Marie Petrová

„Mně se strašně dlouho, kolik let, alespoň deset nebo patnáct let zdály sny o Kralovicích, jak napouští vodu, jak se tam mezi tím nějak prodírám. Nebo jak ta voda opadla a ty Kralovice se obnovily, strašně často se mi o tom zdálo. A vzpomínka není jediná, ale je to jako celek, který mám pořád v sobě a nikdy mě neopustí.“

"Hned po válce vlastně zjistili v Praze, že mají nedostatek vody pro Prahu, že se budou muset poohlédnout po nějakém vodním zdroji, takže se po okolí rozhlíželi, několik řek si vytipovali, ale nejvíc se jim líbila samozřejmě Želivka, protože tam byla nejčistší voda, bylo tam vlastně to údolí, takže to bylo vhodné. Původně si mysleli, že by udělali tři takové nádrže za sebou, menší, a tím by se Kralovice zachránily, ale nakonec se rozhodli pro velkou nádrž. Takže od těch padesátých šedesátých let už se tam nesmělo stavět, nesmělo se opravovat a lidi už vlastně pomalu... pomalu to město vlastně vymíralo, protože ti mladí už odcházeli, nemohli tam stavět a žít. Navíc po válce tam nebylo moc práce, protože všechno znárodnili a ti lidi neměli kde pracovat. Tam nebyla žádná továrna, takže se rozjížděli do různých měst.“