Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Nekužová (* 1936)

• narodila se 23. března 1936 v Bystrci u Brna

• v roce 1938 rodiče postavili v Bystrci domek

• do první třídy nastoupila v září 1942

• v letech 1954–1954 studovala železniční učiliště v Brně

• zaměstnaná byla na poště, později na dráze a v telefonní ústředně

• v roce 1966 uzavřela druhé manželství s Karlem Nekužou

• v roce 2025 bydlela v Brně-Komíně

„Nejvíc jsem se bála, když jsme šly v Bystrci přes ten kopec. Stříleli po nás Němci i Rusové. Vždycky jsme se schovaly do nějakého příkopu. A jakmile přestali střílet, šly jsme dál,“ popisuje Ludmila Nekužová, jak s matkou utíkaly z Brna do Bystrce. Do města doprovázely příbuzné, kteří u nich na konci války bydleli. 

Brno už tehdy bylo osvobozené, ale boje o Mniší horu stále pokračovaly. „Na Mniší hoře byli zakopaní Němci a mohli střílet dolů. To si nikdo nedovede představit. Rusové byli na druhé straně za námi, na kopci přes Bystrc, který byl bez proudu. Elektriku nám zrušili hned na začátku, most vyhodili do povětří. A přes tu Bystrc po sobě stříleli,“ vzpomíná Ludmila Nekužová.

Když si Sověti nevěděli rady, poslali tam Rumuny. „Rumuni šli do toho kopce proti Němcům. Pak je vozili na vozech jako kusy dřeva, mrtvé. Padlo jich strašně moc, ale dostali Němce pryč. Tím pádem to Rusové vyhráli, i když za pomoci těch Rumunů,“ dodává.

Dětství v Bystrci

Ludmila Nekužová se narodila manželům Formánkovým 23. března 1936 v Bystrci, která tehdy ještě nebyla součástí Brna. Rodiče pracovali v továrně na smaltované nádobí a v Bystrci si postavili domek. „Narodila jsem se jako druhé dítě, první dcerka rodičům brzy zemřela. Proto mě opatrovali jako poklad,“ říká pamětnice.

Otec František byl zámečník, matka Josefa pracovala ve smaltovně. „Fabriku zabrali Němci, Židy poslali do koncentráku a matce řekli: ‚Frau Formánek, buď se dáte k nám, nebo musíte odejít.‘ Tak raději odešla a byla nezaměstnaná. Já jsem nebyla ještě dospělá, tak mohla. Chodila aspoň pomáhat sedlákům na pole,“ vypráví pamětnice.

Otce zatklo gestapo 

Do Bystrce se za války přistěhoval otcův bratranec z Vídně, který byl zřejmě zapojen do odboje. „Přišli pro něj gestapáci, sebrali ho a zemřel v koncentráku,“ říká Ludmila Nekužová.

Krátce poté si gestapo přišlo i pro jejího otce. „Přišli dělat domovní prohlídku, všechno prohlédli. Dokonce si svítili baterkou do rádia, jestli tam nejsou schované zbraně. Otce odvedli,“ popisuje. 

Nikdo nevěděl, jestli se otec vrátí. „Tenkrát, ale to ještě bylo před tím atentátem [na Heydricha], tak to nebylo takové kruté. Kdyby to bylo později, tak to by se asi nevrátil nebo by taky skončil v koncentráku. Oni to vyšetřovali a zjistili, že ten bratranec s ním neměl nic společného, tak ho pustili,“ vysvětluje. Musel ale odejít na práci do Mostu, který byl tehdy součástí Německem anektovaných Sudet.

„Neměly jsme s maminkou co jíst, ale snažily jsme se posílat něco i tatínkovi. Chodily jsme sbírat klásky, mlely jsme je na mlýnku na mák a dělaly mouku. Z té pak maminka upekla vánočku a poslaly jsme mu ji,“ líčí pamětnice. Otec se na konci války vrátil domů – s kamarádem došli pěšky z Mostu až do Brna.

Bombardování a hrozba z přehrady

Vzpomíná také na to, jak šla do první třídy v roce 1942. „Byl tam řídící Jukl a ten nám řekl: ,Budete mě zdravit: Nazdar!‘ A když měl učit němčinu, tak celou hodinu na tabuli maloval strom.“

Bystrci se nevyhnulo ani bombardování. „Dvě bomby jsme měli na půdě. Byly časované, nevybuchly. Bratranci je vzali a hodili do bahna do rybníka,“ vzpomíná s tím, že tam možná bomby na dně leží dodnes (2025).

Obyvatelé měli také obavy, že by je mohla zaplavit voda, kdyby Němci vyhodili hráz přehrady. „To kdyby udělali, byla by zaplavená celá Bystrc. Na domě jsme měli černé značky, kam až by voda sahala,“ popisuje.

Katastrofě zabránil hrázný František Šikula, který sabotoval německé rozkazy ohledně přehrady. „Pan Dolníček šel za Rusy a řekl jim, aby po hrázi nejezdili s tanky, protože by to vybuchlo,“ říká. Hrázný zase už od začátku sabotoval příkazy Němců ohledně zabetonování potrubí. „Však ten Šikula má na vrchu pomník, U Lva se tomu říká,“ dodává.

Deset Rusů v domě

„Matka měla sestru a ta měla manžela, který byl za první světové války v Rusku. Uměl rusky, což byla výhoda,“ vypráví pamětnice. Matčina sestra s rodinou bydlela v Brně, ale na konci války, když bylo Brno bombardované, tak se nastěhovali do Bystrce. „Byli jsme ve sklepě na uhlí, tam matka s tetou udělaly takové ležení a byli jsme tam schovaní před Němci. Pak Němci odtáhli, ale přišli Rusi. To bylo: ‚German nět?‘“ popisuje. Strýc se s nimi naštěstí domluvil a do sklepa už nešli. 

Sovětští vojáci se ale ubytovali v domě. „Přišlo jich asi deset – důstojník, poddůstojník, ostatní obyčejní vojáci a švec. Matka jim řekla, že mohou zůstat, ale musí se vyzout. Byla rázná, možná to mám po ní,“ směje se pamětnice. Švec prý seděl na dvoře na židli a spravoval těm vojákům boty. Pak ho začaly bolet zuby. „Tak matka šla, nahřála mu takovou látku, že mu to pomůže,“ vzpomíná.

„Matka chodila od začátku nahastrošená ve starých manželových gatích. A ten poddůstojník jí říkal: ‚Bábuška, co to máš na sobě, obleč se pořádně.‘ A ona říká: ‚Jo, to víš, já se ti tady obleču a já vím, co by se stalo,‘“ popisuje pamětnice. Podle ní vojáci znásilnili všechny ženy v ulici. „Nakonec se ale maminka oblékla do šatů a zástěry a ten poddůstojník říká: ‚Neboj se, dokud jsem tady já, nic se ti nestane.‘ A dodržel to,“ dodává.

Rodinné štěstí na druhý pokus

Ludmila Nekužová vystudovala železniční učiliště. „Moje kamarádka Elvíra Peslová studovala vysokou školu, dodnes mi vyčítá, že jsem nešla také studovat, že jsem na to měla hlavu,“ říká. 

Brzy po škole se vdala a narodila se jí dcera. Manželství ale nebylo šťastné. „Dala jsem si přihlášku na průmyslovku a on taky chtěl. Jenže mu to nešlo a vadilo mu, že bych mohla být vystudovaná, a on ne,“ vysvětluje. Zažila domácí násilí. „Manžel byl policista, bachař ve věznici a měl dojem, že se mnou může zacházet jako s těmi vězni. I pistoli na mě vytáhl,“ říká otevřeně. Po třech letech se rozvedla. Pracovala na poště i na telefonní ústředně. „Miluju telefon, všechno vyřizuji přes něj,“ říká. 

Štěstí našla až s druhým manželem Karlem Nekužou. Seznámil je kolega z pošty. „Manžel byl muzikant a ten můj spolupracovník byl také muzikant a říkal: ‚Liduško, já bych pro tebe měl ženicha, ty nikoho neznáš, ale vy byste se k sobě hodili,‘“ vzpomíná. 

Setkali se v Bystrci a měli si co říct. „Zjistili jsme, že si rozumíme. V neděli jsem ho pozvala na oběd a udělala ptáčky – říkal, že právě na ně jsem ho dostala,“ směje se. Svatbu měli v roce 1966 v Rosicích. Narodil se jim syn Karel. Manžel byl zedník a postavil pro rodinu dům v brněnském Komíně, kde Ludmila žije dodnes.

V srpnu 1968 byl její syn ještě malý. „Lidi říkali, že bude válka, ať si jdeme nakoupit. Šla jsem s kočárkem, ale když jsem viděla tu frontu, otočila jsem to a jela domů,“ popisuje. Na sovětskou okupaci má jasný názor: „Oni nás osvobodili, ale pak nás znovu uchvátili. Kdyby sem dnes přišel Putin, to bych nechtěla žít,“ říká rázně.

Sametovou revoluci s manželem vítali s nadšením. „To byla radost. Já jsem milovala prezidenta Havla – měl sice své mouchy, ale kdo je nemá? To, co říkal tehdy, platí i dnes. Takových lidí je málo,“ uzavírá.