Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Petrová (* 1954)

• narozena 4. října 1954 v Novém Městě na Moravě

• prázdniny trávila u prarodičů v Dolních Kralovicích na řece Želivce

• na začátku 70. let obec zatopena

• vystudovala Střední zdravotní školu v Třebíči

• pracovala jako zdravotní sestra

• v roce 2024 žila ve Vlachovicích

To bylo největší štěstí mého léta

Marie Petrová, za svobodna Olišarová, se narodila 4. října 1954 v Novém Městě na Moravě. Prvních šest let prožila s rodinou na náměstí v centru města. „Bydlela jsem hned vedle školy, a když jsem měla jít do školy, tak jsme se přistěhovali na sídliště.“ V dětství neměli moc hraček, a tak si s kamarády postavili za domem loď a tam si chodili hrát. „Prolézali jsme domy, které se tam stavěly.“ Do rodiny se po letech narodil ještě bratr.

Mariin tatínek pocházel z městečka Dolní Kralovice ležícího na řece Želivce. Tam v době Mariina dětství a dospívání žila její babička s dědečkem a rodina za nimi jezdila. „Každé léto jsme jezdili vlakem za babičkou do Dolních Kralovic. To bylo největší štěstí celého léta.“ Olišarovi neměli auto, a tak pro ně cesta do Kralovic znamenala dlouhou cestu několika vlaky. Nejraději Marie Petrová vzpomíná na cestu takzvaným Posázavským pacifikem, kdy z okýnka vlaku pozorovali trampy a lidi u Sázavy.

Dolní Kralovice ležely v údolí a v Mariiných vzpomínkách to byla ideální obec s krásnými domy a zámkem na kopci. Domek babičky a dědy byl hned u řeky a tam Marie Petrová s bratrem trávili léto nejraději. Městečko bylo poměrně vzdálené od větších měst, a tak bylo skvěle vybavené. Mimo jiné se tam nacházely dva pivovary, dva lihovary a dva mlýny.

Mariini prarodiče vlastnili docela velké hospodářství a několik polí. „Babička s dědečkem dřeli od rána do večera. Už jim bylo přes 60, ale měli velké hospodářství.“ V létě jezdila i Marie Petrová pomáhat na pole, ke kterým se muselo vyjet mimo údolí. „Zapřáhli za vůz a jeli jsme na pole. Pomáhali jsme dělat povřísla.“

Město pomalu vymíralo

Mariiny idylické chvíle v Dolních Kralovicích velmi brzy zatížily plány na zničení obce. Po druhé světové válce se totiž ukázalo, že je nedostatek pitné vody pro Prahu. Pátralo se po správném zdroji a jako nejčistší a nejpraktičtější varianta se ukázala Želivka. Od 50. let již bylo rozhodnuto, že se postaví velká nádrž a Dolní Kralovice a jiné vsi skončí na jejím dně. „Od 50. let už se tam nesmělo stavět a nesmělo se nic opravovat a to město už pomalu vymíralo, protože mladí neměli kde stavět a odcházeli jinam.“

Po konci války proběhlo znárodnění a lidé v Dolních Kralovicích najednou neměli kde pracovat. Nestála tam žádná velká továrna, a tak jezdili za prací z údolí pryč. Mariin strýc plánoval v Kralovicích žít a starat se o hospodářství, ale musel nastoupit do ostravských dolů. „Lidé začali rozebírat ty domky a stěhovali třeba tašky nebo cihly, aby si je postavili jinde.“

Za vystěhování z obce dostávali lidé peníze na nové bydlení. Mariin otec se s bratrem domluvili a postavili za peníze dvojdomek v Novém Městě na Moravě, kam si k sobě chtěli vzít i rodiče. Dědeček však před stěhováním zemřel, a tak do nového bydliště odcházela jen babička. „Babička si nikdy nepostěžovala, tatínek už tam nežil a byl takový hodně uzavřený člověk, takže z celé rodiny jsem to nejhůř nesla já.“ Během kolektivizace nevstoupili Mariini prarodiče do jednotného zemědělského družstva (JZD), takže za pole, o která přišli po stěhování, jim nikdy nikdo nic nedal.

Na začátku 70. let se začala do vodní nádrže napouštět voda. „Byla taková první vlna, to dosáhlo k tomu kostelu, a pak byla taková druhá vlna a to zaplavilo už úplně všechno.“ Marie Petrová naposledy navštívila Dolní Kralovice, když jí bylo asi 17 let a přijeli bourat domek. „To bylo hodně smutné. Bourali jsme to stavení a vozili to do města.“ Marie Petrová si tehdy rozebírání domu nafotila, ale bohužel ztratila film. „To mě teda hrozně dlouho mrzelo.“ V obci stál i krásný starý kostel, kde bylo mnoho významného refektáře. Uvažovalo se i o tom, že se přesune celý kostel, ale nakonec se jen přesunulo vybavení a kostel byl zbourán.

Spoustu let se mi zdály o Kralovicích sny

Lidé z Dolních Kralovic se přestěhovali do různých míst, ale dodnes pořádají ve Vlašimi srazy rodáků. Místní učitel napsal o původní obci několik knih, kde se člověk dočte třeba to, že ve znaku obce byla zvláštní ryba. „Ta ryba plula proti proudu a to říkali místní, že to je špatné znamení, že to znamená zkázu, když pluje ryba proti proudu.“

Po zatopení údolí se jela Marie Petrová na místo podívat. „Koukala jsem na to jen z mostu, cítila jsem se hrozně.“ Obec Dolní Kralovice zanikla, ale její název se přenesl na část jiné obce, která se jmenuje, jak podotýká, výmluvně – Vraždovy Lhotice. „Mně se strašně let zdály sny o Kralovicích, jak tam napouští vodu, jak se tím nějak prodírám, anebo jak ta voda opadla a Kralovice se nějak obnovily.“

Marie Petrová vystudovala Střední zdravotní školu v Třebíči a celý život pracovala jako zdravotní sestra na gynekologickém oddělení v Novém Městě na Moravě. Vzpomíná na to, jak byla tehdy práce ve zdravotnictví ještě náročnější než dnes. Například se nepoužívalo jednorázové zdravotnické vybavení, a tak se stříkačky nebo rukavice musely pracně mýt. Svou práci měla však i přesto moc ráda. „Lidi byli hodní, vděční, všichni děkovali. Dnes se všechno změnilo.“ V roce 1976 se provdala za Josefa Petra a přestěhovali se do Vlachovic, kde žijí dodnes. Narodili se jim dva synové. Od roku 2014 je Marie Petrová v důchodu. V roce 2024 žila ve Vlachovicích