benešova, její rodiče se živili prodejem ovoce a vlastnili i povoznictví. Babička Marie Trčková jako mladá dívka odešla sloužit do Prahy k vyhlášené pekařské rodině, kde potkala svého budoucího muže Františka. „Ti dva byli pro sebe stvořeni,“ říká jejich vnučka. Svatbu měli prarodiče v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. 

„Babička jako jediná z blízkých příbuzných neměla vzdělání, ale byla moudrá, měla zdravý úsudek,“ říká o své milované babičce Marie Plavcová. V předškolním, formativním věku vyrůstala u ní a dědy, ti ji naučili všechno podstatné. „S babičkou jsme spolu vařily, pekly, tohle mi dalo do života nejvíc. Děda mě vodil po Praze, učil mě vnímat památky. Moc na oba vzpomínám.“ Podle babičky Trčkové nejhorší vlastností byla faleš a neupřímnost. Často své vnučce říkala: „Člověk je tvor chybující, za chyby se nestydíme, ale poučíme se z nich.“ 

Po dvou letech od svatby se narodila maminka pamětnice, také Marie. Jako žena praktická si babička přála, aby z Marie byla švadlena, ale dcera, výborná studentka, vystudovala gymnázium. Aby finančně pomohla rodině, dávala od kvinty kondice, dokonce i o prázdninách. Babička s dědou žili skromně, šetřili, přáli si koupit dceři kvalitní klavír – a skutečně, tento klavír už po tři generace v rodině slouží, dnes (2025) na něj hrají vnučky pamětnice. Doma babička za pomoci dcery šila a přešívala, střihy získávala přes známou ze slavného prvorepublikového módního salonu, od Podolské. Děda pracoval u Československé pošty, příležitostně během plesové sezóny trhal lístky v Lucerně a v Chuchli během dostihů pracoval jako hlídač. 

Po maturitě se maminka pamětnice přihlásila na dvouletou Pedagogickou školu, ale spokojená nebyla, přihlásila se proto navíc na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na obor čeština – němčina. Rok studovala na obou fakultách a ačkoli to nebylo snadné, obě dokončila. Její životní vášní však zůstala latina, masarykovské „Vědění je moc“ bylo leitmotivem jejího studentského mládí. Během protektorátu Němci zavřeli vysoké školy tři dny před termínem jejích závěrečných státnic, ty úspěšně složila po válce a po celou svoji učitelskou dráhu se věnovala studentům na gymnáziu v Praze – Vršovicích.

Matčini rodiče šetřili po mnoho let na domek v Praze. Těšili se, že konečně budou ve svém. Ale tři dny před uzavřením kupní smlouvy – psal se rok 1953 – stát vyhlásil měnovou reformu. Musela to pro ně být velká rána, ale babička k tomu pouze stoicky konstatovala: „Pánbůh si to nepřál.”

Příbramsko, kraj dědy pamětnice

Václav Trčka, praděda pamětnice, vystudoval Báňskou akademii, fáral s horníky do dolů, ale především byl nadšeným muzikantem. S velkou vášní hrál i dirigoval ve známé hornické kapele, uznávaném hudebním tělese, a přátelil se s Antonínem Dvořákem. Setkávali se, „hráli spolu – ale karty,“ vypráví Marie Plavcová. Pětiletý děda František směl jednou sedět pod stolem, aby poznal Mistra. František přišel tragicky o otce při požáru dolů na Březových Horách v roce 1892, brzy nato zemřela i jeho matka. Rodinná idyla skončila. 

Zůstaly tři děti – děda František, o dva roky mladší Václav a teprve narozená Marie. František se přes noc musel stát hlavou rodiny, a ačkoli se dobře učil, nebylo možné, aby studoval. V této těžké době místní farář P. Čermák příkladně poskytoval pomoc rodinám obětí. Když se 70 let po jeho smrti vypravila Marie Plavcová navštívit jeho hrob, nebylo kam umístit svíčku, náhrobní deska jich byla plná. Farář Čermák pomohl při rozhodování o osudu pětileté Marie, umístili ji do řádu Kongregace školských sester. Marie Ferdinanda získala díky řádu vzdělání: vystudovala konzervatoř, vyučovala hru na violu, zřejmě byla muzikální po svém otci. V 50. letech minulého století, kdy byly rušeny církevní řády, byla poslána na práci do textilní fabriky v Broumově. Rodina jí nabízela možnost z řádu vystoupit, tetička však odmítla, nic jiného než život řádových sester v životě nepoznala.   

Otcova rodina pocházela z východních Čech

Děda František Hartman musel za první světové války narukovat do rakousko-uherské armády, v Rusku byl zajat a měl možnost poznat zblízka jak bolševiky, ze kterých měl strach a kterým říkal „sebranka“, tak i prosté, obyčejné Rusy, kterých si vážil jako pracovitých, obětavých a skromných lidí. Vypozoroval u nich, že neměli velkou úctu k životu. Během zajetí se naučil rusky slovem i písmem. Vstoupil do legií, s nimi se po skončení války vracel do Čech přes Vladivostok. Vystudoval Učitelský ústav v Hradci Králové, celý život učil ve východních Čechách, později řediteloval v Kostelci nad Orlicí. Miloval svoje učitelské povolání. „Babička Marie nebyla dost srdečná. Prchala jsem před ní. Neměla jsem k ní vztah, zato k dědečkovi ano,“ říká Marie Plavcová. 

Po maturitě syn František, zřejmě ze vzdoru, nešel studovat, a nastoupil vojenskou službu u horských myslivců v dalekém Dolném Kubíně na Slovensku. Tam si ujasnil priority, rozhodl se studovat práva a po promoci nastoupil na Ministerstvo dopravy. Postupoval rychle až do vysoké funkce odborového rady. 

Marta, Marie a František

V roce 1947 se maminka za JUDr. Františka Hartmana provdala. „Na sňatek nijak nepospíchala, bylo jí 32 let.“ Vyučovala na gymnáziích ve Vršovicích, po promoci v Kodaňské, později v Přípotoční. „Ve škole jí to prostředí bylo blízké, byla tam šťastná.“ Z kolegyň ve škole měla nejbližší vztah k Marii Výborné, která si říkala Marta a byla komunistka. Svoji loajalitu a oddanost ke straně vysvětlovala tím, že její otec a tchán, prvorepublikoví komunisté, byli za války popraveni nacisty a pro ni je jejich odkaz zavazující. 

Marie Hartmanová, mladá nadějná učitelka, navíc se správným třídním původem z dělnické rodiny, byla ideální adeptkou pro členství v komunistické straně. Její dcera Marie Plavcová používá rod trpný, když říká: „Matka byla vstoupena do KSČ,“ a pokračuje: „Neuvěřitelně se za to styděla, ale neměla odvahu vystoupit.“ Ovšem z titulu svého komunistického členství se Martě a Marii podařilo ve škole prosadit až neuvěřitelné: pro doporučení na vysoké školy nebyl pro ně rozhodující třídní původ, ale inteligence a studijní předpoklady. „Máma se tu podepsala velmi kladně, s Martou vytvořily něco pozitivního,“ shrnuje Marie Plavcová matčinu politickou angažovanost. 

JUDr. František Hartman byl na svoji vysokou funkci na Ministerstvu dopravy dobře vybaven – uměl francouzsky a německy, byl pracovitý a schopný. „Měl vysoké sociální cítění, ale byl totálně nekolektivní a nedružil se. Jako člen sociální demokracie sloučené s KSČ po únoru 1948 ze strany okamžitě vystoupil.“ V rámci akce „77 tisíc právníků do výroby“ byl otec s dalšími kolegy poslán novým režimem pracovat do kladenských hutí. Na ministerstvo, které plně ovládli komunisté, by se mohl jako jeden z mála po čase vrátit, samozřejmě ne do vysoké funkce, měli o něho zájem: byl vzdělaný, znal právo a hlavně – nijak by novému režimu neškodil. On ale odmítl pracovat pro „sebranku“ a odešel dobrovolně o své vůli pracovat manuálně jako nádeník ke stavebnímu vlaku, což znamenalo, že přes týden pracoval mimo Prahu a domů přijížděl pouze na víkendy. Se „sebrankou“ nechtěl mít nic společného. „Volil tzv. čestný přístup k věci,“ komentuje Marie Plavcová radikální řez otce ve srovnání s jiným přístupem matky k politické realitě doby. 

Bytová situace v Praze v padesátých letech

Jak babička s dědou, tak i rodiče bydleli v extrémně malých bytech: v Michli v bytě 1+1 bez koupelny, a ve Vršovicích v jednopokojovém bytě s předsíní, koupelnou a velkým záchodem, kam se ovšem nedalo nic dát. Pro malou Marii to znamenalo, že během týdne žila u prarodičů, na víkendy se stěhovala k rodičům. Když nastala zima, stěhovali se prarodiče do Vršovic, kde bylo v maličkém bytě tepleji. Jen Mariin oblíbený plyšový medvěd se nikdy nestěhoval, bydlel permanentně ve Vršovicích. „Jako jedináček jsem si nepředstavitelně přála mít sourozence,“ dodává.

Otec téměř 20 let vykonával fyzicky těžkou manuální práci, většinou s nekvalifikovanými spolupracovníky. I mezi nimi objevil takové, kteří pouze neměli příležitost studovat, a vedl je k tomu, že se mnozí vyučili nebo odmaturovali. Otec, introvert a intelektuál, měl pochopitelně velkou potřebu duchovních impulzů, zbývala mu na ně pouze neděle. Miloval hrady a zámky, historii. Hartmanovi vlastnili tzv. režijky, legitimace se slevou na jízdném pro zaměstnance dráhy, a „tak jsme neustále jezdili do té ‚hodné‘ ciziny: do NDR do Drážďan, do Berlína, k Baltskému moři, do Maďarska, všude, kde se dalo. Nedělali jsme nic jiného, než pořád cestovali.“ Podnikali výlety také do Jizerských hor a Marie Plavcová vzpomíná na poničené křížky podél cest, válející se torza soch Ježíše a vypleněné kapličky. 

V roce 1968 se otec vrátil na Ministerstvo dopravy a kromě slev na vlak dostali Hartmanovi také slevy na autobus. „Otec měl svou představu, jak bych měla vypadat. Rozhodl se na smrčku pěstovat jablka. Nutil mě, abych se učila cizí jazyky, ale způsobem pro mě nepřijatelným. Dodnes neumím kloudně žádný cizí jazyk. Učit jsem se chodila do studovny a po večerech na koncerty a do divadla. Nebyla jsem doma. Až s odstupem doby jsem se naučila víc chápat svoje rodiče a vážit si jich,“ hodnotí Marie Plavcová svoje dospívání. Po maturitě, trochu jako druh protestu, nezačala studovat na vysoké škole, ale přihlásila se na dvouletou sociálně právní nástavbu. Doma měli velký soubor prvorepublikové právnické literatury a po jistém váhání nakonec vystudovala práva. „Dostala jsem rozum,“ komentuje svoje tehdejší postoje. 

Pracovní místa

Po promoci nastoupila Marie Plavcová k soudu, za krátkou dobu složila justiční zkoušky, ale kvůli politickým poměrům jako soudkyně nepůsobila. Přešla na Vysokou školu zemědělskou v Praze Suchdole a tam se jí podařilo něco neobvyklého: v době normalizace složila vědeckou aspiranturu – zřejmě jako jediná nekomunistka v republice. Do roku 1980 bydlela Marie s rodiči a ovdovělou babičkou v malém bytě ve Vršovicích, po svatbě se přestěhovala s mužem Karlem Plavcem do Heřmanova Městce. 

Přivdala se do rodiny, která byla součástí kulturní maloměstské smetánky. Zpívala v místním pěveckém sboru Vlastislav, postupně si zvykala na jiné prostředí. Manželům se narodily tři dcery a širší rodina Plavcových jim poskytovala příklad, jak je taky možné přistupovat k výchově dětí. Po čase dostali Plavcovi byt v Pardubicích a Marie nastoupila jako samostatná právnička na Východočeské ředitelství spojů v Pardubicích. 

Po sametové revoluci přešla učit na katedru občanské nauky Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Učila ráda, měla talent, asi zděděný po matce, a pro studenty a vyučující sepsala skripta „Základy státovědy“, která v prvním a druhém vydání vyšla v počtu 16 000 výtisků. Z katedry občanské nauky odešla na soud v Pardubicích proto, že nesouhlasila s novými osnovami pro výuku a způsobem, jak se měla občanská nauka učit. Posléze, to už byla v důchodu, pracovala pro Národní radu osob se zdravotním postižením v rámci poradenského servisu. Dnes (2025) tráví hodně času se svými devíti vnoučaty, a když hodnotí politické postoje matky a otce k režimu v 50. a 60. letech, říká: „Myslím, že matka napáchala víc dobra.“