Eliška Onderková

* 1928

  • „V noci se u nás netopilo, tak jsem si na sebe vzala dvě peřiny i přes hlavu, aby mně bylo tepleji. Ráno asi o půl čtvrté rachot, který mě vzbudil. Ptali se, kdo tam bydlí, a maminka říkala, že ona s dcerou. Vstala jsem a šla se podívat do kuchyně. Stálo tam osm partyzánů. Dva byli Češi, jinak všichni Rusi. Maminka měla upečený domácí chleba. Měli hlad, tak chleba snědli a my jsme zase neměli nic. Tak jsme s maminkou chodily do mlýna na Horní Poříčí a do Křetína. Střídaly jsme mlýny, abychom vždycky nějakou mouku sehnaly. Buďto pšeničnou, nebo žitnou na chleba nebo oděrky, co se dávaly dobytku. Z toho jsme pak dělaly bochánky. Byly hořké a ne moc dobré, ale když nic nebylo. Vždycky jsme šly v noci až v jedenáct hodin, aby tam byl volný prostor. Šly jsme hodinu a někdy jsme šly s prázdnou domů.“

  • „Potom přišel největší udavač z dědiny. Celý rok si platil advokáta a soudil se, i když se nic nedělo. Přišel na to a řekl nám, že máme něco udělat, že k nám zítra mají přijít z Olešnice z gestapa, protože k nám chodí partyzáni. Zapírali jsme a říkali, že to není pravda. On říkal, že to musíme vědět my, jestli je to pravda. Teď všichni v domě. Mílí bratři museli jít a postavit si bunkr v lese. Jak jim tam bylo teplo, netuším. Máma vždycky uvařila a já jsem jim do lesa nosila obědy, večeře. Chodila jsem až po pás ve sněhu. Neshánějte jídlo, když doma nic nemáte a nemůžete je nechat hladovět v lese. Kamna si tam donesli. Myslím, že to bylo krutý. V lednu byly velký mrazy, ne jak dneska.“

  • „Nálety byly. Třeba v noci jsme museli utíkat do kopce, do lesa za internát. Nebo nás v noci vzbudili, naložili a odvezli přebírat boty, ponožky, punčochy a další věci z vybombardovaných továren, které naložili do nákladních aut a odvezli na hromadu za Zlín. V noci v deset jsme to přebírali. Zůstali jsme tam až do rána a pak jsme museli do práce. Na co to bylo, nevím. Dnes je to nepochopitelné. Nebo když vyhlásili poplach, tak jsme letěli přes celé město za internát do lesa a oni na nás z letadel stříleli. Jak jsme utíkali, tak jsme v lese pořád zakopávali o ostružiny. Plácli jsme sebou, postavili se a podívali se, kde jsou letadla, a dál utíkali do lesa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 02.11.2016

    (audio)
    délka: 02:04:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Držely jsme se s maminkou za ruce a třepaly strachem

Eliška Onderková v roce 1964
Eliška Onderková v roce 1964
zdroj: archiv pamětnice

Eliška Onderková, za svobodna Olšanová, se narodila 6. listopadu 1928 v malé obci Veselka v okrese Blansko. Za války dva roky pracovala v Baťových závodech ve Zlíně. Po bombardování Zlína 20. listopadu 1944 utekla domů do Veselky a do továrny se již nevrátila. Od 15. prosince 1944 Olšanovi v domě ve Veselce ukrývali skupinu partyzánů oddílu Jermak. Ti přišli ze Ždárné, když je 7. prosince 1944 v domě rodiny Šmatlových přepadlo gestapo. Po přestřelce tři partyzáni zahynuli. Ostatním i s rodinou Šmatlových se podařilo uprchnout. Otec Alois a syn Miroslav Šmatla byli ale později chyceni a zemřeli v koncentračním táboře. Zachránila se matka, syn a dcera. Právě syna Vladimíra a jeho sestru Růženu Šmatlovou se skupinou partyzánů u sebe doma až do konce války ukrývala rodina Elišky Onderkové. Z nuceného nasazení a kvůli bombardování Brna ze svých zaměstnání na konci roku 1944 utekli tři bratři pamětnice. Ti se pak až do konce války ukrývali v bunkru poblíž obce. V době, kdy lidem potraviny vydávali na přídělové lístky a všude vládl nedostatek, musela rodina živit skupinu partyzánů a také ukrývané bratry. Po válce pamětnice žila nějaký čas v rodném domě, pak v Mouřínově a následně v Křetíně, kde bydlela i v roce 2016. Vystřídala několik zaměstnání. Mimo jiné pracovala jako tajemnice na MNV Veselka a nejdéle jako skladová účetní v dětské ozdravovně ve Křetíně.