Ludmila Nekužová

* 1936

  • "Já jsem se bála, když jsme šly do toho kopce a ti Němci a ti Rusi po nás stříleli. A matka mi říká: 'Když zabijí obě dvě, tak se nedá nic dělat. Ale kdyby zabili jenom tebe, tak otec by se zbláznil,' protože oni mě opravdu milovali. Tak já jsem musela s ní jít a vždycky jsme se schovaly v nějakém příkopu. A jak přestali střílet, tak jsme zase šly dál. Až jsme přešly za ten kopec, tam se říká Čertova zmola a U Studánky."

  • "Ještě jsem vám chtěla říct, jak jsme byli v nebezpečí, že nám vyhodí tu přehradu. To kdyby bývali Němci udělali, tak byla zaplavená celá Bystrc. My jsme měli na domě takové černé koule, kam by až přišla voda, kdyby se to rozbilo. Nějaký pan Šikula to zachránil. Pan Dolníček, to byli kamarádi, šel za těmi Rusy a řekl jim, aby tam nejezdili s tanky po té hrázi, že když tam pojedou, tak to vybuchne. Dolníček a Šikula, však ten Šikula má na vrchu pomník, U Lva se tam tomu říká."

  • "Ti Rusi zjistili, že tam mají možnost se ubytovat. Deset Rusů u nás bydlelo. Mezi nimi byl švec, nějaký důstojník, poddůstojník a ostatní byli obyčejní vojáci. A oni, jestli by tam mohli spát. Matka jim řekla: 'Ano, můžete, ale musíte se vyzout.' Ona byla taková energická ženská, možná to mám po ní, nenechala si nic líbit. Chodila ze začátku nahastrošená ve starých manželových gatích a tak. A ten poddůstojník jí říkal: 'Bábuška, co to máš na sobě, proč se neoblečeš pořádně?' A ona říkala: 'Jo, to víš, já se ti obleču, a já vím, co by se stalo.' Oni znásilnili všechny ženské, které byly v té ulici. Tak to bylo normální, že znásilňovali kdekoho. Ona se teda oblékla, vzala si bílou zástěrku a ten poddůstojník říkal: 'Bábuška, teď jsi ženská. Neboj se, dokud jsem tady já, tak se ti nic nestane.' No tak opravdu, všechna čest, to jen ten poddůstojník to dodržel."

  • "Na Mniší hoře byli zakopaní Němci. Byli tam zakopaní a mohli střílet dolů. To si nikdo nedovede představit. Dneska je tam zoologická zahrada. Rusové nebyli stavu je odsud dostat. Rusové byli na druhé straně za námi na kopci přes Bystrc, která byla bez proudu. Elektriku, tu nám zrušili hned na začátku, most vyhodili do povětří. Bystrc se jmenovala Bystrc u Brna, to ještě nebylo Brno, až po válce. Oni přes tu Bystrc stříleli po sobě. Nakonec, když si ti Rusové nevěděli rady, tak tam poslali Rumuny. Rumuni šli do toho kopce proti těm Němcům. Pak je vozili na vozech, jako kusy dřeva, mrtvé. Tam jich padlo strašně moc, těch Rumunů, ale dostali ty Němce odsud. Tím pádem vlastně Rusové to vyhráli, i když za pomoci Rumunů."

  • "Když začala válka, tak se k nám přistěhoval otcův bratranec z Vídně. A on se zapletl s nějakou partou a přišli pro něho gestapáci. Sebrali ho, odvezli a zemřel v koncentráku. A já si pamatuji, když k nám přišli ti gestapáci dělat domovní prohlídku, tak všecko prohlídli. Udělali absolutní prohlídku. Dokonce si svítili baterkou do rádia, jestli tam nejsou schované zbraně. Otce odvedli. Pamatuji si, jak ho vedli a on se s námi loučil, protože jsme nevěděli, jestli se vůbec vrátí. Tenkrát, to ještě bylo před tím atentátem (na Heydricha), to nebylo takové kruté. Kdyby to bylo později, tak to by se asi nevrátil nebo by taky skončil v tom koncentráku. Oni ho vyšetřovali a zjistili, že ten bratranec s ním neměl nic společného, tak ho pustili. Ale musel jít do Reichu na práci. Takže byl v Německu a my jsme zůstaly s matkou samy dvě."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 24.06.2025

    (audio)
    délka: 52:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stříleli po nás Němci i Rusové, konec války v Bystrci byl dramatický

Ludmila Nekužová (Formánková) po osvobození, 1945
Ludmila Nekužová (Formánková) po osvobození, 1945
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Nekužová, rozená Formánková, se narodila 23. března 1936 v Bystrci u Brna (dnes městská část Brna). Tam prožila i dětství a zažila konec druhé světové války a boje o Mniší horu. Vzpomíná na hlad, bombardování i příchod sovětských vojáků, kteří se ubytovali v jejich domě. Po válce vystudovala železniční učiliště, pracovala na poště, u dráhy a na telefonní ústředně. Prožila složité první manželství poznamenané domácím násilím. Po rozvodu našla štěstí s druhým manželem Karlem Nekužou. Na srpen 1968 i sametovou revoluci vzpomíná s emocemi – invazi vnímá jako zradu, svobodu po roce 1989 jako naplnění nadějí. V červenci 2025 žila v Brně-Komíně, v domě, který s manželem postavili.