Jarmila Omesová

* 1942

  • "Jednou přišel kolega a chtěl vědět, jestli bych mu mohla napsat něco na stroji. Já myslela, že chce služebně, protože jsem psala ty dopisy, kusovníky, technické podmínky a co bylo potřeba. Tak říkám, že samozřejmě. A on říkal: ‚Ale víš, to by bylo tajný a je to taky... No je to o hubu, co ti budu říkat, nesměl by tě u toho nikdo chytit a nikdo o tom vědět.‘ Takže opravdu ani kolegové z dalších kanceláří nevěděli, že něco takového dělám, to opravdu jen nás pět, co tam bylo v té kanceláři, tak to věděli. A já jsem měla psací stroj u stěny a za stěnou seděl můj vedoucí, takže jsem věděla, že může přijít kdykoliv. To byla otázka minuty, než je v kanceláři. A od dveří bylo na můj psací stroj vidět, i když jsme měli ty rýsovací prkna, takže vlastně každý byl v podstatě oddělený tím prknem. Ale on mi říkal: ‚Nesmí tě u toho nikdo chytit!‘ A když jsem pak viděla, co donesl… Deset stránek napsaných na psacím stroji, bylo to na formát A5 jako kniha. Tak jsem zůstala koukat a říkám, že asi ne, že se bojím, mám děti. Ale pak jsem teda podlehla a slíbila, že jo. Psala jsem to, chodila jsem ráno třeba už na pátou, i když pracovní doba byla od šesti. Něco jsem napsala do těch tři čtvrtě na šest, než se začali všichni scházet, nebo jsem tam zůstala přes čas a psala zas do večera, jak to šlo. Přeci jen jsem měla tři děti, takže jsem to neměla taky jednoduché. Navíc ten šéf za zdí, ten slyšel, když jsem ťukala do stroje, to věděl. Ale nějakým stylem jsme to napsali."

  • "V naší kuchyni našli tenkrát 360 kulek, které tam prolítly a zůstaly. Bylo to všude. V kuchyni jsme měli dětskou postýlku, protože jsem měla tři čtvrtě ročního bratra a ten tam spával. A když jsme byli ještě v tom sklepě, tak opravdu, co vím, že to byla jen hrůza a děs. Ten kůň, ty rány. A nevěděli jsme, co se děje. Můj starší bratr, Bohoušek, ten jen říkal: ‚Mami, prosím tě, ať už to přestane. Řekni Ježíškovi, ať už to přestane. Já už budu jíst i polívky.‘ On je neměl rád. A nic bohužel se nestalo. Nevím, jakým zázrakem maminka udržela toho tři čtvrtě ročního brášku, aby neplakal, protože by nás opravdu prozradil. A tím byl konec. A naším domem, protože se střílelo ze všech stran, tam vtrhlo komando nějakých asi prý šest až sedm Němců. A ti řvali: ‚Kde jsou ti čeští psi?!‘ Protože si mysleli, že se střílí od nás na tu silnici.“

  • "Celá ta zeď byla vytapetovaná a ty dveře neměly futra, takže to byly jen dřevěné prkenné dveře, otevíraly se klíčem a úplně splynuly, takže nebyly vidět. A to nás možná zachránilo. Když se naši schovali do sklepa, tak se tam s nimi dostal i pan hajný Havlík, který zrovna v tu chvíli přišel nakupovat do obchodu a už viděl, že domů se nedostane, že už nemůže, tak byl s námi celou tu dobu ve sklepě. Tak jsme nějak přežili toho devátého do večera. V noci občas slyšeli střílení, občas klusání koní, někdy přejelo auto. A při té střelbě tam postřelili koně. Jenže ten kůň padl zrovna u okýnka do našeho sklepa. To okýnko bylo zakryté patníky z chodníků, takže vlastně nebylo vůbec vidět, nebylo poznat, že tam je okno. A ten kůň tam padl a vlastně tam dodělával. Jak mlátil kopyty a ržál nebo... Já to nedovedu říct, ale já si doteďka říkám, že ten kůň brečel, ten plakal, no až tam opravdu dodělal.“

  • „Kolega přišel a říká: ,Nemohla bys něco napsat na stroji?‘ Říkám: ,Služebně?‘ ,No, víš, tajně, ale je to tak tajný, že bys nesměla nikomu nic říct, nikdo by tě u toho nesměl chytit a nesměl tě vidět. Bylo by to špatný, kdyby nás chytli, tak bude zle.‘ Mě to právě láká, že můžu komunistům udělat něco, takže jsem se stala disidentkou. Kolegové byli tenkrát všichni na vojně a věčně vykládali o vojně a Černí baroni tenkrát se nesměli vydávat, číst. Kolega sehnal někde opis už na stroji, co někdo psal. Nevím, od koho to bylo, kde to vzal, odkud to donesl, opravdu nevím vůbec nic dodneška a nepídila jsem se po tom. Vždycky přišel, donesl mně v obálce, A pětka formát to byl, napsaný na stroji z té knihy Černí baroni, a já jsem to měla přepsat. Takže jsem chodila do práce na pátou ráno, dokud tam nikdo nebyl, a psala jsem. Někdy jsem odpoledne tam zůstala, až všichni odešli, a psala jsem.“

  • „Přežili jsme to tam. Až najednou naši začali cítit kouř, tak tatínek pomaličku pootevřel dveře, ty dveře do sklepa vlastně byly v malé síňce, kde byly ještě čtyři další dveře. A z kuchyně šel ten kouř, hořelo tam, protože jak tam hodili Němci ještě granáty, tak chytla postýlka. Na postýlce byly peřinky. Je to tady na té fotografii. Ta postýlka byla úplně prostřílená a naši v té kuchyni našli 360 střel, které pak posbírali, když začali uklízet, až teda 10. května odpoledne. Protože desátého kolem poledne maminka zaslechla ve sklepě slovo charašo a věděla, že teda to je rusky, tak teprv tatínek opatrně vykoukl ze sklepa a díval se, co se děje. No, a to jezdila ruská auta, a tak vyšli ze sklepa. A já, protože já jsem byla odjakživa bojovný dítě, tak jsem vzala vařečku – to vidíte, to malý, to je vařečka – a šla jsem na Němce. Panenku jsem měla s sebou i ve sklepě, pořád jsem jí říkala: ,Neplač, zas bude dobře.‘ Tak jsme to zaplaťpánbůh přežili, vlastně to datum si říkáme vždycky, že máme další den narození, protože kdyby nás byli v tom sklepě našli, tak asi nás vystříleli.“

  • „To jsme byli s rodičema ve sklepě a prohnali se nám domem Němci. Spadla zápalná bomba, svrchu stříleli Němci, stříleli přes dům. A protože si mysleli, že u nás někdo střílí na ně, tak vlítli do bytu, do domu, rozmlátili okna, dveře, všecko v obchodě, co měl můj tatínek, taky rozbili všechny regály zboží a hodili čtyři granáty. Křičeli, kde jsou ti čeští psi, a my jsme byli za dřevěnýma dveřma ve sklepě. Ve sklepě měli tatínek a maminka připravený už delší dobu otoman, vodu, nějaký jídlo, svíčky. Tam jsme přežili vlastně tu nejhorší dobu z 9. na 10. května ve čtyřicátém pátém roce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žďár nad Sázavou, 15.03.2024

    (audio)
    délka: 01:01:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 07.09.2025

    (audio)
    délka: 01:31:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Vysočina
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Devátý květen je den mého druhého narození

Dobová fotografie Jarmily Omesové
Dobová fotografie Jarmily Omesové
zdroj: Archiv pamětníka

Jarmila Omesová, rozená Špinarová, se narodila 25. března 1942 ve Žďáru nad Sázavou Boženě a Bohuslavovi Špinarovým. Její rodiče vlastnili menší obchod s potravinami a smíšeným zbožím. Dne 9. května 1945 se celá rodina uchýlila do sklepa, protože se v ulici střílelo. Němci jejich dům rozstříleli a zpustošili. Dramatické dění přečkali ve sklepě a ven vyšli až 10. května kolem poledne. Její fotografie z toho dne, na které jako tříletá holčička stojí s panenkou v jedné ruce a s vařečkou v druhé u rozstřílené postýlky ve zdemolovaném domě, se stala ve Žďáru nad Sázavou legendární. V roce 1951 připravil režim rodinu o jejich obchod. Do školy začala chodit v roce 1948. Prvních pět tříd absolvovala v národní škole dívčí, od 6. třídy byla škola přejmenována na osmiletou střední školu. Po závěrečných zkouškách nastoupila na jedenáctiletou střední školu, kterou zakončila maturitní zkouškou. Na vysokou školu nebyla přijata kvůli špatnému kádrovému profilu. Od června 1959 až do odchodu do důchodu v roce 1996 pracovala na různých pozicích v podniku ŽĎAS. V osmdesátých letech se zapojila do šíření samizdatu. V roce 2024 žila ve Žďáru nad Sázavou.