Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ctibor Navrátil (* 1963)

• narodil se 21. března 1963 ve Vsetíně

• v letech 1978 až 1982 studoval gymnázium, zajímal se o filozofii

• po maturitě nastoupil na dvouleté studium fyzioterapie v Olomouci

• aby se vyhnul vojně, předstíral duševní poruchy, byl izolován na klinice

• studium dokončil v roce 1985 v Ostravě a přestěhoval se do Krnova

• zapojil se do nezávislých iniciativ, šířil samizdat, organizoval petice

• v letech 1985 až 1989 ho nepřetržitě sledovala a opakovaně vyslýchala StB

• založil undergroundovou kapelu Diletant Music Orchestra, setkával se s Egonem Bondym

• v lednu 1989 patřil ke garantům petice za propuštění Václava Havla

• je držitelem osvědčení účastníka 3. odboje

• v roce 2025 žil v Karlově Studánce

Ani na chvíli nezkusil být jako Jack Nicholson. Na nějaký vzdor neměl prostě sílu. Potřeboval z blázince vypadnout, pokud možno okamžitě. „Pusťte mě odtud. Já nejsem žádné pako,“ prosil doktory, ale bylo to stále horší. „Kdepak, pane Navrátil, jste opravdu nemocný,“ opakoval primář. „Zůstanete tady a my vás spravíme.“ Na psychiatrickou kliniku v Olomouci se Ctibor Navrátil nechal zavřít koncem roku 1982. Přestal chodit do školy, a když se po něm začali shánět, předstíral, že mu přeskočilo. Dobrovolně nastoupil do blázince, aby dostal modrou knížku a vyhnul se vojně. Na klinice pochopil, že se chytl do pasti a nemůže ven.

Doma Ctiborovi říkali Borku a takhle to má celý život. Nikdo mu jinak neřekne. Zástupkyně primáře se na Borka usmívala, ale on ji nenáviděl. „Jak ta sestra ve filmu. Nachlup stejná mrcha.“ Když v roce 1975 dokončil Miloš Forman Přelet nad kukaččím hnízdem, bylo mu dvanáct. O nespoutaném Nicholsonovi, indiánovi a vrchní sestře neměl ani tušení. Chodil do Pionýra, závodil v plavání a na ulici se bál kluků, kteří už ho párkrát zbili. V tůni chytal pijavice a potom je mučil. Ochočil si žábu. U babičky na dvorku zachránil neduživé kuře. Bez Borka by chcíplo. Teď byl ale v blázinci a myslel na to, že se zabije.

Rybníky a Trávníky

Už ve školce usiloval o spravedlnost. Stejně jako Vinnetou. Když se v roce 1963 narodil, vyrazil Vinnetou do kin. Holčičkám Borek říkal, že jsou Ribanna nebo Nšo-či, a pak je zkoušel balit. Vsetínské sídliště, na kterém vyrůstal, se jmenovalo Rybníky. Za tratí byly Trávníky. Rybníkáři i trávníkáři spolu bojovali. Přestože byl Borek rybníkář, trávníkáře dobře znal. Trávníkáři čichali toluen, kouřili konopí a pili pivo. Třeba trávníkář Kozel. Borek tehdy ještě pivo nepil. Toluen nečichal nikdy, protože měl z toho svinstva strach. Otec pracoval ve Zbrojovce a byl členem Horské služby. Víkendy trávil Borek ve středisku na Kohútce. Byla tam turistická chata, sjezdovka a šlepry, otec tam sloužil a byl dokonce náčelník. Pokud se nejelo na Kohútku, býval u babičky Pod Žamboškou. Také tam se v zimě lyžovalo a bylo to blíž.

Vyrůstal na Valašsku, ovšem na folklor, cimbál nebo masopust žádné vzpomínky nemá. Jedině na Jarmilu Šulákovou. Slavná zpěvačka lidových písní prodávala gramofonové desky v obchodu Supraphon. Borek tam sehnal elpíčko Deep Purple a bylo to něco nevídaného. Jenže deska špatně hrála, a když ji přišel reklamovat, ikona valašských tradic o tom nechtěla nic slyšet a vůbec to neřešila. Stalo se to v době, kdy chodil na gymnázium, ale škola mu byla ukradená. Objevil Filosofický slovník od Vladimíra Neffa, začal si v něm číst, a tak došel k závěru, že život nestojí za nic. Upadal do depresí a trvalo to dlouho. Od rodičů věděl, že to v Československu není dobré, ale otec s matkou říkali, ať se na to vykašle.

Do Olomouce odešel po maturitě na takzvanou nástavbu studovat fyzioterapii. Chtěl pomáhat lidem, když je něco bolí, a dávat je dohromady, jak to kuře na dvorku. U babičky potkával strýce Josefa Navrátila. Skákal na lyžích a chtěl na olympiádu. Když s ním vítr praštil o zem, měl krvácení do mozku a musel toho nechat. Stal se masérem, masíroval skokany v olympijském týmu a je dost dobře možné, že se v něm Borek zhlédl. Z depresí se ovšem nedostal. V knihovně na gymnáziu našel knížku o Buddhovi od Zbyňka Fišera a začetl se do ní. Teprve později zjistil, že si Fišer říká Bondy. Četl Tao te ťing od Lao-c´. Doufal, že mu taoismus pomůže porozumět světu, ale sám říká: „Ťuplo mě to ještě více dolů.“

Máničky znal Borek Navrátil ze Vsetína. Na Trávníkách jich bylo plno. Ovšem v Olomouci víc. Taky chtěl mít dlouhé vlasy. Dva roky se nestříhal, ale nikdy mu pořádně nenarostly. S máničkami pil pivo, povídali si o Buddhovi, o knížkách, muzice a existenciálních otázkách. Děsili se vojny. Z Valašska si deprese přivezl na Hanou a jak se vojenská služba blížila, neuměl si představit, že by mohl vojnu přežít. Vyhnout se jí „přes blázinec“ byla v socialistickém Československu spolehlivá cesta. Ludvík Procházka v roce 2024 pro Paměť národa vyprávěl, jak se mu to podařilo v Bohnicích. Lékaři tam byli k máničkám vstřícní a dalo by se říct, že stáli na jejich straně. Jenže v Olomouci prožil Borek hrůzu, před kterou ho nikdo nevaroval.

Svoboda na Rafandě

Týrali ho řečmi, že je skutečně nemocný. Diagnostikovali mu schizofrenii. Nátlak, výhrůžky a zastrašování ho přivedly k pokusu o sebevraždu. O tom však moc mluvit nechce. Trvalo dva měsíce, než se rodičům podařilo dostat syna z Olomouce do léčebny v Kroměříži. Tam lékaři zjistili, že o žádné schizofrenii nemůže být řeč a pustili ho domů.

Těžko dnes soudit, proč Ctibora Navrátila v Olomouci trápili. Komunistický režim zneužíval psychiatrii k represím, nátlaku a teroru vůči lidem, kteří se mu postavili. Jenže v době, kdy se Borek nechal na kliniku zavřít, žádným disidentem ještě nebyl. Mladý kluk, který nechtěl na vojnu a nevěděl co s životem, protože došel k závěru, že „všechno je blbě“. Takových byly tisíce. Jenže on byl výjimečný. Už na gymnáziu byl profesorům nepříjemný. Učitel občanské nauky ho raději nevyvolával, jako by se bál, co mu ten kluk řekne. A když se do něj pustila profesorka ruštiny, říkala mu Borisi.

„Vrátil jsem se do Vsetína a zapadl na Rafandu,“ vypráví Ctibor Navrátil. Pavlačový dům se společnými záchody byl ruinou nasycenou drogami, pitím a sexem. Kdo bydlel na Rafandě, patřil ve Vsetíně k naprosté spodině. Každou chvíli se tam někdo serval. Každou chvíli tekla krev. Borek ovšem cítil, že takové nebezpečí ke svobodě patří.

„Ani vám nebudu vyprávět, co se tam všechno dělo,“ vyhýbá se odpovědi a přemluvit se nedá. „Bylo toho moc.“ Svoboda spočívala v tom, že si na Rafandě každý dělal, co chtěl. Současně nikdo nedělal nic a Ctibor Navrátil říká, že Rafanda mu pomohla postavit se na nohy. Po traumatu z léčebny se tam dával dohromady rok. „Bylo to na ostří nože. A kdybychom měli zase mluvit o filmech, tak to nebyl Miloš Forman, ale Quentin Tarantino,“ říká.

Setkání s Bondym

Nejdříve si vyměnili několik dopisů. Potom se Borek odhodlal a rozjel se do Prahy. Básník, filozof a spisovatel Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, bydlel v Nerudově ulici. „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám,“ napsal Egon Bondy v textu jedné z písní věnované kapele The Plastic People of the Universe. Ctibor Navrátil všechny ty písně znal, stejně jako Bondyho knížky. Sám je přepisoval a vzhlížel k Bondymu se stejným obdivem a úctou jako snad celý tehdejší underground.

Zbyněk Fišer byl uznávanou osobností ve světě nezávislé kultury. Lidé kolem něj však postupně pochopili, že si na Bondyho musí dávat pozor, a později se prokázalo, že intenzivně spolupracoval se Státní bezpečností. Donášel estébákům informace o svých známých, udával je, přestože věděl, jak jim může ublížit. 

„Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste za Egonem Bondym přišel poprvé?“ zazní při natáčení otázka. „Přesně. Bylo to v Nerudovce a já byl úplně rozechvělý. Pro mě to byla mýtická postava… Tak jsem u něj zazvonil, on mi otevřel a já nemohl popadnout dech… Pozval mě dál a první věta byla, že u něj se nic neutají. Hned v první větě řekl, co o něm všichni věděli, že je vlastně slabý člověk. A že když na něj estébáci zatlačí, tak jim řekne cokoliv. Sám to okamžitě přiznal. Hned v první větě,“ vzpomíná Ctibor Navrátil na Zbyňka Fišera. „Měl tam akvárium a druhou větou se mě zeptal, jestli si dám čaj. A jestli mi nebude vadit, když v něm budou plavat rybičky. Říkal jsem si, jestli snad nebude nabírat čaj z toho akvária. Bondy ale těmi rybičkami myslel, že v tom čaji budou plavat čajové lístky. Takže tak začala moje konverzace s Bondym. Povídali jsme si o čínské filozofii, o Buddhovi, o básničkách…“ 

K dopisům, které Egonu Bondymu posílal, přikládal Ctibor Navrátil korespondenční lístky se svou adresou. Vracely se popsané do posledního místa. Odpovědi byly vyčerpávající. Snažil se na korespondenční lístky nacpat co nejvíce textu. Všechny své odpovědi rozepisoval Bondy do totálního detailu a psal tak drobným písmem, že se to bez lupy nedalo přečíst.

Na Spolek prostě musel

V roce 1984 se Ctibor Navrátil poprvé vydal do Ostravy. Měsíce prožité v euforii na vsetínské Rafandě skončily a on se rozhodl dokončit studium fyzioterapie, do kterého se před dvěma lety v Olomouci pustil. Pokračoval v Ostravě na zdravotní škole. Bydlel na hornické ubytovně nedaleko Dolu Jindřich v Nádražní ulici, kterou komunisté přejmenovali na Dimitrovovu. Chodil na pivo do pivnice U Rady nebo na Společenstvo, a poznával ostravský underground.

„Se smrtí vstávám, se smrtí usínám. Tuším, že v tom nejsem sám. Tisíce mladších jsou na tom zrovna tak. Můžem asi čekat jenom na zázrak,“ zpíval Hlavsa s Plastiky další Bondyho text blízký jeho situaci. Nejprve měl z Ostravy strach. Bylo mu jednadvacet, z podhůří Javorníků přišel do špinavého města, které páchlo, ale zjistil, že mu to vůbec nevadí. Trauma z psychiatrické kliniky v Olomouci nemohlo v Ostravě hned tak něco překonat. Naopak. Stejně jako na Rafandě se tu cítil dobře. „Nebýt Bondyho a šílenců z Rafandy, už bych tady dávno nebyl,“ svěřuje se Ctibor Navrátil. Bondy mu pomohl pochopit, že i když má člověk ze života blbý pocit, tak může žít.

„Je strašnej čas, je strašnej den. U Slunců v půlnoc proměněn…“ zpíval Hlavsa s Plastiky. Pokud v pražské Nerudovce, do které jezdil Borek za Bondym, byla hospodou undergroundu pivnice U Slunců, v Ostravě to byl Spolek. Za první republiky se tam scházeli lidé z nejrůznějších obchodních i řemeslných spolků, domlouvali kontrakty, dělali společné plány, jak rozvíjet řemesla i obchod, jak se bránit byrokratům. V 80. letech bylo dvoupatrové Společenstvo hučící pivnicí, narvanou od rána do večera lidmi snad ze všech vrstev tehdejší Ostravy.

Chodili tam horníci, chodili tam kulisáci, intelektuálové, muzikanti, dělníci z železáren, studenti. A všichni pili pivo, rum a borovičku, vodku nebo režnou, každý podle svého gusta, podle nářečí a původu. Každý pil a kouřil u svého stolu, ve své extrovně, máničky společně, horníci pospolu, všichni se svými. A dost často se to promíchalo, jako ostatně skoro všechno v celém tomhle městě. „Kdo chtěl v Ostravě žít s prstem na tepu doby, ten na Spolek prostě chodit musel,“ vzpomínal pro Paměť národa signatář Charty Jan Král. „Byla tam místnost, do které chodívaly máničky, a když někdo neměl na pivo, tak mu ho koupil někdo jiný a on to vrátil, až bral výplatu.“

My jsme diletanti

Letní zahrádce vedle Spolku říkali Ostraváci Vagón. Tam se Borek seznámil s Petrem Strnadelem z Krnova a hned si rozuměli. O tři roky mladší Petr stvořil v Krnově s dalšími studenty recesistické hnutí Diletant. To se mu líbilo. Přestěhoval se do Krnova, začal pracovat jako fyzioterapeut v plicním sanatoriu v krnovské osadě Ježník a sblížil se s diletanty. „Dělali jsme si p*del i z undergroundu a disentu. Říkali jsme, že nejsme žádní disidenti nebo undergroundi, ale že jsme diletanti,“ vzpomíná Ctibor Navrátil. „Diletant bylo takové naše heslo, že si ze všeho děláme p*del a hledáme nadhled. Přitom jsme se k undergroundu a disentu hlásili. Tím, co jsme v disentu dělali, jsme šli do poměrně velkého rizika, zároveň ale s úsměvem a nadhledem.“

Snad by se dalo říct, že v Krnově pokračoval Ctibor Navrátil v tom, o co se pokoušel už na Rafandě, když tam v jednom kuse pařil, aby se vzpamatoval z traumatu psychiatrické léčebny. Že navazoval na dětství, kdy jako malý kluk koukal v kině na Vinnetoua, že navazoval na všechno, co provokovalo psychiatry na klinice v Olomouci. Chtěl svobodně žít v nesvobodném světě, a mezi máničkami v Krnově se mu to začalo dařit. „Od 15 let jsem studoval existencialisty, Bondyho, taoismus, absurdní divadlo, Samuela Becketta, Eugèna Ionesca, dadaisty, surrealisty a tak dále. A najednou jsem zjistil, že v Krnově existují lidé, kteří uvažují podobně. To byl pro mě úplný zázrak,“ vypráví.

Založil undergroundovou kapelu Diletant Music Orchestra, se kterou vyjížděl na koncerty. „Ta kapela byla moje dítě,“ vzpomíná Ctibor Navrátil. „Měl jsem rád Black Sabbath a také jednu kapelu, kterou tady skoro nikdo neznal. Vykradl jsem pár jejich kytarových rifů a měli jsme docela úspěch.“ Kdo chtěl v socialistickém Československu veřejně vystupovat, musel dostat povolení zvláštní komise. Členové komise schvalovali kapelám hudbu i texty, a pouze na nich záleželo, jestli kapela dostane razítko, nebo ne. Něčeho podobného se diletanti odmítali účastnit a hráli tedy načerno. Ctibor Navrátil vzpomíná na koncert v hospodě nedaleko Havířova, který rozehnala policie. Utíkal tehdy v mrazu přes zasněžená pole a skočil do potoka, aby zmátl policejní psy.

Sport zajímal Borka naposledy, když ve Vsetíně závodně plaval a poslouchal strýcovo vyprávění o skocích na lyžích. Od té doby o sport nezavadil a na fotbal nechodil ani v Ostravě, kde tehdy Baníku fandili na Bazalech všichni. Máničky, horníci, studenti, komunisté i disidenti, všichni na jedné tribuně. Pili pivo z voskovaných kelímků a společně si užívali svobody na stadionu nad zakouřeným městem. Tam s fanoušky Ctirad Navrátil nebýval. Ovšem v Krnově se radostně účastnil zápasů hospodské ligy mezi máničkami a policajty, které přitáhly stovky diváků. Jednou z hospod diletantů byla pivnice pod plicní léčebnou na Ježníku a svůj fotbalový klub pojmenovali Ozon Ježník.

Na komunistickém režimu Borkovi snad nejvíce vadila cenzura. Skutečnost, že se nemohl dostat k literatuře, ke knížkám, které chtěl číst. Proto je začal sám přepisovat. Na stroji to zvládal pouze dvěma prsty. Jednu stránku vyťukával celý den, ale nevadilo mu to. Produkoval samizdat a spolupracoval s těmi, kteří to dělali také. Seznámil se s disidentem Ivo Mludkem, který v Opavě vydával samizdatový magazín Protější chodník, a stal se jeho dopisovatelem i příležitostným fotografem. Když 28. října 1988 rozháněly pohotovostní pluky Veřejné bezpečnosti demonstraci v Praze, účastnil se jí Ctirad Navrátil jako fotoreportér Protějšího chodníku.

Kdo je Václav Havel

Z článku v deníku Nová svoboda vydaného v lednu 1989 pod titulkem Kdo je Václav Havel:

„Jistě jste již četli o tom, že někteří kulturní pracovníci podepsali dopis, v němž mimo jiné žádají propuštění spisovatele Václava Havla. I my jsme do redakce dostali dopis se stejným požadavkem. Podle sdělení v dopise se šest lidí zaručuje za údajně 78 podpisů občanů z našeho kraje a rovněž prý žádají propuštění Václava Havla. Naše první otázka proto zní: Co je to za formy? Vždyť zákony Československé socialistické republiky platí pro každého. V šetření a řízení u státních orgánů jsou desítky osob. A k žádnému z nich se neorganizují podpisové akce. Chcete-li, nátlakové akce.“

V podvečer 15. ledna 1989 zatkla Státní bezpečnost na Václavském náměstí v Praze skupinu chartistů, když chtěli uctít památku Jana Palacha. Do vazby zavřeli také Václava Havla. Začal Palachův týden, ze kterého vzešly největší hromadné protesty od počátku normalizace před 20 lety. Havel byl odsouzen na devět měsíců vězení a na jeho podporu iniciovali disidenti petici, kterou podepisovali lidé v celém Československu. Spolu s Ivo Mludkem a dalšími čtyřmi lidmi se Ctibor Navrátil stal garantem petice v tehdejším Severomoravském kraji. Šířil petici v Krnově a okolí, ručil za pravost podpisů. Článek v deníku vydávaném krajským výborem komunistické strany s titulkem „Kdo je Václav Havel“ vzbudil velké pozdvižení nejen mezi disidenty.

„Havel je syn milionářské zazobané rodiny s ročníkem narození 1936. Rodu pana Havla patřily nemovitosti charakteru jako Barrandovské filmové ateliéry, restaurační podniky Lucerna (…), léta 1945 a 1948 pak zamíchala kartami i tomuto rodu,“ psalo se v článku. Text měl pracující pobouřit proti lídru opozice a poštvat je proti spoluobčanům, kteří se Václava Havla otevřeně zastali. Kromě textu o Havlovi a jeho rodině obsahoval článek jména a přesné adresy všech garantů, včetně Ctibora Navrátila. Tak se garanti stali pro veřejnost známými osobami a svým dopisem zaslaným do Nové svobody za to redakci poděkovali. „Zvláště záslužné bylo, že jste věnovali místo i otištění plných adres těch, kdo ručí za správnost podpisů. Umožnili jste tím, aby i další občané, kteří nesouhlasí s uvězněním Václava Havla a ostatních aktivistů nezávislých iniciativ, věděli, u koho se mohou připojit k petici.“

Zavolali z Hradu

Trvalo to pět let. A stejně jako tenkrát na psychiatrické klinice Borek nevěděl, kdy to skončí. Žil v neustálém strachu, sledovaný, vyslýchaný a psychicky týraný Státní bezpečností (StB). Kapitán Petr z pracoviště StB v Bruntálu, který měl Ctibora Navrátila na starost, byl neúnavný. Výslechy se opakovaly i několikrát v měsíci. Chodili za ním do plicního sanatoria, čekali na něj před domem, kde bydlel. Někdy ho zastavili jen tak na ulici a začali do něj hučet. Domovní prohlídku Ctibor Navrátil nikdy nezažil, estébáci přesto dobře věděli, jak to u něj vypadá. Bývalo běžné, že domovy disidentů prohledávali v době, kdy nikdo nebyl doma, když se tam vloupali bez povolení soudu, jako zloději.

„Tak co nám řeknete dnes, pane Navrátil?“ vyptával se kapitán Petr, byť dobře věděl, že nic neuslyší. Borek se držel zásady, že s estébáky se nemluví. Ocitoval paragraf, podle kterého může odmítnout výpověď každý, kdo by tím mohl poškodit sebe nebo své blízké, a potom hodiny seděl a byl zticha. „Není vaše paní v jiném stavu?“ ptal se Petr. „Možná by si měla dávat pozor. Třeba na přechodu pro chodce.“ 

Ovšem nebyla to jenom Státní bezpečnost, komu musel čelit. Ve stresu žili také lidé v jeho okolí. Báli se o něj, ale také se strachovali o sebe a začali mu to vyčítat. „Prosím vás, co jste zase provedl? Nechtěl už byste toho nechat?“ naléhala vrchní sestra v práci, když přišli estébáci, přestože věděla, že neprovedl nic špatného. „Půjčil byste mi nějakou knížku, když je přepisujete?“ ptal se primář, ale on nevěděl, zda nepracuje pro ně, a nic mu nepůjčil. 

Stávalo se, že ho kpt. Petr vyslýchal přímo v primářově pracovně. Přišli do sanatoria, primář vyklidil kancelář, výslech mohl začít. „Myslel jsem si, že většina lidí vidí, co je špatné. A lidé často viděli, co je špatné. Akorát to nechtěli přiznat. Já jsem to prostě přiznat chtěl. A když jsem to přiznával a něco jsem proti tomu špatnému dělal, tak i ti lidé, kteří to viděli podobně jako já, mě ve finále odsuzovali, že jim kazím život. Že to všechno vyhrocuji a dramatizuji, nebo jak to říct. A to mě mrzelo,“ říká.

Přestože měl k tomu příležitost, Chartu 77 nikdy nepodepsal. Otevřeně se zastal Václava Havla, když ho komunisté věznili, přesto chtěl zůstat „diletantem“ a být nad věcí, jako když jednou prohrál jakousi sázku. Musel Krnovem kráčet nahý, a když ho zastavil příslušník Veřejné bezpečnosti, poprosil, ať ho nechá jít, že už tamhle za rohem bude v cíli a tam se zase oblékne. „Samotná Charta 77 mi připadala, že to jsou takoví nějací mentálně nadřazení lidé, kteří to všechno mají extra srovnané. Ani jsem se k nim nechtěl počítat. My jsme byli jakási sekta. V tom dobrém smyslu, sami pro sebe,“ vysvětluje Ctibor Navrátil.

Ovšem úplně důsledný v tom přece jenom nebyl. Když v listopadu 1999 dostal pozvánku od Václava Havla na oslavu desátého výročí pádu komunistického režimu, nemohl tomu uvěřit. „Jsem to opravdu já?“ telefonoval na Hrad a měl radost, že je to on a na slavnost přijel. „Nemohli nás potom z Hradu dostat,“ vzpomíná. „Tak postupně přesouvali stoly s pitím k východu, dokud jsme nebyli venku.“