Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Marková (* 1928  †︎ 2024)

• Anežka Marková, rozená Pišová, se narodila 26. prosince 1928, vyrůstala společně se svými šesti sourozenci

• dětství jim narušil začátek druhé světové války

• v Brně, kam se odstěhovali z Třeště, zažila situace, kdy byli během vyučování ve škole odvedeni její učitelé

• byla svědkem několika náletů na Brno a bombardování

• byla svědkem smrti sovětského vojáka při osvobozování Československa i odsunu Němců po válce

• dvakrát vdala a porodila čtyři dcery. Pracovala jako domácí švadlena

• v roce 2022, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, žila v domově pro seniory v Kostelci na Hané

• zemřela v roce 2024

Anežka Marková se narodila o Vánocích v roce 1928, do časů první republiky, masarykovských ideálů a očekávání, co mladou a samostatnou Československou republiku teprve čeká. Toto relativně krátké a poklidné období po první velké válce narušil začátek války druhé. Během ní pamětnice prožila své dospívání. V Brně, kde s rodinou bydlela, zažila několik bombových náletů, situace, kdy gestapo odvedlo učitele přímo z vyučování i střety mezi Němci a Sověty při osvobozování republiky. 

Bylo nás sedm

Když se Anežka Marková, roz. Pišová, narodila, byly zrovna Vánoce. Psal se 26. prosinec roku 1928. Její matka Ludmila i otec Rudolf pocházeli z Vysočiny nedaleko města Třešť. Obě rodiny měly hospodářství, avšak otec pamětnice se jako jediný vyučil krejčím. Manželé měli kromě pamětnice ještě dalších šest dětí. „Měla jsem ještě šest sourozenců. Čtyři děvčata a tři chlapce.“ Její tatínek byl za první světové války nasazen jako voják. „Měl ale úraz nohy, a tak se staral o vojenskou poštu.“ Rodina se za prací přestěhovala z menšího Pavlova do Třeště, kde Anežka chodila do školy. „Ve třídě byly jen děvčata, kluci byli zvlášť.“ Otec Rudolf pracoval jako krejčí, matka se starala o sedm dětí. „Dnes maminku obdivuji, jak to vše zvládala, protože ničeho nebylo dostatek, pořád něco chybělo,“ vzpomíná pamětnice na tuto dobu. Také vnímala zhoršující se politickou situaci a hrozbu blížící se války. „Doba byla nahnutá, špatná. Mluvilo se o Hitlerovi. Já jsem byla ve čtvrté třídě a poslouchala jsem, co se děje.“ 

Když přijeli Němci do Brna

Krátce před válkou se rodina přestěhovala do Brna. Když druhá světová válka začala, Anežka i její spolužáci to ve škole pocítili brzy. I to, že Brno obsadili Němci. „Byli jsme tehdy ve škole. Přišel pan učitel a říkal, že musíme končit s vyučováním. Byl celý smutný, asi nevěděl, jak nám má říct, že do Brna přijeli Němci, na motorkách, tam přes Nový Lískovec.“ S ostatními žáky se tehdy vydala přímo domů. „Padal sníh, bylo mokro, a tak jsme viděli, jak ti Němci se sjíždějí v osobních autech, na motorkách, nákladních autech. Měli jsme z nich strach, protože to po ulicích hučelo. Tak jsme si mezi sebou vykládali, že válka už je aj tady,“ vzpomíná Anežka Marková. Psal se tehdy 15. březen roku 1939. 

Odvedli je a už jsme je neviděli

Že se situace ve společnosti vlivem války změnila, šlo dle pamětnice poznat i během běžného dne ve škole. „V páté třídě jsme se začali učit němčinu. Pamatuji si, jak nám ubývali učitelé. Bylo to takové špatné, potraviny byly na lístky, pamatuji si, jak musela maminka počítat, aby každý týden měla stejné množství na nákup.“ V obecné škole v brněnském Novém Lískovci, kam chodila, zažila situaci, kdy přímo z vyučování odvedli pana učitele. „Když odcházel, ještě mezi dveřmi se pozastavil, díval se do té třídy. Více jsme ho neviděli a nevíme o něm nic.“ Tím to však nekončilo. Podobně dopadla mladá učitelka, která je v měšťanské škole na Křídlovické ulici vyučovala zeměpis. „Jednou pro ni přišli a více jsme ji neviděli. Byla to svobodná, hezká slečna. Přišli v civilu, v pláštích a kloboucích. Něco jí u stolu řekli, ona tam vše nechala, jen brýle si vzala, šla od toho stolku ke dveřím, dívala se na nás a tekly jí slzy. Jedna spolužačka poznamenala: ‚A už jde do koncentráku.‘ Já jsem chtěla vědět, co je to ten koncentrák. A tak jsem se to dozvěděla,“ vzpomíná Anežka Marková. Proč mladou učitelku tehdy odvedli, přesně nevěděli. Nikdy ji už nespatřili. 

Lidi měli strach jeden z druhého

Anežka Marková vzpomíná na to, jak s dětmi poslouchali ostatní, aby věděli, co se ve společnosti děje. Výše popsané incidenty ve škole nebyly poslední, kdy viděla, jak Němci nebo kolaboranti někoho odvedli. Byla svědkem situace, kdy jejímu vrstevníkovi, malému chlapci, odvedli otce. „Šli jsme z Kamenného vrchu do Lískovce a viděli jsme, jak jednomu klukovi, jmenoval se Bořivoj, odvedli tatínka. Jak tam u plotu plakal, roků neměl víc jak deset. Bylo jich čtyři nebo pět chlapů, v civilu, v kabátech, s divnými klobouky. Jeden na něj řval, ať už jde, že se fláká,“ vzpomíná pamětnice na dobu, o které říká, že lidé měli strach jeden z druhého. Rodiče je tehdy napomínali, že se nemají nikde zbytečně zdržovat. I vztahy mezi českými a německými dětmi byly tehdy napjaté. Strach měla pamětnice z dětí, které se řadily k Hitlerjugend. „Kde mohli, tam nám ubližovali. Podrazili nohy, zatarasili cestu do tramvaje. Nejhůř na tom byla děvčata, která měla tmavé a černé vlasy. Ani jsme nevěděli, proč je kolikrát zbili.“ V areálu vojenských kasáren na území Brno-Žabovřesky vznikl koncentrační tábor Pod kaštany. Vězně z něj pamětnice vídala na ulici. „Chodili na práce. Všude, kde je Němci potřebovali, tam je vodili. Po deseti, po patnácti. Vpředu voják s revolverem, vzadu s flintou. No chudáci,“ vzpomíná. 

Bomby padaly z letadla jako zápalky

Anežka Marková také zažila několik náletů na Brno. Město se stalo od srpna 1944 až do dubna 1945 obětí série náletů ze strany amerického a sovětského letectva. „Bylo jasno, duben 1945. Nálet nehlásili. Letěla letadla a ty bomby z nich padaly na Brno jako když sypete zápalky na zem. Byl to tenkrát velký nálet, bylo to ve dne, byla sobota. To bylo lidí tam v parku, jak se říkalo, na Kolišti. Hodně jich tam zahynulo. Dopoledne nebyl žádný nálet, na poledne také ne, lidi vyrukovali ven, slunce svítilo. A pak to přišlo. Prý tam bylo dost mrtvých maminek s kočárky,“ vzpomíná. Šlo o nehlášený nálet. Když byl hlášený, spustily se sirény a všichni se utíkali schovat do krytu. Jednou Anežku Markovou a její sestru stihlo takové hlášení poblíž brněnského nádraží. „Tehdy bombardovali koleje. Pod kolejištěm byl kryt, tam jsme se schovali. Sestra měla ale známou poblíž, v ulici Trnitá, tam měli kryt. I přes nebezpečí mě tam odtáhla. Bylo to dobře, protože ten původní kryt, ve kterém jsme byly, byl nakonec zasažen. Hodně lidí tam zemřelo.“ 

Spadl z tanku a zůstal ležet

Konec války se blížil a posléze nastalo osvobození Československa. „Když přijeli Rusové, byli jsme v krytě, protože ulice byly plné lidí.“ Až po čase se pamětnice odvážila vyjít ven. „Já zvědavá jsem šla ven. Byl pětačtyřicátý rok, měla jsem šestnáct roků, bylo to zjara – nebo léto bylo. Já jsem se šla podívat, co se dělo na rohu ulice, bylo to na Veveří, tam byl park, zastavilo tam auto. Napřed přijel tank, byla na něm červená hvězda, a z něj vyskočil ruský voják. Z baráku na druhé straně někdo na ten tank začal střílet. Ten mladý voják, jak se na tank vyhoupl, tak spadl dolů a zůstal ležet.“ Pamětnice celou událost pozorovala schovaná za telefonní budkou. Dům, ze kterého někdo střílel, potom Sověti celý sebrali. Rodiny s dětmi nastoupily do aut, vše v tichosti. „Bylo to na Veveří, poblíž botanické zahrady, tam opodál byly německé baráky. Visela tam vlajka s nápisem Deutschland Siegt An Allen Fronten Für Europa.“ Německo vítězí na všech frontách pro Evropu. Světským vojákům se pamětnice snažila vyhýbat, slyšela o tom, jak se někteří chovají k ženám. „Přijeli od Bosonoh do Lískovce. Zdrželi se u Juliánova, tam byli Němci, co se nechtěli vzdát, tam bylo slyšet, že se hodně střílí.“ Že je Adolf Hitler po smrti, se s rodinou dozvěděla před koncem války. Že spáchal sebevraždu, ale nevěděli. 

Nečekali jsme, že odstěhují i starousedlíky

Po válce, kdy se karty obrátily, nastal odsun Němců z Československa. Tento osud neminul ani Němce z okolí pamětnice. Ta se stala svědkem jejich nuceného odchodu. „Viděla jsem jejich průvod. Pobrali je někde v Pisárkách, tam bylo středisko. Jejich průvod šel do Starého Lískovce na vlak přes Nový Lískovec. Tam byla polní cesta, tam pak nastoupili do vlaku. My jsme seděli se struze a dívali se, jak jdou. Byly tam celé rodiny, ale převážně samy matky s dětmi. Každý si nesl, co mohl. Šli pěšky. Kam je odváželi, to my nevíme. Byl to, jak se dnes říká, takový transport. To jsme nečekali, že i ty brněnský Němce, starousedlíky, odstěhují.“ 

Po válce se rodina Anežky Markové odstěhovala do Skřípova na Prostějovsku. Pamětnice se posléze dvakrát vdala a porodila čtyři dcery. Pracovala skoro celý život jako domácí švadlena. Odmítla vstoupit do KSČ. „Museli jsme být kolikrát potichu a nechat si ledacos líbit, protože jsme nebyli komunisti.“ Pád železné opony sledovala a čekala, co bude dál. „Hlavně, aby už nebyla světová válka,“ říkala při natáčení. V roce 2022, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, žila v domově pro seniory v Kostelci na Hané.