Jiří Ovísek

„Na vesnici jsme jako kluci sem tam něco našli a našli jsme takovou rozbušku z nějakého granátu. Ona měla zajišťovací čepičku na vrchu, to se dalo odšroubovat. A prostě jsme s tím nějak manipulovali a někoho napadlo – říkají: ‚Tak to tady zkusíme, ať to bouchne, pustíme to na zem, na tu špičku.‘ Ono to na první [pokus] nebouchlo, tak pak jsme zjistili, že se musí odšroubovat ta čepička, tak jsme to odšroubovali. No a já jsem to takhle pustil na pankejt, na chodník. Ono to vybouchlo. A ty drobné střepinky se mně zasekaly do nohou a do rukou, takhle, a tady mně to dost krvácelo. Takže jsem běžel domů. A rodiče mě potom museli ovázat a pro mě takhle takovou nepříjemnou záležitost jsem měl z toho, že jsem utrpěl takové, řekl bych, drobné poranění.“

„U nás probíhalo to osvobození dost těžce. Ta obec, kde já jsem bydlel, tak tam bylo zhruba kolem tří set obyvatel, poměrně malá obec vedle toho Štěpánova. A tehdy ta Rudá armáda, která nás osvobozovala, tak to trochu podcenila, poněvadž v tom Štěpánově, tam byla taková dost velká posádka německá, tam byly sklady a já nevím co. Takže za to osvobození té obce padlo třicet šest vojáků Rudé armády, jenom tak v té malé obci. A tam se to tak nějak tři dny vystřídalo, že Rusi teda ty Němce vytlačili, pak se to tam trošku tak nějak vrátilo, vyhořely tam tři domy, bylo to tam dost kruté na to, že to byla taková vesnička. V některých vesnicích okolo pomalu ani o válce nic nevěděli. Tak nějak to proběhlo, ale tam konkrétně u nás to bylo. My jsme měli sklep pod tím domem, který tam rodiče postavili ve třicátém čtvrtém roce, tak tam byl sklep a tam jsme byli v tom sklepě schovaní. Ještě navíc zajímavé bylo to, že u nás byla rodina z Olomouce, protože oni si mysleli, že v Olomouci to bude nějaké horší, ta válka, a tak byli u nás a to nevystihli, protože to bylo skutečně na té konkrétní vesnici trošičku horší.“