Jan Pecka

* 1927  †︎ 2024

  • „Já myslím, že terorista nebyl (Bohumil Šíma – vůdčí postava odbojové protikomunistické organizace Černý lev 777 - pozn. ed). Ale byla to taková neuvážená věc, když to dělal. Protože tím ten režim neporazil! Mohli počítat s tím, že když se to vyzradí, že je to bude stát život. A ono je to taky stálo život. Já kdybych o tom tenkrát věděl, že to chtějí dělat, tak bych je varoval, ať to nedělají. Když si uvědomím, že (komunisté) v osmačtyřicátým to všechno ovládli, měli všechnu moc v rukách, tak co mohli dělat ty lidi? Řekněme Mašínové… Já se divím tomu, že někteří je pokládají za zločince. Já když jsem chodil do školy, tak jsme se učili, že když byla po roce 1620 ta rekatolizace, tak utíkali i s povozama, brali si zem na památku a nikdo je nehonil! Mohli opustit království. A potom v osmačtyřicátým, když někdo utíkal, měl jenom aktovku, tak po něm stříleli jako po dobytku na hranicích. Kam to došlo? Jirásek o tom psal, říkalo se tomu doba temna. No a co tady dělali komunisti? Třeba Karel Havlíček Borovský byl internovanej v Brixenu a ten bojoval proti tomu, psal a nebyl odsouzenej, jenom internovanej. A tady vůbec nedělali, nepsali… třeba poslanec František Hynek utíkal se svým synem, doma ho pronásledovali komunisti. On to měl domluvený s nějakým hajným, že mu pomůže, a on ho místo toho udal. Byli od hranic dva kilometry, byl tam se svým čtrnáctiletým chlapcem Tak toho chlapce mu tam zastřelili, vystříleli do něj asi sto padesát nábojů samopalem. Ten Hynek do smrti kulhal a za to, že chtěl utíkat, byl asi na patnáct let odsouzenej do žaláře. Když někdo utíkal, tak šel. Odsuzovalo se, co se dělo po Bílý hoře, a tady (za komunismu) bylo – střílet lidi, zabíjet je jako dobytek, lidi neměli cenu ani jako zvíře… To je škoda o tom mluvit, když to člověk vezme, tak by ho ranila mrtvice, kdyby na to člověk myslel.“

  • „Tak jsem se vrátil 21. října z vojny. A bratr mi říká, že se tady schovává Václav Jakeš. On sem přišel někdy na začátku října. Takže když já jsem přišel, tak on už tady byl asi čtrnáct dní. Večer chodil někdy venku. Ale daleko moc ne. My jsme měli pozemky tady okolo. Taky došel do Lašovic asi dvakrát. On jako věřící katolík chtěl dojít ke zpovědi. Byl tam v seně, jak se říká. Ale pak sem chodil, pletl košíky potom, byly tu vrbový proutky. Anebo když tady maminka dělala, tak jí pomáhal, třeba vykrajoval jabka. Pomáhal nám, když jsme skládali obilí do stodoly, tak tam na pár dní byl, pomáhal odhazovat snopy. Museli jsme hlídat, aby kolem nikdo nešel. Tady okolo byla pěšina, chodil tady újezdní tajemník do Kosobud, my jsme patřili obcí do Kosobud, tak tady chodil někdy třeba každej den. To byl komunista. Jednou se stalo, tehdy nějakej Habart tady byl ze zámku tehdy v roce 60, on tady vozil obilí, nějaký naturalie. A tady za chalupou zvrhl traktor – valník s obilím. Tak sem přišel, já jsem nebyl tehdy doma. Přišel sem a on (Jakeš) tady zrovna byl. Tak ho tady Habart viděl. Tak já nevím, udal to, neudal to? Ale vykládal to, že tady viděl nějakýho cizího chlapa… Jednou v neděli potom viděl, že sem přijelo auto nahoru. No a on (Jakeš) tu zrovna byl, tak říká: ,Koukej se schovat! Tady jsou nějaký chlapi! Oni jdou snad k vám.´ No tak on tam vlez dozadu, já jsem tam měl postel, tak si vlezl pod tu postel. No a on sem jeden (elektrikář) přišel, druhej byl venku. A že jdou po elektrice, prohlídnout si, jak vypadá elektrika. No tak šel do všech místností, tam byla postel rozestlaná, já jsem ji nestlal, když jsem ráno vstal, nechal jsem ji rozestlanou. A on: ,Kdo tady leží?‘ Já povídám: ,Já tady ležím.‘ No tak si obhlíd celej barák, prohlídl si, jak to vypadá na půdě a ve sklepě… No jednou takhle nějakej Fort (?) zeshora, soused to byl, tak sem taky přišel večer a on (Jakeš) tu zrovna byl v světnici, předtím poslouchal rádio, My jsme tam měli obrtlík u dveří, neměli jsme to zamčený, tak on (soused) sem přišel, bral za dveře, chvilku klepal, tak jsme mu otevřeli a on (Jakeš) už neutek, tak se schoval pod lavici a byl tam asi hodinu nebo dvě, byl celej zničenej, jak tam byl schovanej. Já jsem tady seděl u stolu, co sedím i teď…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zadní Chlum u Milevska, 10.04.2008

    (audio)
    délka: 01:22:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem se vrátil z vojny, říkal mi bratr, že se u nás schovává Václav Jakeš.

Jan Pecka
Jan Pecka
zdroj: USTR

Jan Pecka se narodil v roce 1927 v obci Zadní Chlum u Milevska v tradiční zemědělské rodině. Na rodném statku hospodaří rod Pecků již po staletí. Obecnou školu absolvoval Jan Pecka v blízkých Lašovicích, kam rovněž docházel do kostela. Silně ho ovlivnil tamní farář Hejl, který prošel nacistickým i komunistickým žalářem. V roce 1949 narukoval Jan Pecka na vojnu do Domažlic. Po návratu domů na podzim roku 1951 se dozvěděl, že se u nich ve stodole skrývá Václav Jakeš, hledaný Státní bezpečností v souvislosti s odbojovou činností na Sedlčansku a Milevsku. Václava Jakeše přivedl k Peckům rodinný přítel Kořánek. Ačkoliv Peckovi mladíka z nedalekých Branišovic blíže neznali, rozhodli se poskytnout mu na nějakou dobu úkryt a stravu. Netušili však, že u nich nakonec zůstane téměř 16 let. Když v roce 1953 otec Jana Pecky zemřel, převzali péči o hospodářství a zodpovědnost za rodinu jeho synové s matkou. Díky jejich obětavosti tam Václav Jakeš přečkal období nejtvrdší komunistické represe a úřadům se přihlásil až v roce 1966. Jan Pecka celý život hospodařil na rodinném statku v Zadním Chlumu. V roce 2010 obdržel Cenu Paměti národa. Zemřel 16. ledna roku 2024.