Ctibor Navrátil

„Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste za Egonem Bondym přišel poprvé?“ – „Přesně. Bylo to v Nerudovce a já jsem byl úplně rozechvělý. Pro mne to byla mýtická postava… Tak jsem u něj zazvonil, on mi otevřel a já úplně eh, eh… Pozval mě dál a hned první věta byla, že u něj se nic neutají. Takže on hned v první větě řekl, co o něm všichni věděli, že je vlastně slabý člověk. A že když na něj estébáci zatlačí, tak jim řekne cokoliv. Sám to okamžitě přiznal. Hned v první větě. Měl tam takové akvárium a druhá věta byla, jestli si dám čaj. A jestli mi nebude vadit, když v něm budou rybičky. Říkal jsem si, jestli snad nebude dělat čaj z toho akvária. Ale těmi rybičkami myslel, že v tom čaji budou plavat čajové lístky. Takže tak začala moje konverzace s Bondym.“

„Potom, když jsem začal studovat fyzioterapii na škole v Olomouci, začal jsem se postupně stále víc dostávat do sféry disentu a undergroundu a uvědomil jsem si, že opravdu na tu vojnu nechci jít. Tak co jsem měl dělat? Většina lidí se v takové situaci nechala zavřít na psychiatrii. Přestal jsem chodit do školy, a když se začali zajímat, co se děje, tvářil jsem se, že jsem úplně blbej. Nechal jsem se zavřít na psychiatrickou kliniku v Olomouci, byl jsem hospitalizovaný a těšil jsem se, že bude modrá knížka a kdesi cosi… Jenže tam to bylo takové peklo, že jsem po nějaké době začal říkat, že jsem si to vymyslel. Že nejsem takové pako. Ať už mě pustí. Ale oni, že ne. Že jsem šílený. Že mám schizofrenii. Že mám tak velké potíže, že tam musím být tak dlouho, až mě úplně spraví. A to mě totálně dodělalo.“