„A když to přišlo na Brno, tak tak si vzpomínám – jednou jsem viděla, jak nehlásili nálet a letěla letadla, bylo jasno a byl to už duben, pětačtyřicátý rok. A letěla letadla a z těch letadel ty bomby padaly jako když sypete zápalky na zem. Tak ty bomby padaly tam na Brno. A to byl tenkrát velký nálet. Bylo to ve dne a byla sobota. To bylo lidí tam na parku, jak se říkalo, na Kolišti, tak tam hodně lidí zahynulo. Protože dopoledne nebyl nálet, za poledne taky ne, tak ti lidi vyrukovali všichni ven. Slunko svítilo. A zatím přišel ten nálet.“
„Horší na tom byla děvčata, která měla černé vlasy, tmavé vlasy hodně. Tak jsme nevěděli, proč oni je kolikrát zbili. A já jsem se bála se jich zastávat, je chránit. Protože když někdo někoho chránil, tak ho ještě více zbili jak toho prvního. Trvalo to dlouho.“
„V civilu přišli. Takových pláštích černých a klobouky měli. Něco jí tam u stolu řekli, ona všechno nechala na stole, jen si vzala brýle a odešla. A jak šla od toho stolku ke dveřím, ty byly dost daleko přes celou řadu – přes celou řadu lavic, tak se na nás dívala, a tak jí tekly slzy. Tak ta starší děvčata, co tam byla, tak ta jedna říkala, potom potichu, když jsme byly potichu, tak říkala: ‚A už jde do koncentráku.‘ A tak jsem vždycky chtěla vědět, co je to koncentrák. No, tak jsme se to dozvěděli, no.“
Anežka Marková, rozená Pišová, se narodila 26. prosince 1928 a vyrůstala v rodině krejčího společně se svými šesti sourozenci. Poklidné dětství jim narušila druhá světová válka. V Brně, kam se posléze odstěhovali z Třeště, zažila situace, kdy byli během vyučování ve škole odvedeni její učitelé, které pak již nikdy více nespatřila. Byla svědkem několika bombových náletů na Brno. Viděla smrt sovětského vojáka při osvobozování Československa i odsun Němců. Po válce se dvakrát vdala a porodila čtyři dcery. Pracovala jako domácí švadlena až do své penze. V roce 2022, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, žila v domově pro seniory v Kostelci na Hané. Zemřela v roce 2024.
