Jiří Ovísek

* 1937

  • „Tak já jsem srovnal náklon a letadlo začalo strmě stoupat. Přitom pohyb řídící páky dopředu, dozadu, na ten to nereagovalo vůbec a strmě to stoupalo. No, takže já abych neztratil rychlost, tak jsem dal plný plyn, potom forsáž, ale to letadlo nemělo tak silný motor, že by ho udržela ve vzduchu jenom síla toho motoru. Pomalu to ztrácelo rychlost, až to spadlo a nedalo se s tím nic dělat. Spadlo to do takové vývrtky, točilo se to. A já jsem stáhnul ten plyn, vypnul forsáž a snažil jsem se s tím něco dělat, ale vůbec to nereagovalo na řízení a padalo to dolů. A teď jsem největší hrůzu měl z toho, že mně bylo jasné, že to letadlo musí spadnout, že prostě ho nikdo nezachrání. A když jsem pod sebou viděl ty svítící vesnice, tak to byl hrozný pocit, protože jsem si představoval, když to letadlo spadne na dům, někde na barák nebo do vesnice, tak tam může pozabíjet lidi nebo tak. To byl nejhroznější pocit, který jsem zažil. A taky jsem dost váhal z toho se vystřelit, protože jiná cesta nebyla, tak se to všelijak točilo. Když ručička výškoměru, toho barometrického, měla tisíc metrů, tak jsem viděl, že už je nejvyšší čas, tak jsem vzal za ta madla. Mám je tady schovaná, vzal jsem je sem s sebou. Vám je pak můžu ukázat. Tak jsem vzal za ta madla, která uvolňují to katapultážní zařízení. Vystřelilo mě to prakticky a padák se mi otevřel ve 150 metrech. Viděl jsem, jak se mně otvíral padák, že hořící trosky letadla leží vedle vesnice. Tou vesnicí, tehdy jsem to nevěděl, bylo Dolní Němčí. No a já jsem těch 150 metrů prolétl celkem rychle a dopadl jsem do pole za tu vesnici.“

  • „Na vesnici jsme jako kluci sem tam něco našli a našli jsme takovou rozbušku z nějakého granátu. Ona měla zajišťovací čepičku na vrchu, to se dalo odšroubovat. A prostě jsme s tím nějak manipulovali a někoho napadlo – říkají: ‚Tak to tady zkusíme, ať to bouchne, pustíme to na zem, na tu špičku.‘ Ono to na první [pokus] nebouchlo, tak pak jsme zjistili, že se musí odšroubovat ta čepička, tak jsme to odšroubovali. No a já jsem to takhle pustil na pankejt, na chodník. Ono to vybouchlo. A ty drobné střepinky se mně zasekaly do nohou a do rukou, takhle, a tady mně to dost krvácelo. Takže jsem běžel domů. A rodiče mě potom museli ovázat a pro mě takhle takovou nepříjemnou záležitost jsem měl z toho, že jsem utrpěl takové, řekl bych, drobné poranění.“

  • „U nás probíhalo to osvobození dost těžce. Ta obec, kde já jsem bydlel, tak tam bylo zhruba kolem tří set obyvatel, poměrně malá obec vedle toho Štěpánova. A tehdy ta Rudá armáda, která nás osvobozovala, tak to trochu podcenila, poněvadž v tom Štěpánově, tam byla taková dost velká posádka německá, tam byly sklady a já nevím co. Takže za to osvobození té obce padlo třicet šest vojáků Rudé armády, jenom tak v té malé obci. A tam se to tak nějak tři dny vystřídalo, že Rusi teda ty Němce vytlačili, pak se to tam trošku tak nějak vrátilo, vyhořely tam tři domy, bylo to tam dost kruté na to, že to byla taková vesnička. V některých vesnicích okolo pomalu ani o válce nic nevěděli. Tak nějak to proběhlo, ale tam konkrétně u nás to bylo. My jsme měli sklep pod tím domem, který tam rodiče postavili ve třicátém čtvrtém roce, tak tam byl sklep a tam jsme byli v tom sklepě schovaní. Ještě navíc zajímavé bylo to, že u nás byla rodina z Olomouce, protože oni si mysleli, že v Olomouci to bude nějaké horší, ta válka, a tak byli u nás a to nevystihli, protože to bylo skutečně na té konkrétní vesnici trošičku horší.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 12.07.2025

    (audio)
    délka: 01:23:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem po vyšších funkcích netoužil, mně stačilo lítání

Jiří Ovísek v roce 2025
Jiří Ovísek v roce 2025
zdroj: Post Bellum

Jiří Ovísek se narodil 21. dubna 1937 v Březcích, části Štěpánova u Olomouce. Jeho rodiče vstoupili po válce do Komunistické strany Československa (KSČ) a otec působil jako předseda místního národního výboru (MNV). V dětství v roce 1945 se na konci války tři dny ukrývali ve sklepě kvůli těžkým bojům. Pamětník se vyučil v Elektromontážních závodech v Olomouci-Holici, pak našel cestu k letectví – i díky vlivu staršího bratra Františka, který se stal pilotem. Začal létat na větroních, v roce 1955 nastoupil na letecké učiliště do Prostějova. Během vojenské kariéry sloužil u leteckého útvaru na Slovensku ve Sliači a od roku 1965 v Přerově. Pilotoval stroje Mig-15, Jak-11 a nadzvukové Mig-21 MF. Vystudoval dálkově elektrotechnickou průmyslovou školu. Nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), což omezilo jeho kariérní postup. Invazi v srpnu 1968 zažil jako profesionální voják. V lednu 1979 přežil vážnou nehodu na stroji Mig-21 MF, kdy letoun přestal reagovat a on se katapultoval poblíž Dolního Němčí. Dočasně ho přeřadili k jiné práci, k létání se navrátil jako instruktor ve školním pluku. Vojenskou kariéru ukončil roku 1984. Poté se vrátil k elektrotechnice, pracoval jako vedoucí elektroúdržby v zemědělském družstvu a po roce 1989 jako samostatný revizní technik. Tři volební období působil jako zastupitel města Lipník nad Bečvou (2003–2014) a předseda osadního výboru v Podhoří.