Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Nesvadba (* 1938)

• narozen 22. října 1938 ve Velkých Pavlovicích

• otec zapojen do druhého odboje

• díky známosti s místním velitelem německé armády nebyla udání na otce předána gestapu

• v roce 1951 byl otec zatčen a v roce 1953 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za domnělou zpronevěru při stavbě moštárny v Hustopečích

• otec vězněn v Jáchymově, propuštěn byl v srpnu 1955

• kvůli otcově uvěznění měl pamětník problémy s přijetím na střední školu, nakonec díky známosti mohl studovat vinařskou školu ve Valticích a později průmyslovku v Bzenci

• v roce 2023 žil ve Velkých Pavlovicích

Hlas shůry nebyl určen pro moje uši 

Stanislav Nesvadba se narodil 22. října 1938 ve Velkých Pavlovicích jako nejstarší ze tří sourozenců. Sestra Jana se narodila v roce 1942 a bratr Pavel v roce 1944. Otec pamětníka, Pavel Nesvadba, pracoval jako technický pracovník ve Vinopě, družstvu, kde se vyrábělo víno, a byl během druhé světové války zapojen do odbojové skupiny R3. Pamětník vzpomíná, jak rodiče tajně poslouchali zahraniční rozhlas – říkali tomu hlas shůry. Malý Stanislav spával vedle v pokoji, takže rozhlas slyšel. „Jednou jsem i vylezl na půdu, a když se mě maminka ptala, co tam dělám, tak jsem jí odpověděl, že jsem se přišel podívat na ten hlas shůry,“ směje se pamětník. Od té doby si rodiče dávali větší pozor a bylo to dobře, protože na otce přicházela jak německá, tak i česká udání. Německé armádě ve Velkých Pavlovicích velel Rakušák, který měl rád víno, a jelikož otec pamětníka uměl německy, často se k nim zastavil na víno a kus řeči. A jednou otci povídá: „Z vás Čechů je každý buď udavač, anebo odbojář. A vy, pane Nesvadbo, vy patříte mezi odbojáře.“ Ačkoli se pamětníkův otec bránil, nebylo mu to nic platné, musel jít na vyšetřovnu, kde mu rakouský důstojník ukázal udání, která na něj chodila. „A některá z nich byla bohužel psaná i česky,“ kroutí smutně hlavou pamětník. Rakouský známý však dopisy tzv. „ztopil“, čímž otce pamětníka zachránil před gestapem. 

Strýc Antonín pak byl ve skupině, která měla převzít zbraně ze shozu letadlem. Přes stanici Clay-Eva vyšlo heslo v rádiu, aby chlapi určení ke shozu vzali zbraně a ukryli je do úkrytu, který předtím vykopali. V noci se odebrali na kopec, kde z baterek utvořili zadaný obraz. „Jenže baterky asi byly slabé nebo je z letadla neviděli, takže žádné zbraně neshodili,“ popisuje pamětník strýcovo vyprávění. 

V listopadu 1944 bombardovala spojenecká vojska Břeclav a Hodonín. Jedno zbloudilé letadlo shodilo bomby i do okolí Velkých Pavlovic, ale protože bomby padly do polí, tak nikdo nebyl zraněn. V Hodoníně však měla rodina známé, Hradilovy, kteří bydleli vedle nádraží, a během bombardování v bytě umřela matka i se třemi syny, jediný otec přežil.

Úkryt ve sklepě málem skončil tragédií 

Koncem války však měla i rodina Nesvadbových namále. Protože sami bydleli na kraji vesnice, přišlo rodičům bezpečnější přečkat konec války ve sklepě příbuzných v centru obce. „Chlapi ze sklepa vylézali a my jako děcka taky, abychom se podívali, co se děje. No a chlapi zmerčili dva Němce, tak nás hned hnali do sklepa a doufali jsme, že si nás Němci nevšimli. Ale ti přišli, a i když věděli, že v tom sklepě nejsou vojáci, ale civilové, tak do něj několikrát přes zavřené dveře vystřelili,“ popisuje pamětník hrůzné okamžiky, kdy k neštěstí chybělo jen velmi málo. „Teta Pláteníková seděla naproti dveřím, v náručí měla malého Oldřicha a u nohou jí ležel pes. A ty kulky, které Němci vystřelili přes dveře, toho psa zabily,“ líčí Stanislav Nesvadba štěstí v neštěstí, které tehdy spolu s rodinou schovanou ve sklepě měli. 

Když do Velkých Pavlovic přišla Rudá armáda, otec pamětníka udělal s jedním vojákem na tu dobu ne příliš výjimečnou zkušenost – voják mu sebral hodinky. Rudá armáda však napáchala škodu i ve Vinopě. „Otec to pak šel nějak likvidovat, prostříleli sudy a bylo tam vína po kolena,“ vzpomíná pamětník. 

Ten do školy nastoupil o rok později, neboť si rodiče nepřáli, aby se učil německy. Kromě lavic, kde se sedělo po čtyřech, a per, která dělala kaňky, vzpomíná Stanislav Nesvadba také na potravinovou pomoc, kterou ve Velkých Pavlovicích distribuovala Američanka. „Na školu přišlo sušené mléko v pěti či šestikilových pytlích a my si je pak v menších pytlících odnášeli domů,“ líčí pamětník. „Jenže protože jsme nevěděli, jak se to jí, tak jsme to jedli nasucho, bylo to jak lepidlo,“ směje se tomu, že až později se dozvěděli, že si sušené mléko musí rozmíchat ve vodě. Na poválečné roky má Stanislav Nesvadba pěkné vzpomínky. „Celá rodina byla nakloněna lidové straně, byli jsme v Orlu a začal jsem chodit do Junáka, kde se mi strašně líbilo,“ vyjmenovává svoje tehdejší aktivity. Zdánlivě bezstarostný život však ukončil únor 1948 a nástup komunistů k moci. 

Za stavbu moštárny dostal otec kriminál 

„V roce 1946 získala lidová strana v Pavlovicích 44 % hlasů. To se komunistům nelíbilo, potřebovali lidi zastrašit, a tak si vytipovali pět družstev – Prušánky, Mutěnice, Čejkovice, Velké Pavlovice a ještě jedno. Tam nasadili lidi a snažili se získat materiály, aby na ně něco měli,“ popisuje pamětník situaci v 50. letech. „V roce 1951 pozatýkali vedení Vinopy, pouze otce, který byl zástupce ředitele, nechali na svobodě, ale každé dva týdny dostával obsílku a musel jezdit na výslechy do Brna,“ líčí Stanislav Nesvadba. Tím to však neskončilo. Otec Pavel Nesvadba byl 8. května 1951 zatčen a držen ve vazbě ve věznici na ulici Cejl v Brně. Soud proběhl 4. dubna 1953, na Bílou sobotu, a po dvou letech ve vazbě byl otec ve vykonstruovaném procesu týkajícím se domnělé zpronevěry prostředků při stavbě moštárny v Hustopečích, kterou družstvo realizovalo, odsouzen ke 14 letům, později mu trest byl zmírněn na 12 let. Trest si odpykával v Jáchymově na dole Barbora a později při stavbě kulturního domu v Jáchymově. „Na návštěvy za ním jezdila matka spolu se dvěma mladšími sourozenci, protože otce mohl navštívit pouze jeden dospělý a já už jsem byl vzhledem ke svému věku pro návštěvy považován za dospělého,“ popisuje Stanislav Nesvadba důvody, proč otce v Jáchymově ani jednou nenavštívil. K rodině se otec vrátil 23. srpna 1955. Důvody jeho propuštění po relativně krátké době vzhledem k rozsudku Stanislav Nesvadba nijak nekomentuje. 

Odsouzení otce mělo dopad na celou rodinu. Ta nejen že přišla o živitele a matka pamětníka se musela hodně otáčet, aby rodinu uživila, ale komunisté jí kladli další překážky. „Vzpomínám, jak zadržovali peníze, na které měla matka nárok, protože prodala výnos z našeho vinohradu družstvu,“ popisuje pamětník a dodává, že kdyby tehdy nebylo pomoci širší rodiny, asi by hladověli. 

Stanislavovi i jeho sourozencům bylo později znemožněno jak studium na gymnáziu, tak také studium na vojenské škole, kam se Stanislav Nesvadba hlásil. „Nakonec jsem skončil na vinařské škole ve Valticích, kam jsem se dostal díky tomu, že se ředitel znal s mým otcem ještě ze studií.“ Známosti mu pomohly také později při přijetí na studium průmyslové školy v Bzenci. Jeho mladší bratr Pavel však takové štěstí neměl, pro nástup na studia musel nejdříve projít dělnickou profesí, aby „odčinil“ otcův prohřešek vůči státu. 

Dle slov pamětníka však otec nezahořkl, a to ani tehdy, když dostal nemoc z ozáření. Po návratu domů nastoupil do práce na místním statku, kde pracoval až do důchodu. Dílčí změnu přineslo uvolnění poměrů v roce 1968. „Tehdy za otcem přišel pavlovický funkcionář, Forman se jmenoval, a omluvil se mu za to, co mu soudruzi udělali, i když na tom on sám nenesl žádnou vinu,“ vzpomíná. V době natáčení roce 2023 žil Stanislav Nesvadba ve Velkých Pavlovicích.