"Tam si užil svoje. Že s nimi nejednali v rukavičkách. Jako kluk jsem už o tom potom leccos věděl, když se vrátil, když jsem chodil na průmyslovku. Tak jsem věděl, jak tam asi s nimi jednali. Tak jsem se snažil se na to ptát otce. Ten říkal: 'Když jsem mezi dveřmi u výslechu jenom dostal pár facek, tak to byl zlatý výslech.' Jinak to popisoval pan Trojan z Hrušek, jak s nimi zacházeli. Vodili je k výslechům, se zavázanýma očima, spoutané. Dovedli je k tomu, jak to nazvat, kancelář nebo co. Výslechová místnost. Dva referenti vyšetřovaného posadili na židli, ruce spoutané za zády. Jeden seděl za stolem a kladl otázky a druhý – měli buď tenisky, nebo kecky. Vyšetřovatel chodil takhle vzadu za tím vyšetřovaným. A měl v ruce nějaký pendrek nebo co a čekal na odpovědi toho vyslýchaného. A když se mu to nějak nezdálo nebo nějak otálel, tak ho udeřil. Říkal pan Trojan, že nejhorší bylo to čekání. Přišel na to, že když mu někdy oči nezavázali důkladně, tak tady spodem trošku viděl kolem sebe, a protože neslyšel toho v keckách, v teniskách, tak alespoň viděl, z které strany může ta rána přijít."
"Tak tam chlapi zmerčili dva Němce, kteří šli směrem k tomu našemu sklepu, a tak okamžitě jsme museli všichni do sklepa. Na dveře naházeli turkyni, jako trošku zamaskovat. A teď jsme čekali, co se děje, v blahé naději, že třeba ti Němci si nás nevšimli. Všimli si nás, a přestože věděli, že tam žádní vojáci nejsou, že jsou tam civilové, tak několikrát do toho sklepa vystřelili přes ty zavřené dveře. Sklepy jsou někdy dělané tak, že ta šíje je rovná. Ten sklep jde dále a někdy je prostě zkosená a pak je teprve rovná část, kde jsou sudy a takhle. Ti Němci si mysleli, že ten sklep je řešený tím, že je tam ta zkosená šije dolů, a když stříleli, tak stříleli šikmo dolů. Teta Pláteníková seděla přímo proti dveřím, měla v náručí Oldřicha a u nohou jí ležel pes, a ty kulky, jak tam ti Němci vystřelili, tak toho psa zabily. Bohužel, bohudík si neuvědomili, že kdyby stříleli o pět metrů nebo metr výš, tak to dopadlo zle. Nevím, proč to dělali, protože to bylo ani ne měsíc před koncem války a tady takovéhle oběti už by byly zbytečné."
"Jinak ten shoz zbraní, na který čekali, ten byl dohodnutý nějak s Londýnem přes tu stanici Clay-Eva. A mělo to být, myslím, 8. dubna. Ten den vyšlo nějaké to heslo, teď už přesně nevím, které to bylo, v tom rádiu. Takže chlapi, kteří byli určeni k tomu shozu, aby ty zbraně převzali a uložili do úkrytu, který kopali v kamenci... Pan Crhák a myslím Štěpán Popovský, nevím, prostě vykopali tam v jedné zmoli, kterou jsme s panem Crhákem před několika lety našli, ještě než zemřel, a čekali. Letadlo přiletělo, ale bohužel žádné zbraně neshodilo, odletělo. On tam byl strýc Tonda, ten to pak vyprávěl, jak to vůbec – jak to fungovalo, jak tam šli. V deset hodin vyrazili, měli sraz v Hájku. Říká se tomu Hájek ještě stále, jak se do Němčiček na pravé straně před tou silniční rozdvojku, jedna jede na Němčičky a druhá doleva. No prostě tam u toho Hájku měli sraz všichni a odebrali se na kopec asi kilometr vzdálený, jmenuje se Tabulka. Je to takových 270 m a tam to mělo být provedené, ten shoz. Dostali příkaz utvořit obrazec s baterkami, které měli. A čekali na to letadlo. To letadlo přiletělo, oni ty baterky rozsvítili, jenomže ty baterky byly slabé nebo je neviděli. Takže vystřelili. Strýc Tonda říkal, že se u letadla objevil červený oheň, a já myslím, že to byla signální raketa. Letadlo odletělo a nic neshodilo."
Stanislav Nesvadba se narodil 22. října 1938 ve Velkých Pavlovicích jako nejstarší ze tří dětí. Otec Pavel Nesvadba byl angažován v odboji, pamětník vzpomíná, jak během druhé světové války rodiče doma poslouchali zahraniční rozhlas. Na otce přicházela německá i česká udání, velitel německé armády ve Velkých Pavlovicích však kvůli známosti s otcem udání gestapu nepostoupil. Otec pamětníka pracoval jako zástupce ředitele družstva Vinopa, které vyrábělo víno. V roce 1951 byl zatčen a spolu s dalšími 13 lidmi z Vinopy souzen za domnělou zpronevěru prostředků při stavbě moštárny v Hustopečích, kterou mělo družstvo na starosti. Otec Pavel Nesvadba byl odsouzen ke 14 letům vězení, po odvolání mu byl trest zmírněn na 12 let. Pracoval na dole Barbora v Jáchymově a také při stavbě místního kulturního domu. K rodině se vrátil v srpnu 1955. Stanislav Nesvadba a jeho sourozenci měli problém s přijetím na střední školu, díky známosti Stanislava Nesvadbu nakonec přijali na vinařskou školu ve Valticích a později i na průmyslovou školu v Bzenci. Jeho mladší bratr Pavel však musel nejprve nastoupit do dělnické profese, aby „odčinil“ provinění otce proti socialistické republice, a až pak mohl jít studovat. Stanislav Nesvadba žil v roce 2023 ve Velkých Pavlovicích.
