Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Ovísek (* 1937)

• narodil se 21. dubna 1937 v Březcích u Štěpánova

• v roce 1945 se během bojů ukrýval s rodinou ve sklepě

• dva roky se učil v Elektromontážních závodech v Olomouci-Holici

• v roce 1955 nastoupil na letecké učiliště v Prostějově

• sloužil jako vojenský pilot ve Sliači a od roku 1965 Přerově

• v lednu 1979 přežil havárii Mig-21 MF, později se stal instruktorem školního pluku

• vojenskou kariéru ukončil roku 1984

• pracoval v elektroúdržbě zemědělského družstva a jako revizní technik

• v letech 2003–2014 zastupitel města Lipník nad Bečvou, předseda osadního výboru v Podhoří

Jiří Ovísek prožil v dětství dramatické osvobození rodné vesnice Březce, zažil poslední boje mezi Němci a Rudou armádou a jeho rodina se musela tři dny ukrývat ve sklepě. V dospělosti se sám stal vojákem a spojil svůj život s letectvím. Začínal na větroních, ale v armádě pilotoval dokonce nadzvukové stroje. Protože nevstoupil do komunistické strany, měl omezený kariérní postup jako voják, což mu nevadilo. Přežil nebezpečnou situaci při cvičném letu, kdy řízení vypovědělo službu, letoun se řítil k zemi a on se musel katapultovat. Po vyšetřování, které ho neprávem obvinilo ze ztráty orientace, musel létání na nadzvukových strojích nakrátko opustit, ale vrátil se k němu v roli učitele létání v leteckém učilišti. 

Střepinky se mi zasekaly do nohou

Jiří Ovísek se narodil 21. dubna 1937 v Březcích, místní části Štěpánova u Olomouce. Jeho rodiče, otec František a matka Marie, pocházeli z jižní Moravy, ze Staroviček a Velkých Pavlovic, ale seznámili se v Praze, kde maminka sloužila a otec se věnoval studiu hospodářství. Tatínek jeden rok studoval i ve Vídni a uměl perfektně německy. Pamětník měl staršího bratra Františka (*1929), který se také stal pilotem, absolvoval Leteckou vojenskou akademii a jako pilot později létal v Olomouci na vrtulnících.

Do obecné školy ve Štěpánově nastoupil Jiří Ovísek v roce 1942, tedy během druhé světové války. Jedinou odlišností ve škole byla od druhé třídy povinná němčina, jinak Štěpánov byla česká vesnice a nepamatuje si, že by musel hajlovat nebo že by ve škole zažil výrazně proněmecké učitele.

Na osvobození Březců v roce 1945 si Jiří Ovísek dobře vzpomíná: „U nás probíhalo osvobození dost těžce. V obci, kde jsem bydlel, bylo zhruba kolem 300 obyvatel a Rudá armáda podcenila skutečnost, že ve Štěpánově byla ještě dost velká německá posádka, která se nechtěla vzdát. Takže během osvobození obce padlo 36 vojáků Rudé armády. Tři dny se to střídalo, až Rusi ty Němce vytlačili, bylo to dost kruté. My jsme měli sklep pod domem, který tam rodiče postavili v třicátém čtvrtém roce, a tam jsme byli schovaní. Ještě navíc u nás byla rodina z Olomouce, protože si mysleli, že v Olomouci to bude nějaké zlé, ale skutečně na té naší malé vesnici to bylo horší.“ 

V poválečném období nacházeli kluci v okolí často munici a výbušniny a neopatrně s nimi manipulovali. „Našli jsme nějakou rozbušku z granátu a ona měla na vrchu takovou zajišťovací čepičku, která se dala odšroubovat. Tak někoho napadlo, že to zkusíme, ať to bouchne, když to pustíme na zem. Ale ono to na první pokus nebouchlo, tak jsme odšroubovali čepičku a já jsem to pustil na obrubník chodníku. Rozbuška vybuchla a ty drobné střepinky se mně zasekaly do nohou a do rukou a dost to krvácelo. Běžel jsem domů a rodiče mě museli ovázat. Takže jsem utrpěl drobné poranění,“ vypráví o nebezpečném klukovském nápadu. 

U nás ve vesnici proběhla kolektivizace v klidu

Po dokončení měšťanské školy nastoupil Jiří Ovísek do učení na dva roky do Elektromontážních závodů v Olomouci-Holicích, kde se vyučil elektromechanikem a do nástupu na vojnu tam pracoval. Oba jeho rodiče vstoupili hned po válce do Komunistické strany Československa (KSČ), což podle něj bylo motivováno snahou o obnovu země. Vzpomíná si, že ve volbách roku 1946 měli komunisté číslo jedna a přestože bylo vidět i posměšné nápisy oznamující „Kdo je blbý jako bedna, jistě volí číslo jedna,“ stejně komunisté volby vyhráli.  

Otec František, jako vzdělaný zemědělec, působil v 50. letech jako předseda místního národního výboru (MNV) v Březcích. Podle slov pamětníka byl ve vesnici oblíbený, jinak by ho nezvolili, a sehrál pro vynucený vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) kladnou roli. „Pozval si všechny sedláky a vysvětlil jim, že taková je doba. Největší sedlák se stal předsedou družstva a domluvili se, kam umístí dobytek a tak. V Březcích proběhlo všechno v klidu a pohodě, žádní kulaci tu nebyli a nikoho nevystěhovali,“ říká pamětník o průběhu kolektivizace ve své obci. Rodina vlastnila jen domek na dluh a chovala pouze drobné domácí zvířectvo, které nemuseli odvádět do družstva, a ani měnová reforma v roce 1953 je nezasáhla. Je třeba podotknout, že funkci předsedy MNV mohl vykonávat jen člen strany a volby v 50. letech nelze považovat za svobodné.

Podle Jiřího Ovíska se v současnosti zapomíná na pozitivní aspekty poválečné éry spojené s komunistickou vládou, zejména na obnovu válkou poničené země. Zmiňuje, že politické procesy, jako byly ty, které vyústily v popravu Milady Horákové nebo Rudolfa Slánského, byly dílem jednotlivců, soudců, a domnívá se, že není možné za ně odsuzovat všechny komunisty. „Dneska se vytahuje na světlo, že co se udělalo špatně, za to mohli komunisti. Co se v rozmlácené zemi po válce vybudovalo, co se pořídilo a napravilo, o tom se nemluví,“ podotýká ke svému pohledu na období 50. let.

Když chci lítat, musím do armády

K profesi pilota se Jiří Ovísek dostal postupně, zejména pod vlivem bratra a díky blízkosti letiště, které se nacházelo nedaleko Elektromontážních závodů v Holici, kde po vyučení rok pracoval. Začínal s bezmotorovým létáním na větroních typu Pionýr a Krajánek v rámci Svazarmu. Jeho prvním učitelem bezmotorového létání byl Karel Hoch, bývalý pilot RAF, který nesměl zastávat vyšší funkce kvůli předchozí službě v Anglii. Když chtěl Jiří Ovísek přejít ve Svazarmu k pilotování motorových letadel, musel podepsat závazek, že při odvodu na vojnu nastoupí do Leteckého vojenského učiliště v Prostějově. V roce 1955 tam nastoupil a vstup do armády bral jako nezbytnou podmínku naplnění svého snu. „Já jsem věděl, že jestli chci lítat, musím být v armádě,“ vysvětluje. 

I když jeho rodiče byli komunisté, Jiří Ovísek do strany nikdy nevstoupil. Vstup mu prý nikdo nenabídl, snad proto, že na vojně kritizoval povinné členství v Socialistickém svazu mládeže (SSM). A to i přesto, že v rodné vesnici byl předsedou místního SSM, který se ale věnoval hlavně sportu, pořádání zábav, brigád a podobných akcí. Fakt, že se nestal straníkem, mu zamezil v postupu na vyšší velitelské pozice, maximálně dosáhl na funkci velitele roje. V armádě sloužil u 6. stíhacího leteckého pluku ve Sliači na Slovensku a v Banské Bystrici si doplnil vzdělání dálkovým studiem na Elektrotechnické průmyslové škole. V roce 1965 jeho útvar přemístili do Přerova. Létal na strojích JAK-11, MiG-15 a na nadzvukových MiG-21, v roce 1973 dostali jejich novou verzi MiG-21 MF. 

Invazi „spřátelených armád“ Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil jako profesionální voják. Také jeho překvapila a zásadně s ní nesouhlasil, ale u jeho útvaru nevyhlásili bojovou pohotovost proti Sovětům a nepamatuje si žádné dramatické okamžiky 21. srpna ani následujících dní. 

Letadlo šlo do vývrtky a řízení nereagovalo

Dne 17. ledna 1979 večer Jiří Ovísek vzlétl ke cvičnému letu, který skončil vážnou nehodou jeho stroje MiG-21 MF. Během zatáčky letoun přestal reagovat na ovládání výškového kormidla a přešel do strmého stoupání, po kterém následoval nekontrolovatelný pád. „To letadlo nemělo tak silný motor, že by ho udržela ve vzduchu jeho síla. Pomalu to ztrácelo rychlost, až to spadlo do vývrtky. A největší hrůzu jsem měl z toho, že to letadlo musí spadnout, prostě ho nikdo nezachrání. Když jsem pod sebou viděl ty svítící vesnice, to byl hrozný pocit, že to může spadnout na dům a pozabíjet lidi. To byl nejhroznější pocit, který jsem zažil. A taky jsem dost váhal se vystřelit, ale jiná cesta nebyla. Když ručička výškoměru míjela tisíc metrů, tak jsem vzal za ta vystřelovací madla, která mám dodnes schovaná. Padák se mi otevřel ve 150 metrech a přistál jsem na poli za vesnicí,“ vzpomíná na dramatické okamžiky. Při pádu utrpěl poškození obratlů, ale došel do vesnice Dolní Němčí a zavolal na útvar, než ho odvezla sanitka. 

Jelikož strávil nějakou dobu v nemocnici, nikdo se jej na nic neptal a vyšetřování příčin nehody se provádělo pouze na základě údajů záznamového zařízení letu SARP (dnes tzv. černá skříňka), a jako příčina byla uvedena chyba pilota, vedoucí ke ztrátě prostorové orientace. Jiřímu Ovískovi proto zakázali létat na nadzvukových strojích a na čas ho přeřadili do administrativy. Později, po opakování podobných nehod u jiných útvarů, se potvrdilo, že plamen z poškozené spalovací komory přepálil ovládací táhlo výškového kormidla, což vedlo ke strmému stoupání a ztrátě možnosti ovládání.

Jiří Ovísek se nakonec vrátil k létání u školního pluku, kde jako učitel létání na nadzvukových letounech vyškolil mimo jiné šest libyjských pilotů. Svoji leteckou a vojenskou kariéru ukončil v roce 1984, kdy odešel do civilu. Po odchodu z armády se vrátil k elektrotechnice a pracoval jako vedoucí elektro údržby v zemědělském družstvu (ZD), později Agrochov Jezernice. Po roce 1989 si založil samostatnou živnost a prováděl montáže, opravy a revize elektrických zařízení. Změna režimu z totalitního na demokratický na konci roku 1989 pro něj příliš neznamenala. „Mě to nijak nepostihlo, jako občana, který se staral o svoji práci a povinnosti, a ve straně jsem nebyl,“ dodává. 

Po přestěhování z Přerova do místní části Lipníku nad Bečvou, obce Podhoří na úpatí Oderských vrchů, následoval příkladu svého otce a angažoval se v komunální politice. V letech 2003–2014 byl třikrát zvolen do zastupitelstva města Lipník nad Bečvou. V obci byl také předsedou osadního výboru až do roku 2018. Roku 2025 žil v Podhoří se svojí manželkou.