Ilja Květoň

„Tak rok probíhalo různé vyšetřování. To si pamatuju. Já jdu domů, před barákem v Hradešínské ulici stojí taková volha a já jsem věděl, že přijeli pro mě. Vcházím do té ulice. Oni asi věděli, jak vypadám. Nějaký čas předtím mě asi sledovali. Oni vystupují z auta a říkají: ‚Dobrý den. Pan Květoň?‘ Já říkám: ‚Jo, jo. Pan Květoň.‘ ‚Pojedete s námi.‘ ‚Jasné, já si jenom s dovolením odložím tašku domů a přijdu.‘ Oni se divili. Já jsem v té době byl hrozně klidnej. Vůbec mě to, nějak mi to... Nevím, prostě jsem na to byl připravený. Probíhaly výslechy. Já tedy musím říct, že jeden ten můj estébák byl asi fakt slušnej. Později jsem ho potkal, on hrál v nějaké country kapele. Takže hráli v té Fučíkárně, jak jsem o tom mluvil. Tak jsme se spolu bavili. A to už jsem byl v disentu a on mi říkal, že už od StB odešel. Tak ten mě vyslýchal. Samozřejmě klasika: tam byl jeden zlej a jeden hodnej. Člověk se snaží držet pravdy, aby si to pamatoval, ale základní věci zase nechce říct. Já jsem se tam i jednou podkec'. On se na mě takhle podívá ten estébák – jmenoval se Hora – nevím, jestli to bylo jeho krycí jméno, nebo opravdové – se na mě podívá a povídá: ‚Tak to tam radši nenapíšem. Tak to radši ne.‘ Nevím, jestli jsme si byli sympatický, nebo jsem já mu byl sympatickej. Oni mě předtím sledovali. To je na tom nejhorší. Jak jsem mluvil o tom kamarádovi, který jim to tam podepsal, tak on chodil a dával tam o mně informace. A oni o mně věděli všechno. To pak když přijdete na to StB a oni vám řeknou: ‚Co holky? A co támhleto? A co tenis? Ještě jezdíte támhle na lyže? A máte doma ještě furt ty obrazy?‘ Tak máte pocit, že oni s vámi bydlej, že o vás vědí všechno. A to je právě na tom to nebezpečný. On neřekl na mě nic zlýho – jako on dělá támhle nějakou činnost a roznáší letáky a tak. On řekl takové běžné obyčejné věci. Ale když tam před nima sedíte a oni vám začnou vyprávět o tom, že o vás vědí úplně všechno – oni samozřejmě o vás všechno nevědí, ale začnou takhle, tak se najednou dostanete do defenzivy. Co mám říkat, co nemám říkat? Co můžu říct, co nemůžu říct?“

„Tenkrát se přes nějaké lidi sehnal kluk, který dělal na čáře. Ten dodal nějaké zařízení, kterým se daly otevřít ty železný ty... tam byly na hranici průchody. Ale museli jste se přihlásit a byl speciální klíč na otevření. No a to on dal. Takže my jsme si to všechno okopírovali, respektive ten můj kamarád. Já jsem u toho asistoval, také jsem mu v tom pomáhal. Pak jsme nějakýho ... taky to byl tuším červen, možná to bude tou dobou, vím, že bylo hodně horko ... tak jsme jeli k Železné Rudě. To byl, tuším, pátek. Nějak jsme chtěli přejít, a nějak to tam úplně neklaplo, něco nám tam neto... a tak jsme se vrátili, že pojedeme druhý den. A druhý den jsme tam dojeli. Já jsem v podstatě měl za úkol je tam dovézt a to auto, protože to bylo s jeho autem, a to auto pak vrátit jeho manželce. Tak jsme tam dojeli a on ještě s jedním úspěšně přeběhli čáru a nikdo nic nevěděl. Počkejte, to byla, tuším, neděle vlastně. Taková krásná, poklidná neděle. Oni poklidně přešli a pak psali v německých novinách, že tam přešli dva lidi. A ti z toho byli samozřejmě na mrtvici, tady na těch hranicích. Ty se z toho mohli zbláznit, protože nevěděli, kudy, kdo, kde přeběh‘. Pak to samozřejmě našli, protože tam byly ty zoraný pole, takže viděli stopy, takže se vidělo, kudy přešli. No a po roce na nás přišli potom.“